Nyárë - spoločné príbehy

Ten raději popohnal koně ke kočaru a když byl u něho tak do okynka zvolal:"Mile damy, prominte, že vas rušim, ale mohl bych s damou sveho srce promluviti. Na což se z pod male zaclonky vykoukl Undinin usmivajici se obličej. Červenala se a co chvili, klopila oči. Pokaždy když k Alucardovi vzhledla, viděl v jejich očich, tichou prozbu o zachranu. Nemohl ji teď nijak pomoct, chapal čemu musi čelit a bylo ji mu ho lito. Měl však plan. A ten uskutečnil tim, že se zeptal Wolfa, jestli by kočar mohl na chvili zastavit. Když Wolf svolil. Alucard udělal pro všechny damy naprosto nehoraznou věc. Posadil Undinu před sebe na koně a tim ji vysvobodil z jejich ukvokanych sparu.
Damy se snažili protestovat. A chvili to vypadalo, že vystoupi a začnou se s nim dohadovat. Usmivajici vozka při pohledu na usmivave okoli a na zoufaly vyraz kynethuv vytušil problematiku teto situaci a raději se rozjel. Čimž naprosto perfektnim zpusobem všechny zachranil.

Měl dvě srdce. Jako Kynethi, jen s tim rozdilem, že bylo zakrněle. Viděl ho jen diky ozvěně toho silnějšiho.

Kynethi si mezi sebou někdy šeptali tichy vtip, ktery spiše připominal tragickou vzpominku ve formě basničky na jejich dřivějši existenci. Řikali:
"Jedno srdce lidske bylo,
krutou zradou umiralo,
od zavisti Moldevanske,
od masky jejich dobre.

Druhe Kygalateanske,
silne, mocne, laskave,
přišlo na pomoc tak znenadani,
jako zlaty blesk na nebi." (p.s:"Volně přeloženo z kynethštiny.")

Alucarda z jeho přemyšleni o kynethske minulosti, vyrušil těžky dopad Bladove ruky. Podival se rozmrzele na uculujiciho se Draka a zeptal se:"Čemu se směješ a proč na mě ukazuješ prstem, viš, že je to neslušne?"
Blade se tiše rozesmal a pronesl:"Promiň Alu, ale nikdy jsem tě neviděl červenat se." Podival se na kynetha a teď už se rozesmal naplno.
"CO JE?!" zabručel kyneth.
"Ty ses přitom ale tvařil." A ukazal na srdce ve smyslu, že vi co jeho jezdec teď provaděl. Pak ještě v mysli potlačuje smich dodal, ať mu povyklada to co slyšel.
Nacož se Blade znovu pustil do chchotu. Protože uviděl jak se Alucardovi zčervenaly jak tvaře tak i uši.

Ve chvili kdy ekipa vyrazila bylo už skoro poledne. Ženy byly klidne a muži si pod nosy brblali, co si o cestovani s ženami mysli. Alucard jel na svem černem hřebci a podivoval se tomu, že to napadeni zviře nejen že přežilo, ale i vratilo se ke svemu panovi... Wolfovi. Když si vzpomněl na Wolfa, tak mu neušla jeho dnešni zamlkla nalada a velice časte studujici pohledy v jeho směru. Nechal to však plavat, protože měl v umyslu něco jineho, zavřel na chvili oči a zaposlouchal se. Ze začatku slyšel biti miriad srdci kolem sebe, začal se soustředit, na ty co potřeboval, na srdce spolucestujicih a na konec uslyšel ten po kterem tak silně toužil, Undinine srdce bilo jako o zavod. Do nejmenšich podrobnosti představil si jeji podobu a jeji hlas a na to se zaměřil. Stačila chvile a už slyšel co řikala. Kurnik ktery seděl kolem ni, se snažil z ženy dostat co nejvice informaci o jeji svatbě a hlavně o svatebni noci. Undine odolavala jejich natlakum, ale par informaci z jejich krasnych ust jen přeci uniklo.
Než kyneth nechal šmirovani, podival se "Pohledem srdci" na ostatni. Slyšel silne a klidne Wolfove, stejně tak Razielove a take ostatnich. Jedna z dam ve voze, nosila pod srdcem ditě, srdičko ťukalo rychle ale nepravidelně. Kyneth se obaval, že ditě do měsice zemře. Nemohl jim pomoct. Když se jednou Rovnovaha rozhodne vzit si někomu něco, da to jasně najevo. A ať zkoušiš co zkoušiš, dřiv nebo později se to stejně stane. Nechal ženu ženou a zaměřil se na Severusove, velke drači srdce, bylo velke a jiste ve sve činnosti, stejně jako jeho jezdce a drobne Ylthin. To co Alucarda překvapilo nejvice, bylo La´varthovo srdce. No vlastně měl dva

