Nyárë - spoločné príbehy

Undine seděla na huňaté kožešině před krbem a něžně prohrabávala prsty schnoucí černé vlasy svého manžela, který nahý a zabaleny do bílého prostěradla spočíval hlavou na jejím klíně a jak se zdálo, tak tvrdě spal.
Suché šaty sehnat pro ni nebyl v tuto dobu problém. Byla převlečena během pěti minut, měla totiž cely den jednoduché šaty, které stačilo přetáhnout přes hlavu a bylo to. Když se dívka převlekala, Alucard zápasil s dvěma přezkami na hrudi. Jak byly mokré a Alucardove prsty tak trochu z neznámého mu důvodů otekle, nešly ty přezky pořadně chytit, proto kyneth nic s Undinine tělesné krasy neviděl.
Mlada Alucardova žena chtěla něco Suchého na muže najit, jenže v této době všichni spali a kyneth nechtěl, aby někoho budila a tak mu nezbylo nic jiného než mokré oblečení svléknout a zabalit se do lněného prostěradla, které mu Undine nabídla. Ve chvíli kdy se zbavoval mokrého šatstva, Undine ho se zatajeným dechem pozorovala.
Pod šedým nevzhledným oblečením se daly tušit mužné křivky jeho těla, bez oblečeni však skutečnost překonala všechna očekávání. Jeho tělo svaly jen hrálo. Měl širokou hruď bez chlupu, velká mužná ramena, ploché břicho, dlouhé silné nohy a…..
Dívka cela červenající vzhledla a setkala se pronikavým pohledem svého muže jehož obličej teď zdobil jemně uličnicky usměv. Alucard věděl, kam se jeho žena nezapomněla podívat. Pomalým krokem se začal k dívce přibližovat.
Ve chvíli kdy byl u ni se ji samým vzrušením snad zastavilo zastavilo srdce. Alucard dívku dlouze políbil a z křečovitě sevřených ženiných prstu opatrně vypáčil prostěradlo.
„Nadechni se má pani….nechci abys mi tady umřela, ale těší mě tvůj obdiv……..popravdě jsem víc než rad, že se ti líbím.“ Kyneth si obmotal velký kus plátna kolem beder a zamířil ke krbu.
Undině neunikla velká jizva na jeho jinak snad dokonalém zevnějšku. Jako omámena k němu přistoupila a dotkla se jizvy táhnoucí se mu vodorovně necelých deset centimetru pod lopatkami. Když byla těsně u něho a té jizvy se dotkla uvědomila si, že blízko nad lopatkami a podel páteři mezi nimi má Alucard taky par skoro neviditelných jizev.
Když po nich provedla prsty, okraje podélných jizev se od sebe nepatrně odchlípli. Dívka se lekla:“Neublížila jsem ti manželi?!“ Zeptala se vystrašeně a v jejich očích se objevily slzy. Kdo mohl jejímu milému tak šeredně ublížit.
Alucard se k ni otočil, pevně ji objal a zašeptal do ouška:“Undine neplač, neublížila si mi, věř mi, těmi jizvy se netrap, nikdy nesrostou a…..netrap se…no tak moje míla…no vidíš.“ Kyneth chvíli odolával pokušeni říct ji o křídlech. Nakonec to neudělal.
Něžně prsty jedné ruky ji setřel slzy a vlepil ji polibek na čelo, cítil se velice unaven a tak se dívky raději zeptal:“Má pani, co bys řekla tomu, kdybychom naši svatební noc odložili na vhodnější dobu a teď bychom se mohli posadit na tyto krásné huňaté kožešiny a povyprávět si něco o sobě.
„Tvou nabídku přijímám muži.“ Usmála se a polkla velký knedlík v krku.
Když se usadili, Alucard složil hlavu na dívčin klín a pronesl:“Dámy mají přednost.“ A tím vysloužil další usměv. Undine se během chvilky rozpovídala. Mluvila o svém dětství a přátelích, otci a když skončila, kyneth už spal.

„No a preto som si ťa najal! A naviac si najlepší. „Bratia Montikovrovci“...“
Prstami naznačil úvodzovky.
„...sú značne nebezpečnými protivníkmy a preto ich musí mať neustále na očiach ten najlepší!“
Začal dúfať, že objednávateľ zabudol na jeho zlyhanie dnes poobede. No akoby tou myšlienkou to privolal:
„No zlyhal si v druhom prípade!“
Povedal káravo objednávateľ.
„Nemohol som za to, že sa tam zrazu objavil ten La´varth. Keby tam potom nevpochodovala celá posádka mohli byť obaja mŕtvy!“
Okamžite sa bránil a to dosť útočným spôsobom:
„A vôbec ak sa obávate Montikorov prečo ste ma poslali zabíjať nejakého bezvýznamného jazdca?“
No ešte skôr ako tú otázku úplne položil mu to napadlo:
„A ha, Severus a Alucard sa poznajú. Ak by sa znovu spriatelili...“
„Presne tak. Tomu som chcel zabrániť. Ak zomrie jazdec, jeho drak dlho život osamote nevydrží!“
„Ale jednu vec stále nechápem! Ak je také dôležité aby sa nespriatelili, prečo sa vôbec nehneváte?“
Čudoval sa.
„Pretože z iného tiež spoľahlivého zdroja viem, že už na to nebudú mať príležitosť!“
„Kto vám povedal skôr ako ja, že Urilia ich posiela na východ?“
Vytiahol obočie.
„Ako si povedal sám, v mojom postavení dostávam mnoho informácií aj bez teba!“
„A viete, že Kortraz dnes zvolal zvláštnu poradu rádu dračích jazdcov?“
To zasa prekvapilo objednávateľa.
„Myslím, že to bude kvôli tomu, čo ten Severus vyviedol dnes ráno.“
Zauvažoval nahlas assasin a potom si spomenul ako chcel pokračovať a vyhŕkol:
„Prečo som tu? Prečo ste sa so mnou chceli osobne stretnúť? Keď máte dostatok informácií aj mimo mňa. Zdržujete ma, miesto toho som mohol striehnuť, že Montikorovci skutočne odchádzajú na východ!“
Rozčúlil sa. Dával si záležať na dôslednosti svojej práce. Najmä teraz po svojom zlyhaní.
„Pretože mám pre teba ďalšiu ponuku!“
„A čo je to za podnik?“
Okamžite zbystril pozornosť. Objednávateľ k nemu pristúpil tak blízko, že cítil na tvári jeho dych, naklonil sa mu ku uchu a zašepkal:
„Chceš aby, meno ktorým ťa volajú sa zakladalo na pravde? Pouvažuj, poznám spôsob ako sa to dá dosiahnuť! Máš čas na premyslenie. Hovoriť o tom tu je príliš nebezpečné! Svoje rozhodnutie mi napíš ma ten pergamen čo ti dávam!“
A v tom okamihu sa rozplynul v oblaku čierneho dymu. Rozkašľal sa a chvíľu mu trvalo, kým pochytil dych.

Zvyšok dňa až do večera sa iba nepokojne prechádzal ulicami. Načúval rozhovorom rôznych ľudí. Takmer všetci hovorili iba o dvoch veciach. O udalostiach z dnešného rána na cvičisku.
„Na to sa len tak skoro nezabudne.“
Pomyslel si. A o jeho poobedňajšom nepodarenom kúsku. Našťastie každý koho počul vyhlasoval:
„To nemohol byť nesmrteľný! Ten by takto nezlyhal!“
Tešilo ho to presvedčenie ľudí, že je skutočne nesmrteľný, neomylný a nepolapiteľný. A čírou náhodou sa dozvedel jednu neoverenú informáciu. Počul šuškať si medzi dvoma jazdcami čo sa stretli na námestí o tom, že Kortraz zvolal mimoriadnu poradu rádu dračích jazdcov. Už slnko začalo zapadať a tak vyrazil k lesu aby sa na obvyklom mieste. Čím bol bližšie toho miesta, rástlo v ňom napätie. Kto vlastne je jeho objednávateľ. