Nyárë - spoločné príbehy

Jakmile kastroly byly hotove, Josefina Alucardovi nakazala ať jde posekat dřivi, ktere se nachazelo v kulně pobliž od vychodu do kuchyni. A jakmile bude z dřivim hotov, tak ať to nasekane dřevo poroznaši po panskych pokojich a v uhlednych hromadkach je tam na určene misto nasklada.
Kulnu našel hned i to dřevo se sekerou. Dřeva tam byl doopravdy hodně. Sundal si vršek uniformy a pustil se do prace. Šlo to rychle, za necelou pulhodinu, měl nasekano dostatečne množstvi. Do velkeho pletěneho košiku si naložil nasekane dřivi a vešel do domu, prošel kuchyni a zamiřil do hodovni sini tam začal vykladat dřevo u takove zidky vedle velkeho krbu určene specialně k tomu. Jak tak vykladal, tak se mu zničeho nic zatočila silně hlava. Zavřel oči, narovnal se a pak je znovu otevřel. Zatřasl si trochu hlavou, vyjasnilo se mu a on na tu zavrať během chvilky zapomněl.
Jenže najednou to tu bylo zas a v daleko intenzivnějši miře. Alucard, prochazejic chodbou do panovych ložnic, zavravoral, dřevo se rozsypalo a kyneth padl na kolena. Najednou se mu špatně dychalo, byl jako v jednom ohni. "Bladéé!" Zasypal kyneth a svalil se na zem uplně, tam se stočil do klubička a pokoušel se popadnout dech a trochu si myšlenim na součastky vesmirne lodi, ulevit si od bolesti.
_________________________________________________

Alucard si při prace tiše prozpěvoval. Po prvnich pěti gigantickych kastrolech, ktere nešli ani pořadně zvednout, se smiřil se všim a už automaticky vykonaval svou praci. Jak tak tiše prozpěvoval tesklou melodickou pisničku, kterou kdysi jako male ditě slyšel na Zemi v Harfaře. Tak si po chvilce uvědomil, že ruch v kuchyni ustal. Vzhledl od kastrolu.
Josefina lila slzy a utirala je do zastěry, stejně jako veškere obecenstvo kolem. "Ty chlape, ty zpivaš, to ti povim....sice jsem neměla poněti v jakem jazyce to bylo ale ta melodie mě dostala!" Kuchařka si popotahla a pak velitelskym hlasem zahulakala na okolo stojici:"No co stojite banda lina! Do prace! A ty mladej, když už zpivaš, tak zpivej něco veseleho, ať se nam dobře pracuje! Jo a kastroly...ať jsou do pěti minut hotove, jinak tě pošlu do staji, kidat hnuj." Ukonačila kuchařka raznou řeč a pootočila opekajicim zviřetem na rožni.
Alucard se usmal....°°zpivat? Proč ne?!°° vzpomněl na par vtipnych pisniček, co slyšel za cele sve putovani a spustil.

Pro Bladea jako pro draka v lidske podobě nebyl problem odnest i několik pytlu z brněnim Nauglirovi, jenže to by se prozradil a tak musel dělat, že to je těžky a začit tahat po jednom.
Naložil časti zbroje do pytle, hodil si pytl na zada a vyšel ze stražnici, na což hned u dveři potkal Undine, Wolfovu dceru. Dalo by se řict, že do něho Undine vrazila takovym zpusobem, že ji to od něho odrazilo a kdyby ji Blade nechytil za ruku, tak by se valela na zemi stejně jako teď pytel z brněnim.
"Jste vpořadku, madam?" Ptal se znepokojeně Blade a celou divku prohližel, jestli nema nic zlomeneho nebo pochroumaneho. Hlavně měl strach z toho jak ji chytil za ruku, aby ji při tom šoku třeba to zapěsti nezlomil. Divka se chytla jednou rukou za hlavu a trochu z ni omameně zavrtěla, když se najednou z daleka ozvalo tak trochu piskelave:"Undine! Ma pani! Kdepak si?!" To divku uplně probudilo, se zoufalstvim v očich se zadivala na Bladea:"Prosim, pane! Pomozte mi, pronasleduje mě nevlastni synovec meho budouciho chotě...."
Najednou odněkud ale hodně zblizka se znovu ozvalo pisklave:"Undine, ma lasko! Kde pak sííí?!
Undine stoupla na špičky, chytla Bladea za limec uniformy a přitahla jakoby k sobě. Na tvaři se ji objevil odhodlany vyraz plny zoufalstvi a važně vyhružnym hlasem pronesla:"Zapřisaham vas!!! Pomozte mi!!!!"

Tón mala opäť sebaistý. Všetci teda ustúpili na schodíky aby mohla Tenany výjsť na balkón a potom jej opatrne vysadli na chrbát. Ladne sa z balkóna sputstila a chvíľu voľne padala k zemi až kým nerozprestrela nádherné krídla svetlejšie modrej farby a nevzniesla sa opäť pomocou vzdušných prúdov do vzduchu. Oproti nim letel nejaký drak. Po chvíli Ceowulf povedal:
„To je Severus!“
Drak sa vo vzduchu otočil ich smerom a za chvíľku sa zrovnali.
„Dobrý deň. Volám sa Severus.“
Boli jeho následné slová.
„Poznám ťa z počutia Severus, ja som Tenany. Dúfam nevadí, že tu rozvážam tvojho jazdca?“
Dala sa s ním hneď priateľsky do reči.
„No ak to nevadí tebe.“
Potom sa nenúteným tónom začali baviť dračou rečou takže jediný čo z toho niečo mal bol Val´kaes. Nakoniec pristáli uprostred tej zelenej vlniacej sa pláne. Ylthin, Ceowulf a Efault zosadli no keď tak chcel urobiť aj Val´kaes Tenany ho zarazila:
„Zostaň ešte chvíľu so mnou prosím. Rok a pol je dlhá doba.“
Val´kaes nemal k tomu námietky. S Efaultom sa Tenany rozlúčila iba slovne. No keď sa mala rozlúčiť aj z Ylthin a Ceowulfom pozdvihla hlavu. Ylthin z Ceowulfom na ňu iba hľadeli.
„Chcela by aby ste ju objali.“
Vysvetlil Val´kaes. Ylthin netrebalo hovoriť dvakrát, vďačne sa pritúlila na dračie šupiny. Ceowulf sa trochu zdráhal. Tenany mala určite svojho vlastného jazdca a nevedel či je múdre až takéto gesto. No v hlave mu zaznel Val´kaesov hlas:
„Veľa si toho chudák vytrpela, teraz potrebuje prejavy priateľstva a spolupatričnosti. Len sa nezdráhaj.“
Po tomto sa už k Tenany pritúlil aj on. Pre túto chvíľu sa definitívne rozlúčili a všetci ešte za ňou pozerali ako odlieta z Val´kaesom na pleciach kamsi kam ona sama chce.