Když vešel Ceowulf do dveří, vyzařovala z hostů hostince dobrá nálada. Byli už tam všichni. Právě se podávala snídaně a ta atmosféra byla přímo hmatatelná ve vzduchu. Ylthin na něj zamávala, aby si přisedl k ní a Val'kaesovi, rozmluva se Severem jí vrátila ztracený klid. Hnědovlasá kráska se smála při snídani s otcem a celým jejich početným doprovodem. Byla to dnes již její druhá snídaně, což jí ale evidentně nevadilo a jediný, kdo o tom ještě věděl byl Alucard, který seděl v koutě místosti s Bladem a občas si se svojí ženou krátce vyměnil pohled. I on vypadal spokojeně. Předchozí noc mu vyhnala z mysli všechny chmury a dala zapomenout na to, že se ocitl blízko prozrazení.
Ceowulf zatnul zuby a zakázal si hledět směrem k Wolfbraveovi a jeho družině. Přešel hostincem k Ylthin a sedl si tak, aby je měl za zády. I tak mu do mysli pronikal její smích. Zařezával se do něj jako břitva, i když to byl smích něžný a jemný, lehký jak vánek, téměř vílí.
"Dost, dost!" přikázal si. Žádné myšlenky na ni. Žádné něžné asociace. Možná, kdyby to manželství bylo z donucení, nešťasné a nenaplněné, daly by se odpustit. Ale ona vypadala spokojeně. Včera i dnes. Vedle Alucarda byla zjevně šťastná. Kdo je, aby se to pokusil zkazit?
Pustil se do sídaně.
Jeho zjitřné smysly slyšely Wolfbravea, jak šeptem zděluje některému ze svých mužů:"Sotva týden po svatbě a jak rozkvetla. Jen září. Měl jsi pravdu, nemá cenu trápit mrtvé, ani sám sebe. Hlavně když všechno je v nejlepším pořádku."
Stejně tak slyšely medový hlas, kterým dívka promlouvala s dámami. Nepřehlušila ho ani debata s Ylthin a Val'kaesem. Stejně jako on sám nemohl přehlušit svou touhu rozumnými myšlenkami.
Stejně by tě nechtěla, má přeci Alucarda. Má lásku. Má štěstí. Slyšel jsi to! Viděl jsi to! Nech ji! Nech Alucarda, už jsi mu uškodil dost. Severus má pravdu, nepopouzej ho ještě víc proti sobě!
A pak si vzpoměl, co slíbil Severovi. Uvědomil si, že už v tu chvíli se chystal svůj slib nedodržet. Zalil ho pocit viny a odporu ze sebe samého. Chce zrazovat jeho důvěru, právě teď, když je jejich pouto tak křehké? Zneužívat oslabení jejich vazby pro něco, co evidentně nemá perspektivu? Postavit svůj chtíč nejen nad lásku druhých, ale i nad přátelství a důvěru? "Tak, přesně tohle jseš ty!" pohrdlivě k sobě promluvil a přidal pár nelichotivých výrazů pro svou osobu.
A tak, ani by to kdokoliv z nich tušil, Severus právě Alucardovi zachránil jeho dobrou náladu. Díky němu se Ceowulf dkázal překonat. Alespoň pro tenhle moment, alespoň pro dnešek.

Undinu ze sladkeho snu, probudila nadherna vuně pečeneho chleba. Se zavřenymi oči čichala ve vzduchu a pomalu se sunula ke zdroji jidla, když si myslela, že je u něho otevřela oči. "Dobre rano, divoško." Pozdravil plně oblečeny kyneth, posazeny na posteli v tureckem sedu a v rukou svirajic misu s čerstvym jidlem a ovocem.
"Co bys rada k snidani, mame tu syr a jablka, čerstvy chleb s mlekem." Undine si do ust dala kousek čerstveho chleba, vzala podnos a dala ho židli stojici vedle postele. Pak po všech čtyřech zamiřila k Alucardovi.
Kynethovi bylo jasne, co se chysta jeho žena udělat:"Undine, skoro všichni už jsou vzhuru."
Žena dala Alucardovi prst na usta a počala mu vyhrnovat košili.
Kyneth se nevěřicně usmal a s košili ji pomohl.

Wolfbrave seděl u jednoho stolu v přizemi, držel v rukou kousek modreho hedvabi s vyšivkou a už davno zaschlou krvi, a tiše pronašel slova motlitby k Sendarovi.
"Pane?" Ozval se něči hlas.
Wolf se otočil ve směru přichazejiciho zvuku a uviděl Raziela, ten se k němu přisednul a opatrně se dotkl zakrvacene latky.
Pak se podival na stul a pronesl:"Chladne ti snidaně, pane."
Wolf k Razielovi vzhlednul:"Mysliš, že se někdy vrati?"
"Ne, je mrtvy."
"Ale....viděl si meho zetě, tobě nepřipada ta podoba až zaražejici?"
"Ne....Saj byl uplně jiny....nech ho odpočivat v pokoji, netrap ho i po smrti, i bez nas se natrapil vic než dost....ty bys to měl vědět nejlepe.

