Nyárë - spoločné príbehy

Ale jak se může bát sám sebe? Zavřel oči a snažil se pochytat myšlenky. Nějak se mu to ale nedařilo. Znovu je tedy otevřel a snažil se alespoň zjistit, kde je. Rychle padající tma mu to ale znemožňovala. A najednou mu to vytanulo odněkud z mysli. Odkdy jemu vadí tma? Odkdy mu ztěžuje vidění? Ať ale mhouřil oči jak chtěl, neviděl dál jak na pár kroků. Zmateně se sebral z vychladající země. Pomáhal si zdravou rukou. Kolem něj byla lesní mýtinka. Pomalu jí obešel kolem dokola. Nebylo na ní nic zajímavého, jen bublající říčka. O kus dál dávali obrysy tušit v lese skálu, jinak ale nezjistil nic. Pomalu tedy sešel k tekoucí vodě. A v ní spatřil poprvé svůj obraz. Zajímavé bylo, že povědomější než jeho obličej mu byl plášť, který mu vlál přez ramena a lesklý, lehký meč zavěšený u pasu z druhé strany než toulec s šípy. Koukal do očí vysokého, štíhlého, snědého tvora, do očí sebe sama. Jenže pocit, že není sám sebou sílil. Vztekle praštil rukou do vody. Počkal, až se uklidní. Z lehce zčeřené hladiny na něj ale hleděl stále ten samý obličej, ty samé fialovomodré oči. Stoupal v něm vztek, že nejenže neví, kdo byl, ale ani kdo je. Chtěl o tom dále hloubat, přijít na to, rozluštit tu záhadu. Ale náhle ho něco vyrušilo. Naposledy zahlédl záblesk fialové na tmavé hladině, jak se rychle instinktivně otočil k lesu.