Nyárë - spoločné príbehy

POMSTA!
„A mal by som sa vlastne pomstiť prečo? Veď nebyť toho čo sa stalo, možno by som sa nikdy nestal tým čím som teraz. Ale áno ja vlastne ani nemôžem, aspoň nie kým platí terajší rozkaz.“
Hrdzavo vlasý elf Tarnum sa opieral o zábradlie a hľadel dolu pod seba. Ani netušili, že ich pozoruje.
„Možno by som mohol nejako ušetriť draka aj dievča, len vďaka nim som teraz hodný svojho niekdajšieho mena. A navyše mám teraz výhodu.“
Pousmial sa a odhalil špicaté rady zubov aké máva žralok Ďalej počúval ich rozhovor aj hádku o tom, čo má Ceowulf z Udine. Neboli to preňho žiadne nové informácie. Potom zachytil to ako hovoria o symbióze. Pohŕdavo si odfrkol:
„Pche, žiadny jazdec a drak nemôže byť takým príkladom symbiózy aby sa to tak dalo nazvať.“
Pritom sa ponoril do seba a vnímal prúd neskutočnej, búrlivej energie ktorá teraz pretekala celým jeho telom.

„Myslíš si, že môžem za to, že ma tam dali?“
Ohradil sa Ceowulf.
„Nevyzeráš, žeby si s tým bol nespokojný. Okrem toho mi ďakuješ čo znamená...“
„Čo? Čo by to asi malo znamenať?“
Ceowulf sa len tak tak držal.
„Že ste sa minimálne zblížili a...“
„To mi už chceš aj zakazovať sa z niekym zbližovať?“
Ceowulf už bol takmer rozpálený dobiela, až zabudol, že ešte nieje v poriadku. Vystrel sa ale zranenie ho okamžite zradilo v páde ho zastavila drakova tlapa. Do sekundy pri ňom stála Ylthin a podoprela ho.
„Čo si už za takú krátku chvíľu zabudol, že si zranený?“
Jej tón znel pobaveno udivene, ale na tvári jej bolo poznať, že minimálne tuší o čo ide.
„Zasa sa hádate však?“
Poznamenala. Severus sa zatváril kajúcne a Ceowulf prikývol.
„Ktože to povedal, že jazdec a drak sú vo vzájomnej symbióze?“
„Prepáč mi to Ceowulf, ja len...“
„Viem, chrániš Alucardovo šťastie, ale mohol by si aj mne už konečne dôverovať.“
Severus sa na chvíľku zatváril smutne.
„Ach vy dvaja.“
Vzdychla si Ylthin.
„Som to ale výdatný zdroj problémov však?“
Nadhodil Severus.
To si, ale aj tak ťa nemôžem nemať rada.“
Zasmiala sa Ylthin.
„Prestanete sa konečne hádať?“
„Radšej ti nesľúbime to čo by sme nemuseli dodržať.“
Takticky odpovedal Ceowulf a zaškúlil po Severusovi. Ten vstal postavil sa nad nich a objal ich krídlami. Ylthin z Ceowulfom ktorý sa o ňu opieral sa k nemu pritisli a chvíľu tak ostali.

Ylthin práve čistila chvostové šupiny a tak sa Ceowulf priblížil čo najviac mohol k Severusovej hlave. Ten sa inštinktívne sklonil a Ceowulf mu do ucha pošepkal:
„Cítil som, že si robíš starosti keď sme za tebou išli. Viem, že teraz tento pocit už nemáš zjavne preto, že sme s tebou. Len ma zaujíma čo ťa trápilo.“
„No vieš, to čo som ti spôsobil...“
„Ale nielen to. Cítil som sa sám, keby som aspoň mohol do mesta, ale pochybujem, že by ma niektorý z tých rebríkov a jazdiacich vecí udržala a mesto je takmer v korunách stromov takže lietať sa tam veľmi nedá. Naše spojenie je stále tam tam a tu dolu som sám. Preto ma veľmi potešilo, že ste prišli.“
Odpovedal Severus tak isto šeptom.
„Za to za čo sa stalo ti ďakujem!“
Vystrelilo z Ceowulfa skôr než si uvedomil aké to môže mať následky.
„Čože? Snažíš sa byť ironický?“
V Severusovom hlase bolo poznať zaskočenie. Ceowulf neodpovedal iba leštil jednu z jeho hrudných šupín. A Severusovi to došlo:
„Nebol si tak náhodou v tom kočiari v blízkosti Udine však?“
Ceowulf sa pousmial a leštil šupinu ďalej.
„Ceowulf!“
Vrkol mu do ucha drak až sa musel odtiahnuť. Ylthin sa po nich ohliadla a Severus simuloval kýchnutie aby bolo jasné „čo sa stalo.“
„Na zdravie.“
Zaželala mu.
„Ďakujem.“
Odvetil a zasa sa naklonil k Ceowulfovi až elf cítil teplý dračí dych ako mu pri každom vydýchnutí zachádza do ucha.

Když soukroma navštěva u prince skončila, zamiřili Blade a Alucard k sobě do přibytku, nechtěli jit do svych ubikaci hned, rozhodli se projit po městě a najit misto, kde se bude ta oslava přišti den konat.
Prochazeli se po dřevěnych překvapivě pevnych a vyvaženych mostech spojujici obydli, prohliželi si jejich dumyslne zdobeni, kochali se okolni přirodou a take spolu tiše promlouvali, chvilemi v mysli, chvilkami nahlas.
Blade zdělil Alucardovi o te bile dračici, jenž ho navštivila v lese, když byli pobliž Formenu. Alucard mu zase naoplatku zdělil fakta o svych snech, vizich a synovi.
A tak to pokračovalo dal než došli k obrovske nadhrne koruně listnateho stromu s bilo-rudymi květy.

"A kde ses ubytoval?" vyzvídal Ceowulf od Severa.
Ten jenom hodil hlavou ke stromům. Tady, kde se proti tmavnoucímu nebi rýsovaly siluety mostů, mostků a přýbytků, stály stromy dále od sebe. To Severovi dovolovalo nejenom volnou chůzi mezi nimi, ale když chvíli hledal, našel i místo dost velké a pohodlné k přespání. Teď k tomu místu nesourodě se pohybující trojice mířila.
"Když se to vezme technicky, spím pod městem. To se mi už asi nepovede," zodpověděl konečně Ceowulfovu otázku, když dorazili na místo a rozhlédl se kolem.
"Mimochodem, za tohle se moc omlouvám," vysoukal ze sebe a pokývl směrem k Ceowulfovi, když se ti dva ještě rozhlíželi kolem.
"Není proč, byla to náhoda. Nemůžeš za to, že koně jsou lekaví," mávl rukou Ceowulf, jak jen mu to berle dovolovaly.
"To nemůžu, ale věděl jsem o tom. Měl jsem tušit, jak zareagují," kál se dál drak. "Jo, a já to měl tušit taky a pořádně se držet," přerušil ho Ceowulf lehce ironickým hlasem, "Nech už to plavat!"
Severus nejdřív nevypadal, že by měl v plánu nechat něco plavat, pak ale jen odevzdaně pohodil hlavou a lehl si na své vybrané místo. Ceowulf se lehce, vítězoslavně pousmál a složil své berle a pak i tělo vedle něj.
"A co Vás za mou vlastně přivedlo?" optal se drak.
"Co by," oponoval Ceowulf, "Dneska jsme spolu témeř nebyli. Přišli jsme jen tak. Jako vždycky. Posedět, popovídat..."
"A možná i něco víc," dodala významně Ylthin, vytáhla lahvičku a hadříky. "Zbylo nám to ještě z těch triků na koně, a nemohla jsem si nevšimout, jak si dopadl při dnešní cestě sem," vysvětlovala, kde přišla k " výbavě na údržbu draka" a proč ji s sebou iniciativně přiesla.

Ceowulf měl cestou dost starostí sám se sebou, ale teď si Severa prohlédl a musel uznat, že Ylthin měla pravdu. Tu pavučina, tu větévka, ošmudlaný a špinavý. Natáhl ruku pro hadr.

Tentokrát už Severus ani nerokoval o tom, kdo je jeho jezdec a kolik jich vlastně má. Jenom si užíval. Nepříliš pohyblivý Ceowulf musel volit ta dostupnější místa, o ta hůře se ale postarala Ylthin a všichni tři se zapojili do hovoru. Jistá výhoda toho, nosit na sých zádech víc.

I když s tou přisahou nelhal.
Alucard polkl sousto chlebu a začal se vyptavat:" Princi, jak se vubec daři memu panstvi? Je spravce vpořadku?"
Celeb se pustil do kouska masa a přes plnou pusu začal vykladat, ve chvili kdy skončil s prvnim slovem, uvědomil se jak se na něho Alucard diva, zase mu připominal toho rytíře, se zvlaštnimi zvyky a nazory. Rychle polknul a utřel si rty a ruce do latkoveho obrousku.
"Omlouvam se." pronesl princ, jako když mu bylo 15 a jakoby byl pravě ten kluk a ne vznešeny princ, zadival do stolu. Alucard to už nevydržel a vybuchl smichy. Celeb se taky začal usmivat:"Pořad mi ty maniry u dvoru dělaji problemy a halvně manira - nemluv s plnou pusou a tomu podobne, ja chapu, když chci byt naslednikem sveho otce, tak to musim umět...." princ se narovnal a pak se opřel o židli:"Tve panstvi jen kvete, obchody s nim jsou skvěle, je urodne a bohate, jen jednu chybu ma..."
"A to?" začal se strachovat kyneth.
"Chybi jim pan, už si tam učiteli nebyl skoro cely rok. Chybiš jim a hlavně Lady Lilian s hradu Fernost."
"O ano, bojovna Lilian...s jejim otcem dlouha leta spolupracuji, navzajem si pomahame." Nahlas Vysvětloval Alu Bladeovi. "Je zvlaštni, že tak skvěla bytost jako Lilian nenašla sobě žadneho dobreho muže...a nebo se pletu?" Kyneth se zadival na prince a na jeho vyděšeny vyraz.
"Jak to viš učiteli?"
"Bylo vas slyšet až ke mě do pokoje." Začal se kyneth křenit.
"To je nemile, otec...mě..."
"Jestli nechceš, aby to tvuj otec věděl, tak zařiď, aby Lady Lilian měla dobreho manžela a to co možna nejdřiv." Pohrozil Alucard na oko, ale ne tak uplně. Celeb věděl, že mu jeho učitel uděla ze života peklo, pokud slečnu Lilian za nějakeho šlechtice neprovda.

„V záujme utajenia nášho pobytu tu ťa budem vydávať za svojho brata ako som sa to kedysi márne snažil nahovoriť Severusovi. Apropo upozorni ho na to, aby nám zasa nevyviedol takú nepríjemnosť ako vo Formene.“
Bladeova myseľ začala pátrať po tej Severusovej.
„Ano Blade?“
Ozval sa mu v mysli Severusov hlas.
„Nemám čas ti to vysvetľovať do podrobností ale oficiálne som teraz Alucardov brat tak sa zasa niekde nepreriekni dobre jašter?“
Slovo jašter nebolo vyslovené posmešne ani nijako hanlivo, skôr s kamarátskym nádychom.
„Vykonám Alucardov brat!“
Odpovedal mu rovnakým spôsobom Severus.
„Nie neznamená to, že mám záujem sa s tebou hlbšie priateliť.“
Upozornil ho Blade skôr než prerušil spojenie. Medi tým ich komorník zaviedol to menšej miestnosti kde bol pripravený stôl pre troch. Prostredie bolo intímne, iba jeden svietnik na stole a dve fakle pri dverách. Miestnosť bola v zahalená v šere. Na stole už bol pripravený strieborný príbor a za vrchstolom ich už očakával Celeb. Mal na sebe niečo čo pripomínalo bieli župan. Vstal a podal im obom ruky. Prvá otázka ktorá potom nasledovala bola:
„Učiteli kto je tvoj priateľ? Pokiaľ si spomínam tak si mi ho ešte nepredstavil. Prepáčte ak to vyzeralo, že som si vás nevšimol keď som dnes podvečer Alucarda navštívil.“
Ospravedlnil sa Bladeovi.
„To je v poriadku.“
Prijal ospravedlnenie Blade.
„Tak teda Celeb princ Eriuanský predstavujem ti svojho brata Bladea.“
Blade sa mierne uklonil hlavou a Celeb sa mu uklonil tiež.
„Prosím nestojte, podsaďte sa.“
Vyzval ich a oni tak učinili. Takmer okamžite boli pri nich dvaja sluhovia, ktorý im do pohárov naliali víno.
„Jedlo nám prinesú z kuchyne za krátky čas, zatiaľ by sme sa mohli pustiť do reči. Učiteli nikdy si nespomínal, že máš brata.“
Začal hneď z kraja Celeb.
„Vieš predsa aký som vtedy viedol život a navyše som sa vtedy musel starať a vychovávať Severusa.“
„Ach áno Severus, ak sa nemýlim aj ten je tu s vami však?“
Zaujímal sa Celeb. Alucard prisvedčil.
„A vy Blade kedy ste sa pridali ku svojmu bratovi?“
„No len nedávno. Viete celých päť rokov bol preč a vychovával toho draka, doma sa ani neukázal. No a pred nejakým časom sa konečne ukázal a ja som mu prisahal, že ho už nikde samého nepustím.“
Začal Blade vytvárať falošný príbeh, pre Celebove otázky.

V duchu cítil údery jeho srdca a odlesky jeho terajších pocitov. Nevidel ich jasne, ale pokiaľ tomu dobre rozumel tak si musel priznať, že Severus je pekne zmätený vo svojich pocitoch. Veľmi sa mu páčila tunajšia príroda aj blízkosť vysokých hôr ktorých končiare mali vždy bielu čapicu. No na druhej strane nebol najšťastnejší. No to sa už Ceowulfovi nepodarilo zistiť, prečo. Zúfalo tlačil svoju myseľ dopredu a snažil sa prepasírovať do Severusovej mysle svoju myšlienku ale v spojení bola ešte stále tá diera. Ostalo im iba malé tenké vlákno, ktoré spájalo ich duše a dávalo im vedieť že je ten druhý na žive, alebo ako sa cíti. Ylthin ho pozorovala kým sa on snažil nadviazať kontakt. Keď otvoril oči spýtavo sa naňho zadívala.
„Nie, nejde to. Zavolala by si ho prosím ťa?“
Stisla bratovi ruku a usmiala sa, aby mu dala najavo, že verí, že sa to raz zlepší a pomaly zliezala dolu rebríkom. Ceowulf sa zhlboka nadýchol voňavého vzduchu a rozhliadol sa okolo seba. Tiež by sa rád pozrel na toto mesto ale vďaka svojmu zraneniu nemohol. Páčilo sa mu tu ako ešte nikde inde. Najviac ho zaujalo to, že mu odtiaľto nebolo povedomé absolútne nič. Konečne miesto ku ktorému sa neviažu spomienky ani dobré ani zlé. Po malej chvíľke sa spoza stromov vynorila Ylthin nasledovaná Severusom. Ten sa zastavil priamo pod Ceowulfom a musel trochu nadvihnúť hlavu aby mu videl do očí.
„V živote by som si nepomyslel, že by sa niečo také mohlo stať.“
Povedal Ceowulfovi.
„A čo také?“
Spýtal sa Ceowulf aj keď zjavne tušil čo má na mysli.
„Že sa na teba budem musieť dívať z dola.“
Potom sa natočil tak aby sa mohol chytiť jeho krku. Ceowulf sa na svojho draka teda zavesil a takým spôsobom sa dostal dolu.
„Hm hm mladý pane! Nezabudli ste si niečo?“
Ozvalo sa následne z vrchu. Všetci traja sa pozreli na plošinu na ktorej uvideli stáť Val´kaesa ako drží Ceowulfove barly. Pustil ich na zem a Ylthin ich Ceowulfovi podala.
„Nepridáš sa k nám?“
Oslovil ho Ceowulf.
„Ľutujem ale dnes nie. Možno niekedy inokedy.“
Odmietol Val´kaes a pobral sa preč.
________________________________________________________________________________
Celebovo sídlo bol v podstate architektonický skvost. Bola to koláčová budova ktorej stredom bol kmeň stromu. Okolo neho kolom dokola sa tiahla dvojposchodová stavba. Keď Alucard s Bladeom vošli ihneď ich oslovil sluha:
„Dobrý večer páni. Ste iste hostia nášho princa, ste očakávaný. Dovoľte mi sprevádzať vás.“
Blade sa na muža usmial a vysoký trochu postarší plešatý komorník im dal pokyn aby ho nasledovali.
„Alucard, celkom som zabudol, vysvetlíš mi čo je to s tým Celebom ako to vlastne je? Učiteli!“
Dodal oslovenie ktoré pre Alucarda používal Celeb. Keďže Alucard videl do Bladeovej mysle vedel na čo sa v skutočnosti pýta.
„No nevie o tebe, iba o Severusovi a o ňom vie pravdu. Nemyslí si, že som jeho jazdec.“
„To ma ohromne ukľudňuje.“
Poznamenal Blade.

Alucard našel astrologa poměrně rychle. Byl to muž, menší postavy už prošedivělý ve starém, lehce ošoupaném oblečení. Obyvatele Eriuanu pohyb vesmírných těles evidentně příliš nezajímal. Po počátečních formalitách se Alucard konečně dostal k věci, kvůli které si vyžádal radu, jak se sem dostat. Napadlo ho to, až když se Celeb chystal odejít a otevřeným východem tak Alucard mohl zahlédnout oblohu.
"Mohl bys nám říci, kdy budou měsíce příště v úplňku?" položil otázku.
"Není nic snazšího, pane. První bude v úplňku za tři dny, další za sedmnáct."
Alucard potichu zaklel. V mysli cítil, že i Blade si tu odpověď uvědomil. Alucard sám si byl vědom toho, že na téhle planetě nemají svoje přesně určená místa, kde se o obřad žádalo. Přišli tak už o jednu záruku - země se díky žádání mohla připravit na obrovský výdej energie, která byla při obřadu potřebná, tak, že nedošlo k jejímu vychýlení z rovnováhy. A teď...

"Já spíš myslel, kdy budou v úplňku oba dva najednou," upřesnil Alucard.
Astronom povytáhl obočí: "To bych musel propočítat. Každopádně už teď Vám můžu říci, že v nastávajícím roce se takk nestane. Můžete si přijít tak za hodinu?"
Alucard se omluvil, že to by nešlo, ale že si jistě přijdou dalšího dne.
Když vyšli ven, slunce už se pomalu dotýkalo obzoru. Zamířili tedy rovnou ke koruně nejvyššího ze stromů. Cestou se Alucard jemně vloudil do Bladovi mysli.
"Vypadá to, že něco na téhle planetě tomu obřadu nepřeje," poslal Bladeovi svoji myšlenku. Zároveň ale, vědom si svojich povinností vůči vlastnímu drakovi přidal druhou: "Prostě to asi budeme muset risknout. Možná nastal čas obřad trochu upravit..."
"Dost Alucarde! Už dost!" přerušil ho drak, "Možná to tak má být a možná ne, to vyřešíme zítra. Ráno moudřejší večera." A oba dva naráz vešli do sídla prince Celeba.

_____________________________________________________________________

Ylthin se procházela po visutých lávkách, občas přelézala mezi "ulicemi" po větvích, aby si zkrátila cestu a stihla tak obhlédout co nejvíc. Když se slunce pomalu začínalo dotýkat obzoru, vydala se na cestu zpět. Před vchodem do jejich stromového příbytku narazila na Ceowulfa. Pořád se ještě opíral o berle, které mu sehnali Wolfbraveovi vojáci, vypadal už ale mnohem uvolněněji.
"Krása, že?" optal se Ylthin.
"To ano. Snad ani naše vesnice nebyla tak dokonalá," připustila Ylthin, "Někam se chystáš?"
"Ano, myslím, že ano. Zajdu za Severem," oznámil.
Zůstali stát a koukat na sebe. V Ylthin se praly dva protichůdné hlasy. Ceowulf pravděpodobně vytušil, o co jde, a vyřešil jejich hádku rychlou otázkou.
"Půjdeš se mnou? Rádi tě budeme mít při sobě."

Došli až na nejnižší plošinu. Ylthin přehlédla Ceowulfa. Ani po elfově návštěvě ještě nebyl schopen slézt dolů po provazovém žebříku.
"Dojdu pro Severa," nadhodila, a už měla jednu nohu na vrhní příčce, když Ceowulf vyhrkl: "Ne!"
Zarazila se.
"Počkej chvíli," požádal.
Sedl si na okraj plošiny, spustil nohy dolů, zavřel oči, složil hlavu do dlaní. A pak se plně koncentroval. Na jedinou myšlenku, jediného tvora.

Ylthin a Ceowulf se ještě ani pořádně nerozhlédli po jejich novém stromovém příbytku a už u jejich vchodu někdo klepal. Dovnitř vstoupil vysoký, tmavooký elf. Ylthin na něj zlomek sekundy jen němě zírala, pak však elfským gestem pozdravila, což jí nově příchozí ihed oplatil stejným gestem. Ceowulf raději pozdravil po lidském způsobu. Ze své pozice uprostřed pokoje a opřený o provizorní berle neměl moc jiných možností. Důvod elfovi návštěvy, který zprvu nechápali, vyšel najevo poměrně rychle. Poté, co se jim představil jako Foitis, otočil se na Ceowulfa a promluvil k němu: "Posílá mě náš princ, prý by se ti mohli hodit mé služby," pokývnutím hlavy naznačil Ceowulfovi, co má na mysli. Ten se tázavě podíval na Ylthin a ta jen pokývla hlavou.
"Máš úplnou pravdu. Rád bych využil tvých schopností a znalostí," připustil Ceowulf. Pak už vše probíhalo tiše a rychle. Ylthin jen mlčky přihlížela z dálky. A když zjistila všechno co chtěla, tiše vyklouzla ven, na chodníček ve větvích. Chtěla si tohle místo pořádně prohlédout, dřív, než ho budou muset zas opustit. Neodvažovala se věřit, že by zde pokojně vydrželi příliš dlouho.

_________________________________________________________________________

Alucard se při tom oslovení pousmál.
"Myslím, že takhle bys mi před svými lidmi říkat neměl, princi. Moc by to tvoji autoritu nezvýšilo. Navíc, já už dlouho nejsem tvůj pán."
"Přesto jsem ti za mnohé zavázán," naznačil Celeb mírnou úklonu k Alucardovi, "Dovol mi tedy říkat ti učiteli. Naučil jsi mě hodně. Navíc učitele potřebuje každý velký muž, nikdo se se znalostmi nerodí a není ostuda si to přiznat."
Alucard přikývl.
"Doufal jsem, že bychom spolu mohli povečeřet. Podle toho, co jsem stihl spatřit bych si troufnul tvrdit, že neodmítnete," navrhul Celeb.
"Víš, co se neodmítá, princi," přijal nabídku Alucard.
"Pak tedy se západem slunce v mém příbytku. Pokud bys potřeboval ještě něco, učiteli, stačí říct," chystal se princ k odchodu.
"Vlastně jedna věc by se mi hodila," připustil Alucard, "Máš v osadě astronoma? Možná i astrolog by stačil."
Celeb se nejdřív zarazil, údivem nad tou otázkou. Pak ale vysvětlil Alucardovi cestu a vydal se vydat příkazy k přípravě večeře.

Kynethova tvař zustala klidna bez emoci, avšak v mysli se zvonivě rozesmal. Nemohl si pomoc, jakmile se postavil Wolf, tak to učinil take stejně jako ostatni. Wolf začal princovi předavat pozdravy a zaroveň mu sdělil, že potřebuji nějakeho felčaře, kvuli Ceowulfovym zraněnim, a tak to šlo dal. Damy a panove s ekipy dostali ubytovani v zvlaštnich prostorach, ktere vypadaly jakoby vyrustaly ze stromu , stravu a šaty jak ozdobne na oslavu tak i běžne na nošeni, šaty byly spiše elfskeho razu, jemne a krasne v zelenych, kremově hnědych a modrych barvach.
Večer v ubytovani Alucarda a Blade:
Kyneth přechazel po pokoji a bručel si pod fousy:"Zatracene ženske, pry teď nemužu byt se svou ženou, pry je to neslušne...bla bla bla....je to zatraceně moje žena, jak si ty furie dovoluji mi ji brat?!"
Blade jedl elfske chlebove placky a pozoroval Aluovo brblani a přechazeni. Nemohl se tomu nesmat. Aspoň na chvili mohl zapomenout na tu hloupost, co provedl. Nejvice ho udivovalo, že se Alucard na něho nezlobi, pořad v jeho mysli citi tu vřelost a lasku k jeho osobě. A pravě proto to bylo ještě horši, snažil se s tim však vyrovnat.
Kynethi muž přikročil k Drakovi a vyrval mu placku z ust:"Ta je posledni a je moje, umiram hlady."
Než se hladovy Alucard mohl zakousnout do jidla, ozvalo se zaťukani a nečekav na zvolani zda-li je dovoleno vejit, se dveře otevřeli. Ve dveřich stal Caleb.
Alucard při pohledu na prince se rozesmal nahlas, nonšalantě se uklonil a pobaveně pronesl:"Doufam, že mi promineš, muj pane to peckovani a poučovani jak maš byt slušny a jak je duležite, aby zbraň byla čista, a jak je přednějši raději ženu uchlacholit darky a činy, než pouhymi slovy."
Caleb se začal smat taky a vřele Alucarda obejmul:"Zdravim tě učiteli."
"Tys mi neřek princi, že si princ a že si synem Urilii, když jsem tě přijimal do svych služeb jako panoše. Měl si mě varovat...." Alucard pohledem ohodnotil syna Urilii a uznale pronesl:"Tehdy škvrně od neznama a teď silny muž."
"Za to ty se vubec neměniš muj pane. Pořad stejny, pořad bez velkych projevu emoci, mlad a bez šedin."

Všetci zastavili. K Wolfbraveovi sa ponáhľal hrdzavo vlasý elf. Zastal pred ním a pravú ruku si položil na srdce a ľavé predlaktie zdvihol do vzduchu. Wolfbrave a Alucard s Bladeom gesto inštinktívne zopakovali. Alucardovi s Bladeom to pripomínalo znamenie rovnováhy.
„Itere eno sendó u Eriuan.“ (Srdečne vás vítam v Eriuane.)
Preniesol spevavým hlasom elf.
„Tange.“ (Ďakujem.)
Odpovedal Wolfbrave a Ylthin sa naňho uznanlivo zadívala. Elf sa im odstúpil z výhľadu a im sa naskytol pohľad na mesto vystavané v korunách stromov. Každé jedno obydlie bolo postavené na plošine v korunách stromov. Protiľahlé plošiny boli spojené zvláštnym systémom výťahov. Páka spustila závažie ktoré sa spúšťalo dole a ako sa lano pohybovalo pohyboval sa aj výťah zavesený na ňom pomocou kladky. Na najnižšiu plošinu bol prístup lanovým rebríkom, čo bola jediná cesta do tohto mesta, ktoré aj keď bolo znovu postavené ľuďmi zachovalo si výrazne elfský ráz. Navyše v tomto prostredí bolo takmer splývalo z okolím. V tomto čase vládlo čulým ruchom.
„Yo sanatau bi Tarnum. Fine enode lede.“ (Moje meno je Tarnum. Budem vašim sprievodcom.)
„Tangene, ledesi one tuida.“ (Ďakujeme, veď nás teda.)
Prehororila s ním Ylthin.
„Nespomínali ste, že odtiaľto elfovia odišli?“
Zaujímal sa Severus, ktorý mal konečne toľko priestoru aby sa mohol vystrieť vo svojej plnej výške a nijako tým sám seba neohrozil.
„Áno odišli, ale to neznamená, že sa sem žiadny nevrátil. No je pravda to čo som hovoril, dnes je v Eriuane väčšina obyvateľov ľudská.“
Tarnum ich zaviedol až pod rebrík.
„Deyhe.“ (Tadiaľto.)
Potľapkal rukou nestabilné laná.
„Tak tadiaľto ja asi nebudem môcť ísť.“
Poznamenal Ceowulf.
„Žiadny problém.“
„Severus... E... ďakujem, ďakujem hlavne opatrne Au! Opatrne!“
„Prepaš.“
Prvá plošina bola ešte vo výške na ktorú Severus tak tak dosiahol a tak sa chopil činu a Ceowulfa vyložil.
„Jediný kto tam nemôže som ja.“
Povedal drak trochu smutne. Wolfbrave a postupne všetci ostatný vystupovali po rebríku. Kým sa na prvej plošine ocitli všetci trvalo to asi dvadsať minút. Ako posledný vystúpal Tarnum. Takmer hneď za nimi prišiel vysoký plavovlasí muž robusnej vypracovanej postavy. Mal na sebe bielu tuniku, krémové nohavice a krátky strieborný talár. Hlavu mu zdobila jemná akoby krištáľová korunka na čele. Pohľadom na jeho uši zistili, že on rozhodne nieje elfom.
„Tange Tarnum.“ (Ďakujem Tarnum.)
Poďakoval sa a predstavil sa, ale to už všetci kľačali na jednom kolene ako im to Wolfbrave naznačil.
„Som nesmierne rád, že vás môžem všetkých privítať tu v mojom meste Eriuane. Moje meno je Celeb (Čítaj: Seleb) korunný princ, pán Eriuanu.“
Predstavil sa im.

Cesta lesem znamenala významné zpomalení výpravy. Dámy po prvotním obdivu začínaly přiházet i na horší stránky cesty lesem. Narozdíl od Ylthin nebyly na nerovný terén zvyklé a střevíce se jim smýkaly, propadaly a podvracely, jak přecházeli po jehličí a větvích. Většina z nih už ztratila o větiny zájem.
Také Ceowulf postupoval čím dál pomaleji.
"Jestli by bývalo nebylo lepší, kdybychom zůstali na hlídce," nadnesl do vzduchu, zatímco se snažil berlemi vybalancovat svůj krok. Nebýt Ylthin, párkrát by se mu to pravdpodobně neovedlo.

"Pane Wolfbrawe!" zavolala elfka na muže pár kroků před sebou, "Jak daleko to ještě máme do města, smím-li se ptát?"
Wolfbrave se otočil za svým jménem. "Už ne příliš daleko, řekl bych. Větši část cesty bude už za námi."
Bylo slyšet, jak si Severus oddechl. První patro statných stromů zde, hlouběji v lese, začínalo sice notný kus nad jeho hlavou, ale vysoké stromy i menší stromky často rostly tak blízko sebe, že Severus musel plánovat předem svou cestu, aby vůbec prošel. Ylthin, ani nikdo jiný z výpravy, neměli problém se mezi stromy protáhnout, pro Severa ale byla cesta labiryntem. Dělal různé smyčky, odkloňoval se od hlavního směru, a jedou se dokonce musel vrátit, křídla po celou sobu pevně přitisknutá k tělu. Nespokojenst z něj přímo sálala.

Najednou se ozvalo vysoké zpištění. Nepřestávalo ba jekot sílil. Všichi se ve vteřině otočili stejným směrem. Mezi dvěma stromy stála jedna z mladších dam jedoucích v kočáře. Ruce zvednuté do výše ramen, pronikavě ječela. Ylthin k ní měla nejblíže. Opustila bratra a přiskočila k ní.
"Klid, klid," chlácholila ji, chytila malého tvorečka z jejích šatů do dlaně a přesunla ho na kmen nejbližšího stromu. Položila slečně ruku na rameno: "Klid, už je pryč. A pavučiny přeci výborné svědčí pleti, to ví každý," dodala spiklenecky.
Pobaveně se usmála na Ceowulfa, když jekot jako mávnutím kouzelného proutku ustal. Dokone i Alucard, ruku kolem Undiiných ramen, se pousmál a ukázal ji zvednutý palec. To když dotyčná slečna vypnula hruď, zvedla bradu, nasadila hrdý výraz a vznešeně vyrazila vpřed, se zbytkem pavučiny táhnoucí se jí z vlasů přes obličej jako podivný závoj a očividně potěšena tímto svým novým krokem ke kráse. Ylthin ale zaujalo ještě něco jiného. Ty pouhé dva skoky stačily k tomu aby rozeznala mezi nejvzdálenějšími stromy něco, co nebyl les.
Ukázala rukou zhruba směrem, kterým se doposavad ubírali.
"Město!"
Ceowulf si nikdy nepřipadal ve Formenu nepatřičně. Až teď mu došlo, jak málo tam bylo pravýh elfů. A až teď mu došlo, kam patří. I dyž už měl svoje vzpomínky několik dnů, teprve teď se v něm skutečně pobudily. Porozhlédl se kolem. Jak moc bylo jejich společenství stejné jako lidské a přece tak jiné.
"Odsud už nechci odejít," zašeptal Ylthin do ucha a ta se chápavě pousmála.

„Zdá sa, že teraz sa trochu pobrodím z hlavou v korunách.“
Povedal pre seba.
„Nemaj obavy, uvidíš aké vysoké sú stromy keď zájdeme hlbšie do lesa.“
Upozornil ho Wolfbrave.
A tak sa vydali lesom. Severus šomral, že sa mu nevidí, žeby sa stromy zvyšovali a že ak to takto pôjde ďalej raz mu určite nejaký konár vypichne oko. Ylthin kráčala vedľa Ceowulfa a často ho podopierala a pomáhala mu keď mal dostať obe barly cez nejaký koreň. Kráčali po jemnom lesnom machu a tak neodolala pokušeniu a vyzula si ľahké kožené topánky čo nosievala a kráčala bosá. Alucard, ten sa opäť spojil svojou energiou zo životom v lese a kráčal v zdanlivom tranze, žil život lesa. Val´kaes kráčal medzi poslednými a tichým priškrtením hlasom neustále čosi šepkal.
„Čo si to šepkáš?“
Zaujímal sa Severus ktorý započul krátky útržok, keď sa musel zastaviť a vymyslieť ako obísť zložitú spleť stromov rastúcich natesno k sebe.
„Ospravedlnenie, tomuto lesu.“
„Ospravedlnenie?“
„Nun hasu lenan... áno, lesu ktorý naša vojna z drakmi spustošila a ospravedlnenie drakom, za našu chybu... delay se antu.“
Severus sa chcel spýtať ešte niečo ale Val´kaes mu rukou naznačil aby už nič nevravel.
Dámy sa tiež nadchýnali okolitou krásou, pod niekoľkými stromami rástli krásne kvetiny, no z úcty k nim ostali iba pri obdive.

Pár hodín po poludní karavána zastala. Alucard zastal hneď vedľa Wolfbravea a vedľa neho Blade.
„Deje sa niečo?“
Spýtal sa Alucard Wolfbravea. Sám očakával kladnú odpoveď, prečo by inak zastavovali? Mesto nebolo nikde vidieť a iba pár metrov pred nimi bol okraj lesa. Les musel byť obrovský pretože okrem neho a zasnežených vrcholkov horských štítov ďaleko pred nimi nevideli už nič iné.
„Tu budeme musieť zosadnúť. Päť mužov zostane pri koňoch a kočoch!“
Zavolal Wolfbrave.
„Vitajte Alucard na okraji Eriuanského severného lesa.“
„Uniklo mi niečo? To ideme do elfského mesta?“
Mierne podozrievavo sa spýtal Blade.
„Nie tak celkom. Máte pravdu, Eriuanský les a samotné mesto Eriuan bývalo elfským sídlom.“
„Prečo teda už nieje?“
„Každý a jeden strom ktorý tu vidíte, bol kedysi spálený ohňom vojny medzi La´varthmi a drakmi. Preto ho elfovia opustili a presunuli svoje sídla viac na juh. No a Urilia usúdila, že je to strategický bod, tak sme mesto vybudovali nanovo my a elfovia nám sem láskavo opäť vysadili lesy.“
Blade zo zábleskom hnevu v očiach zazrel na Val´kaesa.
„Blade no tak, teraz to nieje vhodné aj keď ťa chápem.“
Upozornil ho mysľou Alucard. Nakoniec zosadol aj Wolfbrave, Alucard a Blade.
„Nasledujte ma!“
Vyzval ich a vkročil do tieňa čakajúcich stromov.

Ylthin zazívala a otvorila oči. Severus práve pristával a ona počas letu zaspala. Nečudovala sa tomu, pohyby drakovich svalov pri lete ju niekedy uspávali.
„Želám príjemné prebudenie.“
Uvítal ju do vnímania Severus.
„Čo sa deje?“
„Karavána zastala, ďalej nemôžu pokračovať na koňoch či kočoch, čaká nás pochod lesom. To som zvedavý ako...“
„Héééééj! Stojte! Pán Wolfbrave!“
Keď Severus pristál zošuchla sa mu po ramene a bežala za Wolfbraveom.
„A čo môj brat? Toho sem ako dostanete? Má zlomený členok.“
„Nebojte sa, myslel som na to.“
Ukázal Ylthin ako Ceowulfovi práve jeden z vojakov podáva dve provizórne barle. Tá uznanlivo pokývala hlavou a ponáhľala sa podoprieť svojho brata. Severus sa zatiaľ nedôverčivo prizeral výške stromov.

Bol tu však problém ako ju osloviť? Nevedel vymyslieť nič, čo by sa jemu samému nezdalo trápne. Pre istotu odvrátil hlavu, lebo by sa jej nemuselo páčiť, že sa na ňu dlho díva. Všimol si, že dámy ktoré sedeli oproti nemu sa naňho usmievajú a zo záujmom si ho prezerajú.
„To sa nám ani nepredstavíte?“
Oslovila ho dáma čo sedela priamo oproti nemu. Zdalo sa mu zvláštne, že ho nepoznajú, keď celú cestu idú spolu a navyše bol v podstate chronicky známy k vôly mnohým nie práve najpríjemnejším udalostiam, ale rozhodol sa odpovedať, možno tak nadviaže ľahšie rozhovor aj s Udine.
„Ceowulf.“
„A?“
Nabádala Ceowulfa na pokračovanie.
„Akože a?“
Nechápal Ceowulf čo tým chcela povedať.
„Nezabudli ste na titul?“
„On titul nemá.“
Prehovorila potichu Udine. Ceowulf jej venoval pohľad.
„Ako to môžeš vedieť?“
Začudovala sa.
„Dáma má pravdu, ja skutočne žiadny titul nemám, teda aspoň neviem, že by som niekedy nejaký mal.“
Ceowulf pre istotu preskúmal skrýše svojej pamäti.
„No to sa mi ťažko verí, my stretávame iba ľudí s titulom alebo sluhov. Teda väčšinou.“
No Ceowulf jej už nevenoval pozornosť.
„Pravdepodobne Vám niečo o mne hovoril Alucard však?“
„Áno, padlo o Vás niekoľko slov. Hovorili sme o vás najmä potom čo Váš drak zachránil...“
Zaváhala.
„...pána Bladea. Chcela by som sa Vám ešte raz poďakovať.“
„Som rád, ale mne tá vďaka nepatrí.“
Usmial sa. Aj Udine sa usmiala, ale takým nesmelým spôsobom.
„Som si vedomý toho ako bude táto otázka vyznievať, ale čo vám ešte Alucard o mne povedal? Viete pýtam sa len preto, aby som zistil čo o mne viete. Teda no na koľko ma poznáte, ja...“
Krásne zvonivo sa zasmiala. Rozosmiali ju jeho rozpaky.
„No poviem to takto, pre obyvateľov Formenu nieste aj tak neznámym pojmom. Moja priateľka Vás nepozná iba preto, že nieje z Formenu.“
„Som si vedomí toho, že som známi, najmä potom ako som sa niekoľko krát vyznamenal.“
„No ale na vašu otázku som neodpovedala. Takže čo o Vás viem, manžel mi toho nepovedal veľa, iba to, že sa s vami stretol prvý krát ešte na ceste do Formenu...“
Ceowulf prikývol hoci to nebola pravda, no chápal Alucardove dôvody. Teraz vlasnte pochopil aj to prečo ho zbavil vlkolačej kliatby, chcel ju chrániť. Ceowulf v duchu nešťastne zabručal. Ochráni ju pred tým aby jej ublížil, ale takto mu dal k nej voľný prístup. Alucardova žena!
„...a že nečakal, že Vás nájde vo Formene. No a odtiaľ to už snáď poznáte aj sám, čo sa stalo medzi vaším drakom a pánom Bladeom...“
„Áno to áno.“
Smutne poznamenal Ceowulf. Udine sa mu zadívala priamo do očí. Mal pocit, že mu vidí do duše. Zľakol sa. To by bol trapas keby to skutočne náhodou bolo tak.
„Poviem Vám, že som rád, že práve Alucard sa stal vaším manželom. Je to muž z veľkým a dobrým srdcom.“
Povedal aby prelomil ticho, ktoré na chvíľku nastalo.

Lee cekla a zkusila elfa obejit, znovu ji v odchodu zabranil.
"Nech mě projit, špičoušaku." Zavrčela divka a pokusila se ho znovu obejit. A zase ji v tom zabranil. To Onewu ještě vic namichlo, chtěla už už něco udělat, když se ozval hluboky androiduv hlas:"Nějaky problem s mym učněm, pane Maeli?"
Elf nijak nezareagoval, jen vysypal popel s dymky a jakoby se nic nestalo, pronesl:"Ne, žadny problem, Victore.
Mael pohodovym pomalym krokem zamiřil k taboru. Když byl elf kousek za Viktorem, android tiše klidnym hlasem poznamenal, byl si jisty, že ho elf uslyšel:"Maeli, pro Vaše dobro, držte se od meho učně dal."
Ve chvili, kdy si Viktor byl jist, že elf je dost daleko. Popadl Lee nešetrně za ruku a i přes syčive protesty ji zavlekl za ten samy kamen, tak aby je nebylo vidět.
Jakmile byli schovani, android začal strkat divce do pusy dvě pilulky a pokoušel se ji přinutit, aby je snědla.
Pote co divka po polknuti přestala kašlat a branic se ho mlatit do hrudi, android pevně divku obejmul a čekal až se uklidni. Nezmohla se na žadny pohyb. Jeji slaba skoro lidska sila se nemohla rovnat te mechanicke. Citila jak se ji kliži oči. Jen vzdaleně slyšela, jak ji tiše andorid řika, že jedna z pilulek byla vyživovaci tableta a druha uspavaci prostředek. Jak ho v tu chvili nenaviděla to se nedalo popsat, ale bylo ji v te hřejici pevne naruči tak přijemně, že to tu nenavist převaželo.
Když divka usnula. Viktor ji popadl do naruče a vratil se zpatky do tabora. Tam ji uložil na jeji misto a sam šel misto elfa hlidat.

Severus hlasno nesúhlasne zavrčal. Aj napriek tomu, že kone si zvykli na Severusov pach a prítomnosť, na prejavy podobného typu neboli nijako zvyknuté. Ceowulfov kôň pohodil zadnými nohami, Ceowulfa na jeho chrbte nadhodilo zošuchol sa a dopadol na zem. V ten istý moment aj Severus aj Ceowulf zasyčali bolesťou.
„Čo sa ti stalo?“
„Myslím, že som si zlomil členok.“
Odpovedal Ceowulf popritom ako sa snažil zdvihnúť zo zeme.
„Prepáč to bola moja chyba.“
Ospravedlňoval sa Severus. Potom k nemu sklonil hlavu zubami ho chytil za golier tuniky takže keď zdvihol hlavu, Ceowulf mu tam visel ako nejaká čerstvo ulovená korisť. Ylthin už smerovala späť a viedla za uzdu jeho koňa.
„Čo sa stalo?“
„Sfpadov a slomil si čflenok.“
Precedil cez zaťaté tesáky Severus na vysvetlenie.
„Severus, skús ho vysadiť späť na koňa.“
Navrhla Ylthin, no keď sa o to Severus pokúsil Ceowufl bolestne zaskučal.
„Hm nedá sa nič robiť.“
Vzdychla si Ylthin.
„Počkaj tu, a dávaj pozor nieže ti spadne.“
Zanedlho sa Ylthin vrátila v sprievode Val´kaesa a mračiaceho sa Wolfbravea. Ten si Ceowulfa premeral vážnym pohľadom a potom povedal:
„No tak teda dobre, dámam sa to síce nebude veľmi páčiť, ale v koči by sa našlo miesto ešte pre jedného. Ale v žiadnom prípade nemienim k vôli nemu celú karavánu zastavovať!“
Na mieste zvrtol svojho koňa a odcválal opäť napred.
„Tak Severus ideme.“
A tak ho spolu odniesli a uložili od koča, keď im dámy pomohli usadiť ho k nim do koča Ylthin mu povedala:
„Pri najbližšej zastávke ti to nejako zafixujem.“
Severus navrhol Ylthin let a ona súhlasila.
Ceowulf si preložil zranenú nohu cez zdravú aby sa ňou ničoho nedotýkal a nespôsoboval si tak bolesť. Až potom si všimol vedľa koho je to vlastne usadený.
„Tak za toto by som nemal prijímať Severusove ospravedlnenia ale ďakovať mu.“
Pomyslel si. Toľké myšlienky ktoré tomu venoval a odrazu to bolo tu. Menej než pár centimetrov od neho sedela z rukami na kolenách Undine.

„Pane Wolfbrave.“
Oslovil Wolfbravea Alucard, keď za ním dorazil na hrot karavány. Wolfbrave k nemu mlčky otočil hlavu a tým dal najavo, že ho vníma a čaká.
„Nemohli by sme dnes vynechať obedňajšiu prestávku aby sme už pred zotmením dorazili do...“
Wolfbrave povytiahol obočie. Kyneth sa iba pousmial:
„Bohužiaľ, uniklo mi, kam to vlastne ideme.“
„To sa vám pani Urilia nezdôverila?“
Alcard iba pokrčil plecami. Spomínal si že hovorila o ich presunu na východ.
„Ideme do Eriuanu, mesta korunného princa Celeba. Ale prečo máte tak naponáhlo?“
„Viete uvažoval som o tom, čo tvrdí Ceowulf. Možno to má zmysel. Aj ten vrah bol medzi nami kto vie ako dlho a nikto ho neodhalil, a on nezaútočil až dovtedy kým pravdepodobne nedostal pokyn. Najradšej by som bol už tam.“
Alucard samozrejme klamal. Nebola to tá pravá príčina prečo chcel už mať cestu za sebou to áno, ale cítil, že potrebuje pokoj aby si urovnal všetky pocity ktoré ho len nedávno tak znenazdania napadli. Taktiež sa potreboval psychicky lepšie pripraviť na obrad spojenia krvou ale hlavne, stráviť toľko času z Undine a samozrejme aj s Bladeom koľko to len bude možné. Mal totiž na pamäti aj to riziko ktoré predstavoval deň po obrade rovnako ako to ustavičné a večné riziko ktoré z obradu vyplýva.

„Prosím ťa povedz Severusovi nech konečne pristane potrebujem s ním hovoriť.“
Požiadal Val´kaesa Ceowulf. O pár minút už Severus pristál na ceste za nimi, dobehol ich a zrovnal tempo z Ceowulfovim koňom.
„Môžem vás dvoch poprosiť o trochu súkromia?“
„Tak poďme.“
Hlavou naznačila Ylthin a spolu z Val´kaesom povyrazili dopredu.
„Nech ťa to ani nenapadne!“
Vybuchol Ceowulf okamžite ako okolo nich nebolo príliš veľa zvedavých očí a uší.
„A čo ma ako nemá napadnúť?“
Zahral neviniatko Severus.
„Ako si sám povedal, myslíme obaja rovnako, takže určite viem čo sa ti preháňalo hlavou keď si si spomenul na obrad spojenia krvou a už teraz ti hovorím v žiadnom prípade!“
„Ale no tak! Je to naša šanca ako byť spojený opäť tak ako sme boli a ešte dokonalejšie!“
„Nie nikdy!“
„Ale Ceowulf no ták! To chceš týrať aj mňa aj seba naveky tým, že sme jazdec a drak a mali by sme byť jedna bytosť ale vďaka hre osudu to tak nieje...“
„Nevezmem si na svedomie, že by sa ti niečo stalo. Mňa sa pokúsili zabiť. Ak má ten obrad také účinky ako si vravel predstav si, že by si okrem svojich zranení čo si mal vtedy po súboji z Bladeom ešte aj prebodnuté ramenné svaly pravej prednej tlapy možno aj svaly okolo hlavného krídelného kĺbu a nemohol by si lietať! Som zraniteľnejší než si ty na to si nepomyslel? A som si istý, že Alucard reagoval rovnako ako ja a preto sa naňho Blade vrhol.“

Byl krasny teply večer, temna noční obloha zařila tisicem hvězd. Měsice teto planety dorustali.
Ohniště ekipa rozdělala pobliž cesty aby v připadě potřeby mohli rychle vyrazit a nemuseli tu hlavni cestu hledat. Jakmile se utabořili, Lee Onewa Dangerasu se uložila ke spanku jako prvni, byla unavena jak celodenním cestovanim tak i hranim na kluka. Nevšimala si blbych kecu domorodcu ani hluboky, mužsky od lidskeho nerozeznatelny hlas androida, prostě se na dece otočila k ohništi zady a usnula. O pulnoci se však probudila a nemohla už zamhouřit oka. Postavila se a vyrazila kousek od tabořiště za keře vyprazdnit močak, a celkově se pak protahnout ztuhle svaly.
Když vykonala potřebu tak zamiřila od tabořiště ještě dal. Zašla za jeden vysoky kamen a začala z cviky. Zada i zadek ji od jizdy, na tom zviřeti zvanym kuň, boleli, ale ta bolest stala za to, aspoň nemusela sedět na sedle před tim plechačem, už tak ji bylo proti srsti držet se ho. Jakmile však začala cvičit, bolest mizela a vracelo se ji sebevědomi. Byla otočena ke kameni zady, když se pravě odtamtud ozval se melodicky mužsky hlas, ve kterem poznala elfa:"Neměl bys kluku, chodit daleko od tabora a od ohně, pobihaji zde nebezpečna zviřata."
Lee se otočila a vzhledla ve směru přichazejiciho zvuku. Elf se nachzel v tureckem sedu na vršku kamene a opirajici se o něho jednou rukou kouřil elfskou dymku.
"Nestarej se." Pronesla nevrle a chtěla zamiřit zpatky k ohništi, když elf seskočil z kamene a zabranil ji v tom. Převyšoval ji o pěkne dvě hlavy.