„Niekto jednoznačne vie, čo robí. Treba sa mať na pozore!“
Poznamenal Severus. A potom sa opäť rozhovorili. Hovorili takmer o všetkom. Severus opisoval aké boli jeho potulky z Alucardom. Očividne to potreboval konečne všetko povedať, o tom ako sa mu raz stratil a až donedávna to bol jeho jeden jediný deň bez Alucarda. O tom ako sa naučil chrliť oheň a odvtedy vždy zapaľoval ohne. O tom ako spolu prelietali daždivé noci. A aj o tom čo sa medzi nimi odhoralo pred odletom a o tom čo si potom pomyslel. Ceowufl nevedel či mu má dať zapravdu alebo nie, no zdalo sa, že Severusovi stačilo, že ho počúva. A Ceowulf Severusovi zasa, čo presne sa odohralo pred tým ako sa dnes ráno napil Alucardovej krvi. Čo všetko mu pripomenuli jeho sny. Hovorili aj o tom, čo sa im stalo o strate kontaktu no neprišli na nič určité. Zhodli sa na tom, že sa nechajú viesť Val´kaesovou radou o premene na vlka v mesačnú noc. Aj o Ylthin. Pričom ju obaja len a len vychvaľovali. Rozoberali kam znamená „Východ“, kedy a či sa od nich oddelí spoločnosť dám. Jednoducho porozprávali sa tak, že si mohli teraz už s kľudným svedomím povedať „Konečne sa poznáme!“ Ako sa tak rozprávali Ceowulf brnkol aj na jednu strunu, na ktorú by určite nebrnkol keby vedel čo potom bude nasledovať:
„A čo ty a tá, no ako sa len volá?“
„Lilith?“
„Áno áno správne! Teraz vás často vidieť spolu.“
„No a mne sa zasa o tebe do uší dostalo, kto ťa očaril dnes večer. Vieš vôbec kto to je?“
Začal hneď z ostra Severus.
„Neviem ale je krásna. Jej pokožka sa leskne ako zlato. Jej oči sú hlboké ako malé horské jazero, za jej postavu...“
„Grrrr!“
To prerušilo Ceowulfove dokonalé fantázie o zatiaľ neznámej kráske.
„Je to ALUCARDOVA MANŽELKA!“
Severus snáď ešte v živote nevidel prekvapenejší výraz na tvári nijakého humanoida.
„Alucardova žena?“
Vydýchol neveriacky Ceowulf.
„Áno jeho žena. Takže si láskavo nechaj zájsť chuť. Nie dosť, že ja niesom s Alucardom a Bladeom zadobre. Ty máš Tanzi!“
„Tanzi?“
„Povedz mi čo mám urobiť aby sa ti v hlave rozsvietilo?“
Zalamentoval Severus.
„Lilithinu jazdkyňu.“
„Och.“
Ceowulf len mávol rukov.
„Čo čo och?“
„Už viem koho myslíš, s ňou nič nemám. Je pohľadná to áno. Ale Alucardovej žene sa žiadna iná nevyrovná ako sa volá?“
„CEOWULF!“
„No dobre, dobre! Tak sa jej nedotknem!“
„Nie ty my to sľúbiš!“
„To nemôžem!“
Keby Severus vedel, ako ho Ceowulf vytočí tak by ho sem asi ani nezavolal. Napriek tomu to ešte skúsi podobrotky.
„Ceowulf prosím ťa, nechaj ju na pokoji.“
Aj Ceowulf túto krutú pravdu ešte spracovával. Nevedel čo bude robiť, vedel iba to, že to dievča musí minimálne osobne spoznať.
„Tak dobre ty veľká zelená jašterica. Sľubujem ti nechám ju na pokoji.“
Opak však mal byť pravdou. Teraz sa mu hodilo, že jeho myseľ bola indisponovaná. Severusov výraz sa postupne zjemňoval až sa nechal znovu objať. Spokojný z výsledkom všetkých rozhovorov sa schúlil do klbka ktorého súčasťou zostal aj Ceowulf a obaja konečne zaspali.

„Najprv ti odpoviem na otázku o Ylthin a potom ti porozprávam všetko čo mám na srdci.“
„Dúfam, že pritom nezaspím.“
Zívol Ceowulf.
„Takže Ylthin spozorovala, že si znovu prežil premenu nejakým neprirodzeným spôsobom.“
„Musela si všimnúť moje oči.“
„Správne všimla si zmenu tvojich očí. A dostala strach. Bála sa lebo keď si sa prvý krát zmenil nejakým neprirodzeným spôsobom, bol s teba vlkolak ktorý zabil jej matku a zničil jej dedinu. A tak som jej musel povedať takmer úplne čo sa stalo. Samozrejme som zamlčal to čo je Alucard vlastne zač. Ja nemal som na výber.“
„Nám dvom by nikdy nemali zverovať tajomstvá však?“
Trpko sa pousmial Ceowulf.
„No veď čo už. A teraz prečo som tu?“
Teatrálne roztiahol ruky.
„Keď tu tak bola Ylthin, vieš ako často a rád sa s ňou zhováram...“
Prikývol.
„...a naše mysle sú teraz oddialené. Tvoja a moja. A už pred časom som ti sľúbil, že sa budem s tebou viac deliť o svoje myšlienky. Usúdil som, že teraz je ten správny čas.“
Rozhovoril sa Severus akoby vedel, že Ceowulf ho znova nepreruší.
„Mám ti toho toľko čo povedať. Toto miesto mi pripomína dávnu minulosť. Bol som ešte veľmi malý keď som...“
Na chvíľku sa zastavil.
„...sme sa s Alucardom skrývali pred búrkou v jednom hostinci. A tiež sme museli byť v stodole, hostinec bol do posledného kúta obsadený všemožnými pocestnými no Alucard nejako usmlouval z hostinským aby nás nechal prespať aspoň v Stodole.“
Navlas zopakoval to čo už povedal Ylthin.
„Ja viem, že to vieš, no mrzí ma to, že som sa ťa chcel zriecť.“
Ceowulf sa pritúlil k jeho hlave. V tej chvíli akoby Severus jemne takmer na hranici vnímania zacítil myšlienku:
„Už je to dávno zabudnuté.“
No myslel si skôr, že sa mu to iba zdalo.
„Aj ja ti musím niečo povedať.“
Priznal Ceowulf.
„Keď som bol vtedy v tom chráme, keď na mňa zaútočil ten vrah. Bol som tam preto, lebo som objavil mramorovú tabuľu na ktorej boli texty, ktorých písmo bolo zhodné s písmom na Val´kaesovom odkaze.“
„A rozlúštil si niečo?“
„Iba zhruba začiatok, bola to akási história. Hovorilo sa tam o tom ako sa Sendarovim verným po prvý krát podarilo poraziť Sefesa. Zbytok mohol byť a určite aj bol dôležitý. Práve preto si myslím, že ma vtedy ten vrah napadol. Pracuje pre niekoho dôležitého, kto nechcel aby som sa dozvedel viac. A dnes, dnes niekto tú tabuľu poškodil.“
Zakončil vysvetľovanie Ceowulf.

Ceowulf sa začal pomaly obliekať. Nechcelo sa mu, konečne zasa raz spal bez snov a bez toho aby pred spánkom musel prežiť útrpnú bolesť a práve v tej chvíli si ho zavolá jeho drak. Tu rozhodne niečo nesedelo. Ylthin za ním musela byť, keď poprosil ju. A keď Severus poslal Ylthin preč a nechal si zavolať jeho bolo to prinajmenšom veľmi zvláštne. Ceowulf sa teda konečne obliekol. Pomaly a potichu zišiel dolu a vyšiel von. Obloha bola ešte zatiahnutá no už nepršalo. Vzduch bol chladný, nepríjemne sa dýchalo. Dvere do stodoly boli pootvorené. Z vnútra vychádzalo slabé svetlo, to Severus po Ylthininom odchode zapálil jednu z pochodní ktorá stála v držiaku pri dverách. Ceowulf najprv nakukol, potom sa pretiahol pootvorenými dverami a bežal rovno k Severusovi. Myslel si, že je mu veľmi zle keď leží tak ako leží. Severus totižto ešte stále ležal na chrbte z roztiahnutými krídlami.
„Severus! Ako ti je? Bolí ťa niečo?“
Severus k nemu natočil hlavu a natiahol si končatiny.
„Lepšie mi už byť nemôže.“
„Ty! Ja som myslel, že už pre niečo umieraš ty!“
Ceowulf bol teraz napätý ako struna. Ako vojak v pozore tam stál a díval sa na Severusa zo značnou mrzutosťou v očiach z toho, že ho teraz vytiahol z postele a ešte aby toho nebolo málo ho vydesil. Severus sa prevalil strčil do svojho jazdca, hodil ho do uležaného sena a tam ho začal oblizovať na tvári. Pokračoval v tom tak dlho, kým sa Ceowulf konečne nerozosmial. Až potom sa postavil a nechal aj jeho sa postaviť.
„A teraz my konečne povedz...“
Oprel sa Ceouwulf o znova ležiaceho draka no tento krát už Severus ležal normálne.
„...prečo si si ma vlastne zavolal a vôbec čo tu robila Ylthin?“
„Tak na to si sadni.“
Počkal kým tak Ceowulf neurobí.

Před nim na posteli ležel ten mlady učeň, byl nahy, jednou rukou se sapal po Viktorovým obličeji a druhou ho pevně držel za limec košile ve snaze ho přitahnou co nejbliž k sobě.
Viktor na oplatku klečel mezi klukovymi stehny a svou hlavu od něho držel co nejdal to šlo,
Ve chvili kdy Michal vběhl do pokoje a ta hromada lidi za nim….se už nedalo nic dělat. Viktor tušil jak to muselo vypadat.
Michal zrudnul a uvědomil si do jake situace svého přitele dostal, je to přeci Viktorova věc, v kom vidi potěšeni.
Hostinsky v te chvili nemohl dělat nic jiného než na ně nestydatě civět. Stejně jako to obecenstvo za nim.
„Ó-ó- grrrghm….“ Vzpamatoval se jako první rytíř, „…no měly bysme jim dopřat klid nemyslite panove a ledy?“
Nastala chvile mrtveho ticha.
Obecenstvo dal nestydatě civělo na dvojici a dvojice vyděšnym pohledem na obecenstvo.
Zraněny rytíř se teď pokoušel zachranit Viktora. První pokus nevyšel tak zkusil něco jiného.
Najednou začal stenat. Všichni se ohledli, v te chvili se rytiř chytl za rany a jakoby zaskučel bolesti. Během chvilky byli všichni pryč, jen Michalova svice zustala stat na stole

"Drž zobak čarodějičku!" Ozval se nevrle trpaslik.
"A naše spici krasavice je vzhuuuru..." Oplatil mu Vefilo.
Rytíře, ktereho už nebavilo hrat na spiciho, se taky zapojil do hovru:"Kdyby nebylo toho neznameho muže, tak by jsme byli už davno mrtvi."
Odněkud se objevil hostincky a postavil před lidskou společnost velke korbele s pivem:"Dejte si, je to na učet podniku." Pak se otočil a zamiřil pro dalši. Když už posledni korbel nesl elfovi, ozvalo se kratke tlumene zaduněni. Hostinsky se podival na strop, když neslyšel nic dalšiho, tak si pomyslel, že se mu to jenom zdalo a tak po par krocich, postavil před Elfa korbel se zlatavou tekutinou.
Ten jako poděkovani pokynul hlavou a upravil si dymku v ustech. Michal povzdychl a zamiřil k pultu. Pak se však ještě obratil a pronesl:"Nechtěl jsem poslouchat vaš rozhovor, ale když už....nas seznamila takova zvlaštni situace.....ten muž o kterem jste mluvili, se jmenuje Viktor je to skvěly chlapek, je sice poněkud tichy a ma velice zvlaštni chovani, ale nezpočet svych spolubojovniku za doby valky, zachranil....tak jsem si...."
"Vime kam tim miřite Michale, optame se ho...buďte si tim jisti..." ubezpečil ho rytiř a jmenem skupiny za všechno poděkoval.

"Co dělaš na MÉ posteli?!" začala zhurta a nahlas Lee.
"Buď zticha nebo probudiš cely hosinec." Upozornil ji android, ležici v poloze mrtvy faraon. Otevřel oči a zadival se na divku. Chvili bylo ticho.
"Na co se to koukaš?!" Nevědomky začala hlasitě šeptat. Kdyby Lee už byla plnopravnou kynethkou, ktera vidi i ve tmě tak by viděla, že androidove oči maji zase tu zvlaštni fialovou barvu.
Pak se podivala na sebe, chameleonuv oblek ziskal barvu kuže, takže to teď vypadalo jakoby byla naha. S šeptavym ÁÁÁ... přiskočila k posteli a začala z pod těžkeho androida tahat deku. Moc dobře to nešlo.
"Slez z me postele! Ty plechovko slyšiš! Dej sem tu deku!" Lee chytla volne okraje te deky a začala s nimi ze strany na stranu zmitat, aby je timto pohybem z pod muže dostalo.
Viktor odevzdaně povzdychl a pronesl:"To neni tvoje postel, ja jsem ji zaplatil."
"Ale ja jsem člověk a ty si jen plechovy blbeček! Ty nepotřebuješ postel!" Pychtivě nadavala Lee.
"Ty nejsi člověk, si rasistka....hloupa, upejpava rasistka."
"Dej sem TU DEKU!!!" syčela.
"Snaž se dal." Odpověděl klidně Viktor.
Lee to nevydržela a skočila androidovi po krku.
Viktor si povzdechl a obratnym rychlym pohybem povalil divku na zem, nemusel přitom ani vstavat.

Elf vzhledl ke stropu. Stejně jako všichni v mistnosti, včetně Michala. Zaduněni se ozvalu znovu a pak ještě jednou. Michalovi to nedalo, hodil hadru na stul a prohlasil:"Jdu se podivat, co se děje. Vzal svičku z jednoho stolu a vyrazil nahoru.
Elfovi a ostatnim to nedalo taky a tak vyrazili hned za Michalem.

Mohutny hostincky ihned našel dveře odkud vychazely ty prazvlaštni zvuky, rychle otevřel dveře vběhl dovnitř a...
Setkal se s velmi zajimavou scenerii.

Opravene dveře zaskřipaly a dovnitř vešel mohutny hostinsky jmenem Michal a za nim uprašeni a unevení kračeli, čaroděj Vefilo a dcera barona De´gur, Cheza(poz.a.:Čeza).
Michal od nich převzal lopaty a odkračel někam do mistnosti za pultem.
Cheza se posadila za jeden stul stojici pobliž rytiřove lavice a Vefilo se uvelebil vedle ni.
"Tolik mrtvych," pronesla smutně a zavrtěla hlavou ukrytou v kapi.
Vefilo ji pohladil po ruce a prones:"Nic si z toho nedělej Che (Či), to nebyli prvni mrtvi od našeho utěku, co si viděla, chapu tě, poprve jsme někoho museli zakopavat, ale zvladli jsme to!"

°°"Lee! Slyšiš mě milovana?!" zněl odněkud zdali hlas...."Merkure...nemužu dychat, dochazi mi kyslik.....skafandr je proražen! MERKURE!!!! Ja nechci zemřit! Merkure...merku....re..."°°

Lee Onewa otevřela zaslzene oči a zustala chvili nevědomky koukat do ničeho.
Bylo ji nějak prazvlaštně teplo, a to teplo vychazelo z leveho okraje jeji postele. Otočila hlavu v tom směru. Tiše a kratce vyjekla a zaroveň se prudce posadila. Nevěděla, že je na kraji posteli...

Mael se opiral o zeď a pozoroval sve společniky, zaroveň si nacpaval dlouhou elfskou dymku novym tabakem, tvořenym těmi nejlepšimi elfskymi bylinkami.
Trpaslik Gathol byl rozvaleny na židli, ktera měla co dělat aby pod jeho vahou nepraskla, měl zakloněnou hlavu, otevřenou pusu a na cele kolo chrapal.
Rytiř Lucien ovazany obvazy, ležel na lavici u zdi a hral na to, že spi. Ale Mael věděl, že to něni pravda. Ten hloupy člověči muž - rytiř byl vzhuru a hlidal. Jakoby nahodou měl položenou ruku na opřenem meči. Hlupak, pomyslel si elf, čim by byl tak napomocny, když je zraněny.

Alucard mezi pupíkem a Undinymi ňadry zamumlal:“Měly bychom spát a ne se milovat.“
Žena ho se zamručenim chytla za vlasy a přitáhla ho ke svým rtům, pote co ho polibila s razantnosti v hlase prohlasila:“Ty chceš po tomhletom spat!“
„Ne to ne….“ Zaprotestoval kyneth, „….ja bych rad pokračoval, ale ty budeš zítra unavena….“ Zadival se někam do boku:“….No vlastně už dneska.“
Undine jeho hlavu znovu přitahla k sobě:“Alucarde, neštvi mě.“
„Ty si ale divoka! Andilek na venek a ďáblík uvnitř.“ Začal se smat kyneth, když po něm Undine hodila polštář, ten ho s obratnosti chytl, nadzvednul ženina zada a položil ji hlavu na polštář. Jeho rty se dotkly těch jejich a pak se pohli ve větě:“Milovana, zítra nevstaneš, pokud teď nepujdeme spat….“
„To řikaš kvuli sobě, nebo kvuli mě?“
„Hloupa otazka.“ Kyneth se položil vedle sve ženy a obtočil sve paže kolem jejiho těla. Zabořil svůj obličej do jejich hustých nadherně vonicich vlasu a v momentě jakoby usnul.
„Alucardéééé! Ale, ja tě chcíííí!“ zaprotestovala rozladěnym zafňukanim.
„Vynahradíme si to jindy.“
„Ja chcííí teď!“
„Na to že si před par hodinami byla ještě panna, a pote co jsme všechno provaděli.“
„Miláááčku, ale mě se to tak líííbilo!“ Zamňoukala a doufala, že ho tim donuti svolit.
„Miláááčku…..“ začala vrnět, vzala jeho ruku a olizla mu prst, ve snaze nalakat ho.
„Ne.“
„Ale!...“
„Spi…“
„Aluuu!!!“
„Spi, povídám.“
„No tak!“ začal se mu v naruči vrtět, ale když viděla, že to nemá žadny učinek, naštvaně vzdychla a zavřela oči.

„No a Ceowulf od nej nevedel odtrhnúť oči!“
Dodala keď skončila z opisom. Severus sa tváril, že túto vetu nevníma no zachytil ju. Znova si vzdychol, no už to bol iný vzdych ako tie predtým. Nebol taký ustaraný hlboký.
Ylthin sa k nemu pritúlila.
„Počkaj! A čo ak sa Ceowulf zobudí a bude ťa hľadať?“
Náhle si uvedomil Severus.
„Ten a zobudiť sa? Teraz by naňho mohla spadnúť aj celá strecha a on by sa len prevrátil na druhý bok.“
„To je možné.“
Pripustil.
„A prečo sa ma to vlastne pýtaš? Snáď ti len neprekážam?“
Trochu sa strachovala Ylthin.
„To ani v najmenšom, ja len, najprv sa ti chcem poďakovať, že si prišla no vieš ja ako sme tak spolu hovorili uvedomil som si, že by som si potreboval osamote pohovoriť aj z Ceowulfom.“
„Ale samozrejme!“
Prisvedčila Ylthin.
„Pri tom ako dnes zízal na tú ženu určite tvoje myšlienky ani nevníma. Nejako ho zobudím a pošlem ti ho sem.“
„Budem ti veľmi vďačný.“
Ešte sa k nemu na cestu pritúlila a kapucňu si stiahla do tváre. Očakávala, že vonku ešte možno prší no keď z malou Severusovou pomocou opäť odtiahla dvere zistila, že hoci zem je mokrá, chladným vzduchom na zem už nedopadajú žiadne dažďové kvapky. A tak vybehla po mokrej zemi späť k hostincu. Mala šťastie, dvere ešte neboli zatvorené.
„Aj jaj jaj.“
Povedala si v duchu keď našla hostinského z nohami vyloženými na pulte a dopitým džbánom piva v ruke. Chrápal na celé kolo ako keď sa z hôr rútia kamene.
„A keby tak prišiel niekto kto tu nemá čo hľadať?“
Povedala potichu.
„Tak som tu ešte ja!“
Ozval sa odkiaľsi z kúta hlas. Potom sa zaiskrilo a na stole sa zažala svieca. Odhalila sa jej tvár paholka. Na stole pred sebou mal položený nôž. Ylthin mu rukou naznačila, že to stačí, on sviečku sfúkol a ona čo najtichšie vystúpala hore po schodoch. Tak isto potichu otvorila dvere svojej a Ceowulfovej izby. Položila bratovi ruku na rameno a keď na to nezareagoval jemne ním zatriasla.
Ceowulf najprv otvoril oči a pátral po zdroji vyrušenia. Uvedomil si, že je to len jeho sestra a tak iba z polospánku zamumlal:
„Deje sa niečo vážne?“
„Myslím, že by si mal ísť za Severusom.“
To už ho dokonca posadilo na posteľ.“
„Čo sa mu stalo?“
„Neboj sa je v absolútnom poriadku len na poprosil aby som ťa za ním poslala. O niečom chce s tebou osamote hovoriť.“
„Och ale prečo tak neskoro?“
„To sa už radšej spýtaj jeho.“
Zložila si Ceowulfovu pláštenku a hodila mu ju.

„Ak nie, tak prečo sa mi zdáš taký ustaraný? Prečo tak vzdycháš?“
„Vieš, to ako tu ležím pripomína mi to navlas jeden dávny večer.“
„Hovor.“
Pokojne ho vyzvala Ylthin, chcela aby sa aj on jej zdôveril potom, čo sa zdôverila ona jemu.
„Teda takmer navlas, len som bol o dosť menší a miesto teba bol takto pri mne Alucard. Presne takto, skrývali sme sa pred búrkou v jednom hostinci. A tiež sme museli byť v stodole, hostinec bol do posledného kúta obsadený všemožnými pocestnými no Alucard nejako usmlouval z hostinským aby nás nechal prespať aspoň v Stodole. A teraz sa trápi. Trápim ho ja!“
Teraz už neklamal, povedal presne to čo si myslel a na čo myslel.
„To nieje pravda. Je štastný!“
Protirečila mu Ylthin.
„Ale ako môže byť šťastný, keď to čo som ti pred chvíľou povedal nám z Ceowulfom zakázal vyzradiť a teraz to už vieš okrem Val´kaesa aj ty! O a o tebe si myslí, že nevďačná osoba ktorá mu ustavične niečo vytýka a stráni sa každého jeho dotyku. Myslí si, že si o ňom myslíš, že je hlúpi a odpudzujúci.“
Vysvetľoval Severus.
„Chápem prečo si to myslí, ale vtedy ma jednoducho len vyľakal. Dlhujem mu ospravedlnenie však?“
Vzhliadla k drakovy akoby čakala nejaký signál. No ten neprišiel. Severus nepoznal situáciu a tak to nevedel zhodnotiť.
„Ale je šťastný!“
„Myslíš?“
„Nemyslím, viem. Dnes som ho videla v tom hostinci, smial sa a tešil sa.“
„A z čoho asi?“
„Pamätáš si ako vtedy na výsluchu prišla Urilia?“
„Áno.“
„A pamätáš sa čo Alucardovi vravela?“
„Nie takmer som to nepočul.“
„Povedala, že je prekvapená, že Alucard sa oženil a ani jej to nespomenul. A jeho žena je tu, videla som ich spolu, držal ju za pás.“
A potom mu Undine opísala čo najdôkladnejšie.

„Ceowulf je takmer úplne vyliečený z vlkolačej kliatby. Nemám ti to ako dokázať, to zariadi až prvá mesačná noc.“
„A ako? Čo, kto a prečo iba takmer?“
„Najprv ti odpoviem na prvé dve otázky súčasne. Kto? Alucard a ako? Vlastnou krvou. Myslím, že sme ti už hovorili o tom ako tú kliatbu zmiernil. Nechal sa ho jej napiť znova a tento raz ho takmer vyliečil. A prečo iba takmer? Myslím, že nikto nepozná liek dokonca si dovolím tvrdiť, že ani Alucard nie.“
Keď Severus vyslovil Alucardovo meno znelo veľmi zvláštne.
„Takže sa ho nemusím báť?“
„Myslím, že teraz je viac tvojím bratom ako bol kedykoľvek predtým od kedy si sa k nám pridala.“
Ubezpečoval ju Severus.
„A oči, toto je jeho pôvodná farba očí, neviem tak som si zvykla na tú fialovú a prečo ich mal vlastne fialové?“
Severus zamručal. Do tejto témy sa vôbec nechcel pustiť.
„Val´kaes si myslí, že Ceowulf od neho okrem vlkolačieho jedu prebral aj isté nadanie ako si rozumieť z drakmi a to sa prejavilo rovnakou farbou zreničiek ako má on.“
Ylthin sa zvonivo rozosmiala.
„Ak je toto nadanie...“
„No máš asi pravdu, ale tak do tejto chvíle som ho nezožral tak niečo na ňom muselo byť.“
Zažartoval Severus. Ylthin a jej prítomnosť a reakcie znovu pomáhali jeho mysli zbaviť sa trápenia.
„Počkaj ale to znamená, že ak teraz už nemá fialové oči, stratil aj svoje nadanie?“
„Samozrejme že nie!“
Snažil sa aby to znelo čo najpresvečivejšie, nebol nadšený z toho, že jej klamal ale skutočne sa mu nechcelo hovoriť s ňou práve o tomto probléme.

„No ja, ja som len...“
Zajachtala Ylthin.
„Počkaj budem hádať, hm si tu, uprostred noci a hľadáš mňa?“
Táto predstieraná geniálna dedukcia na Ylthin zapôsobila tak, že sa musela usmiať. Nech bolo ako chcelo nielen ona vedela ako na Severusa, ale občas aj on na ňu. Uvoľnila sa, poodstúpila a nechala Severusa prejsť. Potom zažila niečo čo doteraz nikdy. Severus sa totiž zvalil na chrbát, tlapy vystrčil voľne do vzduchu a krídla roztiahol tak ako to len priestory stodoly dovoľovali. Potom si z hlboka vzdychol a otočil k nej hlavu:
„Tak von s tým, neverím, že ti tak chýbam, že bezo mňa nemôžeš zaspať alebo čo? Niečo sa deje niečo ťa znepokojuje...“
„A teba tiež niečo trápi.“
Nenechlala len tak to povzdychnutie Ylthin.
„Ty prvá!“
Vyzval ju. Ylthin sa posadila a chrbtom sa oňho oprela.
„Chveješ sa. Určite si na tom chladnom daždi premrzla.“
Severus z nozdier vyfúkol kúdol sivého dymu, potom sa zvalil na bok a začal na Ylthin z nozdier dýchať teplý až horúci vzduch.
„Skôr to súvisí s tým, čo ti chcem povedať, než s tým, že som premočená. Neveril by si, ako ťažko mi padne vysloviť to k čomu ma vyzývaš. Myslím, že vieš...“
„Myslím, že viem, no nemôžem ti to povedať!“
„Severus prosím!“
Zahľadela sa mu do očí. Tento pohľad bol u nej preňho novinkou. Tvrdá rozhodnosť dozvedieť sa čo chce. Nevydržal a uhol pohľadom.
„Tak dobre, ale sľúbiš mi, odprisaháš mi, že nikomu na celom šírom svete ak sa vieš rozprávať náhodou zo zvieratami tak to neprezradíš ani poslednej blche na kožuchu prašivého psa!“
„Severus, ty my snáď neveríš?“
„Tak dobre, beriem to ako áno, ale aj tak ti nemôžem prezradiť úplne všetko.“
„Úplne mi stačí, ak mi povieš čo je to z mojím bratom. Keď sa mu prvý raz stalo, že sa nejakou neprirodzenou cestou zmenil, vieš ako to dopadlo?“
Severus prikývol.
„Preto sa ti priznám, bojím sa ho. Ďakujem, ale to stačí už mi je až horúco.“
Upozornila draka na to, že ju už nemusí zohrievať, Severus sa teda prevalil späť na chrbát a znova vzdychol.
„Práve naopak, nemáš sa čoho. Zmenu si spozorovala podľa očí pravda?“
Ylthin prikývla.

Nečekal na odpověď:“Jo a ještě něco….jestli zemřu…najdi si noveho manžela, nechci aby si za mě držela smutek.“ Tyto slova pronesl už klidněji nacož znovu sklopil zrak. Undině stekla po tvaři slza, chytla Alucarda za košili stoupla na špičky a pokusila se s mužem zakymat:“Co to povidaš?! Si blazen?! Co to mluviš za hlouposti?! Ty předčasně nezemřeš! A přestaň nest hlouposti!!! Rozumiš!“
Undině stekla další slza po tvaři. Alucard to nevydržel a svou ženu polibil. Slibal ji slzičky z viček a znovu ji pevně objal, po chvilce pustil a tiše pronesl:“Měla by si už jit spat, zítra nas čeka dlouha úmorná cesta.“ Otočil se k ni zady a chtěl už odejit, když ucitil na ruce jeji dlaň. „Neodchazej, sama dnes usnout nedokažu, prosim….“
Alucard se dlouho nerozmyšlel, kyvl hlavou a pronesl:“Pujdeme raději do meho, v tom tvem je spousta dam, v tom mem je jen ja a Blade, který je teď někde venku a jak to tak vypada, bude tam celou noc.

Nic netušici par odkráčel pryč a za dveřmi Undinineho pokoje se začaly ozyvat ženske hlasy:
“Už jsou pryč…..“ zazněl hluboky žensky.
„To bylo tak romanticke.“ Zapištěl jiny.
„Tak vašnive, škoda…že muj stary se na to už nezmuže…kdy ja jsem od něho slyšela takove vyznani v lasce….“
„Nikdy, ten tvuj toho není schopny…“ozval se další a ukončil celou debatu.

Venku přestavalo pršet, v hostinci bylo dusno, damy a většina z doprovodu se rozešli po svých pokojích, někteři opilci zustali ležet tam kde opojenim padli. Hostincky spolu s pacholkem se je pokoušeli zvedat a odvadět pryč. To se opilcum pochopitelně nelibilo a tak nevitane vetřelce zahrnovali ne zrovna lichotivými slovy, ale na nic vic se nezmohli.

Alucard seděl obkročmo na lavičce a pevně k sobě tisknul zady o něho opirajici Undine. Kyneth ve chvili kdy zasypaval Undinin krk jemnymi polibky, se začal vyptavat.
"Copak se dnes stalo...když jsem potkal tveho otce....zuřil."
Divka slastně vzdychla a pak na znameni neduležitosti machla rukou:“Lord Raziel v zapalu dohadovani s Eleonor de Santo pozapomněl na slušne chovani a prohlásil, že ženy nejsou schopne pořadně jezdit na koni…..a otec ho podpořil…..nemohla jsem to tak nechat..
„Ty moje bojovničko…“ zamručel něžně a zaroveň pyšně kyneth a hned na to jemně kousl Undinu do ušního lalučku. Ta se tlumeně rozesmala a jen tak na oko, placla muže po ruce.
„Ty jedna zlobilko...“ Alucard se smichem popadl ženu do naruče a vystoupal s ni po schodech k jejich pokojum. Před dveřmi se zastavil a dlouze svou ženu polibil.
Undine až zatajila dech, zdalo se ji, že ten polibek není obyčejny, měla pocit, že ji tim polibkem chce jeji muž něco zdělit. Jejich rty ještě pořad byly spojene, když divka otevřela oči a viděla starostlivou vrasku na jinak dokonalem Alucardovem čele. Muž se oddtahl a pomalu vydechl.
Nedival se na ni, jeho vička smiřovala dolu. „Něco tě trapi muži.“ Undině začalo strašně vadit, že nevidi jeho azurově-modre oči, položila ručku na jeho tvař…zafungovalo to. Vzhlednul. Jejich oči se setkaly. Starostliva vraska byla pryč.
Kyneth postavil Undinu na zem a pevně ji objemul:“Ať se v budoucnu stane cokoli, věz ženo, že tě miluji…“
kyneth se musel hodně přemahat, aby tuto lež vypustil z ust, chemicka reakce pod nazvem laska u Kynethu neexistovala, prostě nebyla….citili neskutečnou naklonnost, měli radi….ale tu uplnou krasnou lasku, ten chemicky proces, kdy se rozbuši srdce a nedovoli jednomu bez druhého žit…ten tam prostě nebyl.
“….nedovolim aby ti někdo ubližil, budu tě chranit slyšiš….jestli předčasně zemřu…“
„Co to povidaš?!“ zastrachovala se divka. Alucard ji ve znameni ticha přiložil jeden prst ke rtum a zavrtěl hlavou.
„….jestli zemřu, tak chci aby si věděla, že nezustaneš bez ochrany…na hranicich se zapadem je vychodni provincie Sigurd je tam rozsahle panstvi Aelfleah, je to moje panstvi….naše panstvi….spravce se jmenuje Daen, mužeš mu duvěřovat, kdyby si potřebovala pomoct, napiš mu, jeď za nim….vždy budeš vitana….rozumiš?“ Znepokojeně zvýšil hlas.

Severus si spokojeně lovil v lese, zatímco ostatní před sebe dostali talíře v hospodě. Přes všechny problémy uplynulého dne se cítil lovící Severus lehce, svobodně, skvěle. Když Ylthin, Ceowulf a Val´kaes odložili příbory, i on už měl před sebou večeři. Byl na sebe patřičně hrdý. Ulovit dospělého jelena se mu zatím snad nikdy nepovedlo.
-------------------------
Jak už předtím naznačil hostinský, sourozenci se museli spokojit s manželským pokojem. Ceowulf v tom neviděl problém. Koneckonců, spávali s Ylthin oba Severovi po boku, takže byli na vzájemnou blízkost zvyklí. To ale bylo předtím. Lehl si na levou stranu lůžka. Ylthin ho následovala, jen si zabrala pravou půlku. Ale zatímco Ceowulf během několika málo desítek vteřin usnul spánkem tak tvrdým, že by ho pravděpodobně nevzbudilo ani střílení z děla, Ylthin oči ani nezamhouřila. Strach ze Severa předstírala, aby se kvůli ní uklidnil. Strach z vlastního bratra naopak bravurně skryla. Všimla si toho ve chvíli, kdy žádala vysvětlení. Otočila se na něj a na chvilku se jejich oči setkali. Lekla se. Nepopsatelně. Na tu fialovou barvu v jeho očích už si zvykla, takže ve světle prakticky průhledné zorničky ji překvapily. A vyděsily. Nedokázala to racionálně vysvětlit. Možná, že předtím aspoň věděla, co se stalo. Což se teď rozhodně říct nedalo. Cítila akorát, že se něco změnilo. A že se to nezměnilo přirozenou cestou. Toť vše.
Vyklouzla z postele, přehodila přez sebe Ceowulfův plášť a prosmýkla se ven dveřmi. Zamířila přímo ke stájím. Dokud nezjistí, co se stalo, připadalo ji nejvíc bezpečno právě u Severa. Nikdo jí její nočn útěk nemohl vyčítat. Dnes si až bolestně uvědomila, co se stalo naposledy, když Ceowulfa zasáhlo něco nepřirozenho zvenčí. Proto byla cestou sem zamlklá až zakřiknutá, proto nenaléhala, ať jí vše vysvětlí, proto jen zamyšleně koukala, když Severus předváděl svou vzdušnou akrobacii.
Když otvírala těžká vrata stáje, těšily jí dvě myšlenky. Že za nimi je Severus a že minule se bratr nakonec ovládl. Že poslechl své srdce, že nedokázal ublížit. Když se prosmýkla kolem těžkých vrat, která pootevřela jen natolik, aby se mezerou protáhla, zjistila, že v tom prvním se mýlila. Nikdo ve stodole nebyl. Než si stihla utřídit myšlenky, a rozhodnout se, co bude dál nejlepší, ozval se za ní hlas : "Co ty tady?"
Srdce se jí málem zastavilo úlekem. Úlekem ze zvuku. Protože po té první poplašené reakci už podle hlasu poznala Severuse. Takže místo aby se dala na útěk, už poměrně uklidněná se otočila na Severuse, který stál ve vratech, teď široce otevřených a hleděl na Ylthin, která se zatím uvnitř snažila přeprat to své nově probuzené zbabělé a vyplašené já, které zatím neznala.