„Ja sa tam idem pozrieť. Vy zostante pekne tu!“
Upozornil ich Efault a vybral sa hore po schodoch do voliéry. Val´kaes bol preč už slušne dlho a nikto nevedel čo sa mohlo stať. Akonáhle Efault zmizol v záhybe schodišťa Ylthin šťuchla do brata a naznačila hlavou ku schodom. Ceowulf sa na ňu prekvapene zadíval. Ona sa iba šibalsky usmiala a vyrazila hore po schodoch.
„Počkaj počkaj kam sa to ženieš?“
Schytil ju za rukáv a zastavil.
„Môže to byť nebezpečné!“
„Sú to draci.“
Povedala Ylthin veľavíznamne.
„A naviše ak mám brata vlkolaka tak mi nehovor čo je nebezpečné! No ták. Okrem Severusa v podstate žiadneho draka nepoznám, a ak je každý aspoň trošku ako on tak mi stojí za to ich spoznať.“
Vykrútila sa mu a pokračovala smerom hore. Pred sebou zahliadla Efaultov chrbát a pokúšala sa ho sledovať. Ceowulf samozrejme vyrazil za ňou.
„Aj napriek tomu koľko toho vie a aká je v koľkých veciach skvelá je to dieťa!“
Zašomral si popod nos.
Efault zmizol v jednom z vchodov. Ylthin sa prikrčila a prišla čo najbližšie k okraju skaly. Ceowulf sa krčil za ňou. Nebolo však počuť žeby Efault niečo hovoril bolo počuť iba dračiu reč a tak sa narovnali a stále ešte opatrne nazreli dnu. Val´kaes stál na rovných nohách, po jeho ľavom boku sedela oceánovo modrá dračica. Momentálne sa k nej hodilo skôr pomenovanie „mačiakto ktoré sa chce maznať“. Pretože sa o Val´kaesa všemožne aj nemožne otierala, olizovala ho na tvári a niečo mu neustále hovorila v dračej reči. On sa jej tiež venoval a oplácal jej pozornosť. Efalut iba stál vo vchode a nepovedal ani slovka. Keď Val´kaes spozoroval vo vchode Ceowulfa z Ylthin niečo povedal v dračej reči a vystrel k nim ruku. Efault otočil hlavu tým smerom. Prekvapený výraz mu ešte nestihol zmiznúť s tváre.
„Hovoril som vám, že ma máte počkať dole!“
Nepríjemným tónom sa k nim ozval. No ten vzápäti zanikol v tóne veľmi príjemného ženského hlasu:
„Rada vás oboch spoznávam jazdec Ceowulf a jeho ctená sestra Ylthin.“
Ich nenapadlo nič iné iba sa ukloniť.
„Ceowulf, Ylthin toto je Tenany.“
Predstavil im Val´kaes dračicu a potom neodolal a pritlačil sa svojim lícom na to jej. Obaja zo zavretými očami. Bolo to takmer ako obrázok zamilovaného páru. Potom sa Tenany prebrala z tranzu:
„Dosť dlho som tu sedela ani sa nepohla. Preletieť sa mi nezaškodí. Nechcem ani počuť nikoho odmietnutie toho, že vás znesiem odtiaľto dolu!“

Jeden z vojaku byl tak ve střednich letech, měl urostlou postavu a dlouhou jizvu na leve straně obličeje. Druhy byl o něco starši na jeho tmavě hnědych kratkych vlasech na spancich už prosvitaly šediny.
Ten starši promluvil:"Ahoj mladej, tak jak se jmenuješ?"
"Blade Montikor, pane."
"Blade...zajimave jmeno...ja jsem Daniel a tento chlapek s jizvou je Natan....muj mladši bracha."
Všichni si podali ruce.
"Jakou bysme ti praci pro dnešek určili?..." To se Daniel ptal spiše sam pro sebe. Pak se mu v očich rozsvitilo:"Pojď..." prošli stražni mistnosti a vešli do dalšich dveři, kde se nachazela zbrojince a tam hromada zbrani a par brněni. Take nějake poničene brněni leželo na zemi.
"Vidiš to zničene brněni?" zeptal se Daniel, podival se na o hlavu většiho Bladea, ten přikyvl.
"Tam je pytl....vezmeš to brněni, naložiš ho do pytle a odneseš do vojenskeho městečka Nauglirovi, naš kovař před par dni měl nehodu a dokud se mu jeho noha neuzdravi, nebude moct kovat.....takže je tady toho brněni doopravdy hodně, takto poodnašiš postupně....jasně mladej?....předpokladam, že viš kde Nauglir ma kovarnu?"
"Ano, vim pane."
"Tak dotoho."
Nacož vojaci se otočili a odešli.

„Ešte raz prosím?“
Alucard ho nič z toho čo práve Ancalagon menoval nenaučil ani slovkom to nespomenul.
„Vieš čo spýtam sa teda priamo. Ako si na tom z mágiou?“
Severus sa zarazil a zamyslel.
„Mágia no iba úplné základy ako napríklad udržovanie stáleho prúdu chrleného ohňa, alebo jednoduchý svetelný lúč. Ak by som sa mal zaradiť tak ku skupine začiatočníkov.“
Začervenal sa.
„Ale prosím ťa. Ja som ani nedúfal, že toho vieš toľko koľko toho vieš. Môžeš byť na seba a na svojho učiteľa hrdý.“
„Aj som na Alucarda hrdý. Vychoval ma a vycvičil dokonca tak, že som obstál vo väčšine vašich skúšok.“
Hrdo vypol hruď Severus. Až po sekundičke si všimol Ancalagonovho prekvapeného pohľadu.
„Tak teba vycvičil Alucard? Alucard Montikor?“
Ancalagon vedel o tom, že sa Alucard v meste nachádza. Belise totiž upozornila na dvoch bratov Montokorov ktorý si prišli získať ritierske ostrohy. Považovala totiž za správne aby o tom vedeli aby sa nezdráhali pomoci keby Alucard alebo Blade nejakú potrebovali.
Severus prikývol.
„Ani nevieš aké je to... ehm no chcem povedať...“
Spamätal sa Ancalagon ktorého táto správa dosť zaskočila a navyše mu nešlo do hlavy ako to, že draka vyučil muž, ktorý ani nemá rytierske ostrohy a nie drakov jazdec.
„... že podstúpiš magický výcvik Severusi. Na dnes máš ešte voľno. Lilith mi hovorila o tom, že máš za sebou dlhú cestu. Odpočiň si, zajtra ťa zavedie za Kirilionom, on ťa bude vyučovať mágiu. Bolo mi cťou poznať niekoho ako si ty.“
Povedal mu na záver.
„Aj pre mňa je to česť pane.“
Zdvorilo odpovedal Severus.

Severus pozorne sledoval ako sa nováčikovia zaúčajú. Takmer všetko ho Alucard učil inak. Akosi vhodnejšie sa mu zdalo to ako ho učil on. No neodvážil sa kritizovať Ancalagona. Vedel, že na to nemá právo. A tak len sedel a sledoval a občas gestom pochválil niektoré výkony. Lebo si to fakt zaslúžili. Ancalagon sa snažil skupinu učiť vzdušnú akrobaciu. Až konečne prišiel rad znova na to aby jeho skúška pokračovala.
„Takže Severus. Prestávku si mal dostatočne dlhú a teraz ťa čaká druhá a zároveň posledná skúška. Tá prvá mala preveriť tvoju kondíciu. Táto preverí všetko ostatné. Poď sem.“
Severus prišiel k Ancalagonovi bližšie.
„Vidíš tie kamene?“
Ukázal do diaľky na skaly vynárajúce sa z trávy.
„Na každom je jedna figurína. Figuríny ktoré držia meč musíš odrezať od sveta ohňom. Figuríny ktoré držia luk zo šípom musíš spáliť a to všetko pri tom ako budeš lietať a vývrtkami a inými úhybnými manévrami sa vyhýbať pomyselným šípom letiacim oproti tebe.“
Opisoval mu jeho úlohu a Severus napäto počúval.
„Ale to nieje všetko. Ale to ti poviem až potom keď sa sem vrátiš. Teraz vyraz!“
Zvolal Ancalagon a Severus sa odrazil a vzlietol. Keď bol na pomyselný „dostrel“ začal vo vzduchu kľučkovať a otáčať sa. Vývrtka, špirála, vlnovitý let, otočka o 360 stupňov. Striedal to ako ho napadlo. A potom začal z podpaľačstvom. V rýchlosti takmer podpálil nesprávnu figurínu no stihol ešte otočil hlavu opačným smerom. Potom to prudko strhol otočkou späť. Takmer sa krídlom dotkol končekou trávy. Bez problémov a na samca celkom ladne pristál vedľa Ancalagona.
„Si takmer dokonale vycvičený.“
Žasol Ancalagon.
„A teraz tá absolútne posledná. Spoj všetky tie plamene a absorbuj ich energiu.“
Severus zostal na Ancalagona pozerať ako na božie zjavenie.

Val´kaes vedel presne kam ide. Aj keď nikdy na drakovi nesedel tunajších drakov poznal až pridobre. Technicky s nimi vyrástol. Niektorých poznal rovnako dobre ako ich jazdci. No aj on taký oddaný priateľ drakov cítil napätie keď vstúpil na kamenné schodište ktoré bolo vyrazené do skaly. S každým a jedným schodom si bol neistejší no vôľu mal pevnú natoľko, že ho to nemohlo ovplyvniť. Cesta hore bola pre každého kto ňou išiel kondičná záležitosť. Preňho to bolo oveľa ľahšie než ako si pamätal. Keď tu bol naposledy ešte vlkolakom nebol. Po minútach ktoré mu aj tak pripadali ako roky zastal pred balkónom patriacemu Tenany. Najprv tam iba stál ani nenazrel dnu. Zaspomínal na to ako sa s Tenany spoznali. Práve ona bola jednou s tých ktoré celí jej život poznal. Vyliahla sa jazdcovi meno Zander a pri jej zrode stál ako jeden z ošetrovateľov dračích vajec práve on. Konečne sa odhodlal a nakukol dnu. Najprv nič nerozoznával až potom si všimol dračicu schúlenú ukrytú v tieni na samom konci jaskyne. Hľadela priamo naňho no ani sa neozvala. Pomaly a opatrne ako k šelme zahnanej do kúta vošiel do jej jaskyne a priblížil sa na vzdialenosť, ktorú posúdil ako vhodnú. Tenany stále nezareagovala. Val´kaes odrazu nevedel ako začať a tak jemne pohladil jej myseľ tou svojou. Nebola tam žiadna zábrana. Zábranou samotnou boli Tenanine pocity. Ohromný žiaľ a rovnako ohromný hnev. Obe boli ako skala ktorá na ňu odrazu spadla a drvila ju svojou tiahou. Tieto pocity prenikli aj ním. Neubránil sa tomu náporu a smútkom mu spadlo na podlahu jaskyne pár sĺz. Keď to Tenany videla, prehovorila:
„Nieje to tvoja vina!“
Val´kaes k nej otočil hlavu:
„Ja viem. Ale...“
Už neodolal padol k schúlenej dračici na kolená vzal ju za tlapu a začal ju hladiť.
„...je to najstrašnejšia vec aká sa mohla stať! Prísť o ešte nenarodené...“
Niektoré vety ani nedokázal dokončiť.
„Spolu to však zvládneme. Znovu som objavil strateného priateľa a sním iste nájdeme tých čo to vám všetkým urobili. Ak je to vodca klanu Scurus du arak ak je to ktokoľvek! Nech je to aj sám náš kráľ, privediem ti ho a dostane čo si zaslúži!“
Jeho slová by teraz však nikoho nevystrašili, bolo v nich cítiť až priveľa smútku. Tenany dokonca po piatich dňoch vstala trochu sa natiahla a ľahla si okolo sediaceho Val´kaesa. Prvý krát po tom čase dovolila, aby ju niekto hladil.
„Ale ty, musíš byť veľmi statočná a silná! Rozumieš? Ak ich chceš ešte vidieť, musíš začať jesť a starať sa trochu viac o seba. Dúfam, že si ešte nestratila nádej.“
Povedal jej okrem iného.
„Nie. No takmer mi ušla, no konečne si sa vrátil Val a pomohol si mi ju udržať!“
Vlepila mu malí dračí polibek a on jej vyhladil líca do sýtosti.

Val´kaes si pri stajniach požičal koňa na ktorého dostal súhlas od Efaulta a vyrazil k dračej voliére. Prirodzene nešiel tam sám. Všetci ho nasledovali na požičaných koňoch. Prechádzali po meste pomalým tempom. Už bolo včasné popoludnie a to bol čas kedy sa ulice mestečka hmýrili ľudom. Preto sa v nich ľahko ukryl aj ich nechcený nasledovník. Muž v míšskom habite. V mestečku sa nebolo veľmi na čo pozerať. Všetko tu bolo postavené tak aby sa v tom dalo žiť a pritom to bolo bezpečné a odolné. Keď sa konečne vyplietli z uličiek kone uvítaly voľné priestranstvo a prektycky sami sa pustili do cvalu. Tráva pod ich kopytami sa vlnila ako zelené more. Prichádzali naneštastie z inej strany ako bolo cvičisko preto nemali šancu Severusa ani len zahliadnuť. Dračia voliéra bola osamotená skala trčiaca do výšky uprostred zelenej pláne. Na jej úprave sa podieľali šikovné ruky trpaslíkov. Pred každým vchodom bol skalný balkón na ktorý sa pohodlne vošli dvaja dospelí draci. Všetci naraz zastali. Val´kaes zosadol ako prvý a potom ostatný. Kone sa ihneď pustili do chutnej šťavnatej trávy.
„Ešte raz ťa veľmi prosím, nechoď tam!“
No Val´kaes išiel ďalej ako tank. Razil si cestu cez neviditeľné zátarasy, z rozhodným výrazom na tvári.
„Prosím vás aspoň vy tam nechoďte. Draci sú ako ich poznáte to áno, ale v tejto chvíli by som za to do ohňa ruku teda nedal!“
Obrátil to na Ylthin s Ceowulfom keď videl, že s Val´kaesom nieje radi ani pomoci.

Tam Wolf představil svou kuchařku Josefinu, jeji pomocniky a par služeben a dvě osobni služky jeho dcery Undiny Almet a Klaudii, ktere se červenaly a klopili oči k zemi.
"Josefino?" Oslovil pan domu kuchařku. "Dorazila k nam nova krev!"
"Vidim, vidim pane Wolfbrave, ale co ja s tim." Bručela kuchařka, ktera hned po představeni se znovu pustila do rozdělane prace, jinak řečeno vařila jidlo na večer.
"No, řikal jsem si jestli bys je neseznamila tady s našim řadem."
"Nemam čas, pane Wolfe.....muži jsou na žnich, musela jsem uvolnit i par děveček, snědli něco špatneho a nemužou pracovat.....nestiham s večeři a ještě musim sehnat někoho kdo by mě přinesl dřivi a vyčistil zde nadobi a kastroly...hruza."
"Tak to jsme tady dobře." Bylo viditelne jak se Wolfovi ulevilo.
"Josefino, vyber jednoho z těch dvou....ať ti pomuže."
"Nemam čas." kuchařka popadla velkou vařečku a zamichala nějakou bublajici substanci v kotlu visicim nad ohněm ve velkem krbu.
"Josefino!" Zahřimal Wolf a tim se pokusil zamaskovat sve znerovozněni.
Kuchařka rezignovaně povzdechla, podivala se na dvojici novačku, ukazala prstem na Alucarda a panovačně pronesla."Ty! Budeš mi tady pro dnešek pomahat to znamena... běž umyt těch par kastrolu."
Alucard se podival na směr kam ukazala a malem mu zatrnulo. To nebylo PAR kastrolu, bylo jich tam tisice...
Wolfbrave se usmal, přatelsky poplacal Alucarda po rameni a povzbudivě pronesl:"Jen dotoho chlapče, hodně štěsti!" Mezitim se otočil a co nejrychleji zmizel z kuchyně spolu s Calatrem a Bladem v patach.
Alucard se zadival na horu nadobi a pak na nebezpečně se tvařici kuchařku s nebezpečně vypadajici vařečkou...rezignovaně povzdechl, jak to před tim udělala kuchařka a pustil se do prace.
Mezitim:
"Tak a zbyl si mi jenom ty." Vyšli ven z domu a zamiřili k male stražnici pro Wolfovou osobni gardu.
Vešli do stražnice. Dva vojaci a par rytiřu co se nachazeli v mistnosti a měli volno, baronovi zasalutovali.
"Pohov panove, tak jak vidite mam tu novačka....doufam že se o něho postarate a date mu nějakou praci, ja musim urychleně odjet mimo město....Olegu, Sirgeji, Nikolaji..." Ukazal na trojici rytiřu co tady byli."...připravte se pojedete se mnou stejně jako ty Calatre, jasne?" Všichni zasalutovali a rytiři spolu s Wolfem ihned odešli nacož zanechali Bladea na pospas dvoum vojakum.

Calatr zaťukal na velke dubove dveře a čekal, než se ozvalo Wolfbravove - "Dale!".
Skupina vpochodovala do mistnosti. Ktera se ukazala jako mala knihovna s obdelnikovym dřevěnym stolem nachazejicim u velkeho zdobeneho okna. Na jedne straně se nachazela stěna obložena knihami a na druhe viseli ruzne zbraně počinaje dykami a meči a konči lukem jenž byl veliky jako dospěly muž. Byl zvlaštně bily na jeho dřevě byly vyřezavane obrazce nejruznějšich zviřat a tomu všemu trunili jemne střibrne ozdoby.
Na kamenne podlaze ležel temně hnědy koberec.

Wolfbrave si nevšimal přichozich, stal nad rozloženymi mapami na stole a na jeho čele se objevovaly zamyšlene vrasky.
Trojice přistoupila až ke stolu. Alucardovi to nezkutečně vyhovovalo, měl totiž najednou možnost, zjistit, co na mapach Wolf studuje.
Z toho co Alucard zahlidl před tim než Wolf schoval mapy byli nazvy map a to Alcireske hory a Avardsky masiv a hranice se zemi k niž neni, kvuli vyšce a nepruchodnosti hor, přistup....tu zemi proto nazyvali Imperie nikoho.
"Tak, panove!..." promluvil Wolf a sklidil mapy.
"Musim vas zklamat ale nemam na vas čas...dneska cvičeni odpada, ale to vas nezbavuje povinnosti." Wolf se odmlčel, srolovane mapy si dal do podpaždi jedne ruky, podrbal se na hlavě a pak jakoby se mu rozsvitilo, pokračoval:".....pojďte za mnou."
Skupina vyšla z pracovny a zamiřila dlouhou chodbou prosvětlenou louči ke schodum vedoucim na prvni patro a tim padem do male hodovni sini. Jakmile byli v sini, zamiřili do panskych kuchyni.

Ancalagon skončil a čakal. Nie dlho Severus si totiž uvedomil a tak poveda:
„O Ceowulf volá sa Ceowulf.“
Ancalagon iba pokývol hlavou.
„Tak Severus pripravil som si pre teba malý test si pripravený?“
„Keby som tak vedel na čo?“
Pomyslel si ale miesto toho povedal: „Áno.“
„Nasleduj ma teda!“
Ancalagon sa odrazil priamo z miesta a začal stúpať do vzduchu. Keď Severus s ním zrovnal úroveň Ancalagon mu vysvetlil o čo pôjde:
„Malý test rýchlosti. Tak sa drž pri mne čo najbližšie ak to dokážeš!“
A v tej sekunde vyrazil. Severusovi na chvíľu ostala iba otvorená tlama a tupý výraz tváre. Ancalagon mu takmer mizol z dohľadu. Nemohol to nechať len tak. Nadýchol sa a vyrazil. Išiel až na doraz. Ancalagon sa odrazu začal výrazne približovať. Až o pár seknúd Severus dosiahol jeho úroveň. Chvíľu sa jej držal potom ho na malilinkú chvíľku predbehol a potom sa s ním zasa zrovnal. Nakoniec ešte zaostal no tesne pred tým ako mali klesnúť to znovu dorovnal.
„No neočakával som, že môj štart zvládneš, ale držal si sa lepšie ako niektorý...“
Ancalagon prebehol pohľadom po nastúpenej skupine.
„...po pár mesiacoch výcviku. Myslím ale, že to bude skôr kondíciou chýba ti pravidelný tréning. Teraz si tu sadni a prizeraj sa. Nechám ťa chvíľu oddýchnuť a potom prejdeme na ďalšiu časť testu.“
„Áno pane!“
Odpovedal Severus štýlom akým odpovedajú vojaci v armáde. Veď to práve aj bol.

Lilith maličkú chvíľku letela rovno a potom sa prudko akrobaticky stočila doľava. Urobila vývrtku a rútila sa k zemi. Severus takmer dokonale kopíroval jej dráhu. Už počuli hukot vodopádu a valiacej sa vody. To sa rieka prerývala kamenným korytom. Okolo sa zelenali lúky z vlniacou sa trávou z ktorej ako z vody vystupovali skaly. Z výšky to vyzeralo akoby niekto vzal hrsť napríklad šošovice a len tak ju pustil z dlane. Skoro to pripomínalo obrazec snehovej vločky. A všade kam len oko draka či jazdca dovidelo na tých pláňach, všade tam boli v menších alebo väčších skupinkách porostrúsovaný draci.
„A toto je čo?“
Vybehlo zo Severusa.
„Dračie cvičisko. Máme tu ešte jedno, ale to je vo Formenskom vojenskom mestečku a nieje tam až taký vhodný terén. Preto tam cvičíme iba občas a naviac zo všetkými ostatnými vojenskými jednotkami.“
„A ha a prečo ma vedieš práve sem?“
„Za malú chvíľu sa to dozvieš a vyskúšaš si to na vlastných šupinách.“
Tajnostkársky prehodila a zamierila k jednej väčšej skupinke. Bolo to asi dvadsať drakov a pred nimi stál kovovo sivý drak. Ten ktorý pomáhal odniesť Severusa do voliéry. Stál pred skupinou a niečo im horúčkovito vysvetľoval. Lilith so Severusom urobili polkruh aby na seba upozornili a pristáli za skupinkou zoradených nováčikov.
„Tak tu sú!“
Zvolal hromovým hlasom kovovo sivý drak. Skupina sa rozostúpila aby urobili priestor nováčikovy.
„Tak mi ho sem ukáž.“
Naznačil Severusovi aby pred neho predstúpil.
„Tvoje meno?“
Severus sa zháčil. Chcel prostestovať, že je to neúctivé správanie ale až potom si spomenul. Ten kovový drak bude veliteľom a tak by sa patrilo aby sa mu predstavil prvý.
„Severus pane.“
„Takže, Severus. Ja som Ancalagon a vediem túto výcvikovú skupinu. Teraz ma pozorne počúvaj. Neviem odkiaľ si, aké máš schopnosti a koľko toho vieš. Neviem ani či sa tu zdržíš a prečo si vlastne tu. Ja viem iba to čo mi povedali. Mám zistiť úroveň tvojich schopností čo najrýchlejšie. To som dostal rozkazom. Vyššie postavený draci by si priali aby si tu zostal aj zo svojim jazdcom. Kvôly situácií ktorú tu teraz máme. Mimochodom môj jazdec Gabriel mám ti od neho odovzdať pozdravy a taktiež tvojmu jazdcovi.“

Rozloučeni s nejhlavnějšim velitelem na zakladně proběhlo bez zbytečnych emoci. Orbeeto pronesl řeč, pak nadešel společny připitek za blaho Harfary a bylo po rozloučeni.
U robotu to probihalo tak, že mezi sebou vyměňovali informace v podobě dat a pak ti co měli odejit spolu se svymi lidmi, ktere nahradi nova posadka, se zhromaždili před lodi. Předtim však poodnašeli zasoby a nove součastky na opravu do několika určenych hangaru.
Tuto celonočni praci sledovali par tomu určenych lidi,Kaemon, velitel lodi, Orbeeto, ktery nemohl usnout a Lee Onewa Dangerasu.
Měla sto chuti skočit zpatky do lodi a odletět s ni. Lee milovala vesmir, ne planety a lidi. Tim se odlišovala od poloviny kynethu co znala.
Loď měla odletět v tři hodiny rana mistniho času. Take se tak stalo.
Orbeeto byl pryč. Kaemon seděla na zabradli sveho pokoje ktere se nachazelo 5O metru nad zemi. Divala se na maly holograficky obrazek kynetha a tiše ronila slzy. Konec starych dnu nastal. Teď začina nova epocha žiti na zakladně.

Potom žmurkol na Val´kaesa. Ten si konečne spomenul, čo mu Ceowulf hovoril o Alucardovy. A pri Alucardovy s Bladeom znovu stálo ohromné šťastie lebo Val´kaes sa vyjadril asi takto: „No a možno tá cela nebude potrebná.“
Efault vyzeral skutočne zmätene.
„Tak ako je to teda s vami. To je dohodnutý žart!“
Stál si za svojím Efault.
„Nie nieje!“
Podporila ich Ylthin.
„Jednoducho si na nás v noci dávajte pozor! Hlavne na mňa, Ceowulf sa ovláda.“
Efault sa zatváril už trochu menej zmätene.
„Nie som nadšený tým čo mi tu hovoríte. Práve predo mnou sedia dvaja vlkolaci. Ale čo ste robili celý ten čas?“
„Ja som sa predovšetkým skrýval a stopoval Ceowulfa.“
Zobral si slovo Val´kaes.
„A cestou som toho veľa zistil. Vieš kult Scurus du arak...“
„Áno viem. Sú hlavnými podozrivými. A vieš aj toto? Scurus du arak sa skrývajú v horách.“
Prerušil ho znova Efault a urobil tajomnú pauzu.
„V Oremenských horách Val´kaes.“
„To, že sa skrývajú v hraničných horách s územím La´varthov ešte nič neznamená! Od kedy máš proti nám takéto nálady? Nie sme priatelia celý tvoj život?“
„Prepáč ja, len všetci sú nervózny. Nieje to tak dávno čo zmizli ďalšie vajcia. Draci sú rozčúlený a v strehu. Viem ako sa vy k drakom chováte, ale aj tak by som ti neodporúčal približovať sa k dračej voliére. Tak si to vyžiadali sami draci. Dúfajú, že tak krádeže prestanú, že to bol niekto z tunajších obyvateľov.“
Potom stíšil hlas absolútne:
„Všetci sa bojíme, že to aj tak neprestane. Nikto nevie ako by draci zareagovali.“
„Počuj, ktorej dračici zmizli?“
Chcel vedieť Val´kaes.
„Nie hovorím ti to vôbec nieje dobrý nápad!“
„Jej meno!“
Nástojil na svojom.
„Tenany.“
„Vďaka.“
Poklepal Val´kaes Efaulta po pleci.
„Prosím ťa rozmysli si to. Tenany nevychádza z voliéry, nekontaktuje sa s nikým a odmieta jest!“
„Práve preto ju musím ísť čo najskôr navštíviť.“
Val´kaes sa zdvihol od stola.

Neftis Re sledoval přes metrix lodi jeji přistavaci manevr, stejně jako většina robotu na lodi. Bylo to robotickou povinnosti, protože přistani lodi ať byla sebedokonalejši bylo nebezpečne. Pro roboty moc ne, ale pro jejich organicke(lidske) protějšky ano. Proto pro připad možneho nebezpeči, mohli "mechani" jak jim lidi s oblibou řikavali, rychle zareagovat a sveho organickeho protějška ochranit.
Jakmile loď dosedla, Re se odpojil od metrixu a zadival se na organika sediciho mu na ruce. Člověk se netvařil přiliš nadšeně. Biomech se usmal a jeho obličej nadherne sochy s lidskymi rysy obličeje(poz.a.:skoro lidsky obličej až nato že je z biokovu tzn. muže se roztahovat jako lidska kuže, ale neni tak zranitelna, je prakticky neprustřelna obyčejnymi zbraněmi co zname).
Promluvil:"Jsme zde, Lee."
"To mi ani nemusiš řikat!" zavrčela osoba a založila si ruce na prsou.
"Neftisi, proč ja?" vrčela osoba dal.
Giganticky robot, ktery ještě pořad seděl bez hnuti na podlaze hangaru, vzal druhou rukou věci sve pani a pomalu se postavil. Tu ve ktere držel organika přisunul na doraz k ramenu. Jakmile se tak stalo, vyškrabal se mu organik na bezpečne misto na rameni vedle krku a pohodlně se tam usadil. Robot začal pomalu vystupovat z hangaru na betonovy povrch přistavaci drahy.
Jakmile byli venku z lodi, zustal Neftis Re chvili stat. Kochal se pohledem na zapadajici slunce.
"Na co čubrniš Re? Na tu pustinu? Na tu druhořadou planetu? Achjo!! Proč jáá?!"
Robot to nevydržel a poznamenal:"No kdybys držela jazyk za zuby Lee ma draha pani, tak bysme zde nemuseli byt. Aspoň tě to nauči dobremu chovani."
Jakmile byli všichni novi členove na zakladně venku. Tak se začali pomalu přesouvat do giganticke kupolovite haly. Tam je čekal uvitaci vybor. Re musel sundavat pani z ramene, aby mohla představit velitelum sebe a jeho.
Jakmile bylo veškere představovani za nimi. Roboti se vzdalili a jejich lidi zustali. Začala oslava, hudba, jidlo, tanec....

Umyti, učesani v čistem oblečeni Alucard, Calater a Blade dorazili do sidla barona Wolfbravea. Nachazelo se mimo vojenske městečko, na kraji bohate čtvrti. Sidlo bylo velke, krasne vystavěne s bileho kamene. Bylo oplocene vysokymi kamenymi stěny, take bile barvy.
Calatr se před vchodem pozdravil z dvěma stražnymi a pak trojice vstoupila na pozemek Wolbravea. Calatr zamiřil k hlavnimu vchodu, tvořiciho spoustu schodu a dvoukřidle dveře, Alucard s Bladem ho nasledovali. Jak tak prochazeli se jim naskytl pohled na rozlehly dobře udržovany dvur. U ktereho na jednom konci směrem k zahradam nachazela se staj. U ktere postavalo několik lidi. Byli tam dva mali pažata, podkonni, ktery se zabiral kopytem hezke bile klisny a divka s dlouhymi hnědymi vlasy, sčesanymi na temeni hlavy do uhledneho copu. Měla na sobě mužske šaty a na jejim pohlednem obličeji se neustale objevoval široky usměv nesouci hezke bile zuby.
Blade mohl na divce oči nechat. Jak tak Alucard šel vedle Calatra, tak ho usmivajici rytiř, lehce trkl loktem do žeber. Kyneth se na Calatra tazavě podival a ten mu ukazal na uchvaceně se tvařiciho Bladea a pak na divku u staji.
"Hošanek se nam zakoukal do Wolfove dcery.....chudak....ma smulu....přišti měsic se mlada Unidine vdava, za šlechtice a rytiře jmenem Joylon z Kaltherie. Je to uznavany bojovnik a ma velke panstvi jižně od Formenu."

Undine si nemohla nevšimnout trojici, jenž se objevila na jejich dvoře. Jednoho z nich poznala.... Caletra, aby ne.... znala ho od malička....dalo by se řict, že spolu vyrustali. Odjakživa byl pro ni jako bracha. Vysoky černovlasy bracha s usmivajicimi se oči. Caletr patřil k nenapravitelnym lamačum divčich srdci. Byl mlady, byl rytiřem a byl velice pohledny. Undine si myslela, že hezčiho než Caletr nikdy neviděla....i když si měla brat, muže se kterym ji zasnoubili už jako novorezeně. Undině neušel zaujaty pohled jednoho z těch cizincu. Jejich oči se střetli. Undine se usmala, začervenala a sklonila hlavu.
Když znovu vzhledla, viděla jak ten muž co se na ni koukal, dostal od druheho menšiho, velice mu podobneho, poliček. Undine se tiše rozesmala.

Blade se zatvařil překvapeni:"To bylo za co?"
"Za očumovani nevinnych zadanych pannen!" usmal se Alucard a dodal:"...bratře....pojď jinak nas Wolfbrave sni."
_______________________________________________

Práve prechádzal ulicou okolo námestia vo vojenskom mestečku opäť oblečený do mníšskeho habitu keď si všimol veľký zluk ľudí okolo niečoho čo ani poriadne nebolo vidieť. Zvrtol sa na opätku a vyrazil tam. Vtlačil sa do davu ľudí. Naskytol sa mu pohľad na rozvaleného a bezvedomého, mladého, zeleného draka. V menšom kruhu okolo neho stáli vysoký, štíhly elf, elfka ktorá bola oproti elfovi asi o pol hlavy menšia a La´varth. Nikomu z nich nevidel do tváre. Všetci boli otočený smerom k drakovi. Znovu sa vyplietol z davu a znovu zamieril ku kasárňam kam pôvodne smeroval. Tam sa skryl do bočnej slepej uličky a čakal na svoje ciele súrodencov Montikorov ako sa už stihol dozvedieť. No kým čakal a občas z uličky opatrne vystrčil hlavu aby zistil, či už náhodou z kasární neodišli alebo sa prípadne už odniekiaľ nevrátili premýšľal. Zrazu sa tu len tak zjaví drak, elfka, elf a La´varth. Večer hodlal zistiť či informácie o nich budú mať rovnako dobrú cenu ako informácie o tých dvoch.

Ozvalo sa klopanie na dvere. Strážnik otvoril priezor a zahľadel sa na tvár muža stojaceho predo dvermi.
„Priviedol som pani, ehm prepáčte.“
Otočil sa a čosi sa kohosi spýtal ale strážnik slovám nerozumel.
„Pani Ylthin.“
„Prepáčte, ak by ste priviedli aj samú Uriliel, nemôžem vás sem pustiť pokiaľ nieste v kasárňach ubytovaný.“
Odôvodnil strážnik.
„To je dobré to je v poriadku!“
Dobehol k dverám Efault a sám ich otvoril:
„Poďte.“
Galantne naznačil Ylthin rukou aby vošla.
„Ďakujem, že ste ju priviedli.“
Poďakoval sa jazdcovi a viedol Ylthin medzi budovami kasární. Postrádali ozdobné prvky, boli skôr stavané účelovo. Smerovali k najväčšiemu baraku. Efault jej znova otvoril dvere a ona vošla do veľkej ale skromne zariadenej sály. Osem dlhých stolov, a šestnásť rovnako dlhých lavíc. Bola to jedáleň. O tomto čase (bolo to v podstate po ich príchode) bola už prázdna. Raňajky mali vojaci za sebou, na konci jedného zo stolov však sedeli Ceowulf a Val´kaes. Pred nimi na stole džbán vína, a pekný pečený divočák. Yltin usadili k bratovi.
„Takže sa chceš stať dračím jazdcom?“
Pokračovali v evidentne začatej konverzácií. Ceowulf mal momentálne plné ústa a tak iba prikývol.
„Nebudeš to mať ľahké, jazdci začínajú z výcvikom oveľa mladší. A keď k tomu treba vycvičiť aj draka...“
„Tak toho vycvičiť teda netreba! Mal som možnosť vidieť ho tak povediac v akcií.“
„Je to tak, aj sám Severus tvrdí, že výcvik má!“
Potvrdil Ceowulf. Bohyňa rovnováhy teraz blízko stála pri Alucardovi z Bladeom. Ak by bol Ceowulf formuloval vetu napríklad takýmto spôsobom: „Aj Severus sám tvrdí, že ho Alucard vycvičil.“ s ich krytím by bol koniec.
„Och ozaj a čo si robil ty celý ten rok a pol čo ťa tu nebolo?“
Spýtal sa Val´kaesa Efault. Ceowulfa sa dotkla cudzia myseľ. Už už chcel začať s obranou, keď sa mu ozval Val´kaes:
„To som ja! Pokoj. Mal by som povedať pravdu?“
„Prečo sa pýtaš mňa? Ty ho poznáš ja nie!“
Ohradil sa Ceowulf.
„Val´kaes!“
„O áno.“
Prebral sa La´varth.
„Vieš ono je to zložitejšie a neviem ako zareaguješ na pravdu.“
„Len žiadne výhovorky!“
Skočil mu do rečí Efault a poriadne si odpil vína.
„Tak dobre. Neviem kto za to môže ani už kedy sa to stalo, ale momentálne je zo mňa vlkolak!“
Efaultovi zabehlo víno a Ylthin ho začala búchať medzi lopatkami. Keď konečne pochytil dych Val´kaes doplnil:
„A z Ceowulfa tiež. Za to už môžem ja, ja som ho pohrýzol. Takže ak mám v tomto meste zostať, na noc mi pripravte tú najbezpečnejšiu celu vezenia akú máte voľnú. A radšej k nej nedávajte stráž, lebo by sa vám tu počet vlkolakov mohol rozšíriť!“
„Robíš si zomňa dobrý deň však?“
Nechcel veriť Efault.
„Večer uvidíš sám.“
„To nieje také isté!“
Skočil mu do reči Ceowulf. Taký nechápavý výraz na tvári Efaulta snáď ešte nikdy nikto nevidel.

Severus zacítil vôňu čerstvého mäsa. Zamľaskal a otvoril oči. To čo sa stalo predtým nebol sen. Pred ním ležala veľká misa s vodou a pekná doslova porcia mäsa. Ako by ju pripravil mäsiar. Stiahnuté z kože pekný výrez. Pozrel von vchodom. Slnko ešte stále svietilo, odhadoval, že práve je obed. A tak sa on pustil s chuťou do toho svojho. Mäso zapil výdatným dúškom vody. A práve v tej chvíli k nemu opäť prišla návšteva. Znovu tá krásna dračica.
„Už je ti lepšie?“
Chcela vedieť.
„Ó áno toto som potreboval ďakujem. Ja som Severus.“
Predbehol ju a predstavil sa.
„Ja sa volám Lilith. Vieš, že s podobným menom ako máš ty som sa zatiaľ nestretla?“
Mal chuť odpovedať:
„A ja som zas nikdy nestretol nikoho tak krásneho ako si ty.“
Ale neodhodlal sa.
„Kde som?“
Spýtal sa namiesto toho.
„Toto je dračia voliera. Iným slovom obrovská skala prevŕtaná jaskyňami ktoré obývajú draci. Tak to tu u nás na severe chodí.“
„Táto jaskyňa v ktorej sme je voľná alebo ste museli niekoho kvôli mne presťahovať?“
Lilith sa iba záhadne usmiala:
„To je nepodstatné. Ale si očakávaný nasleduj ma.“
Vyletela von a tak ju nasledoval. Bodaj by nie, na to kam letí sa ani nesústretil, pohľad mu ostal zavesený na Lilith.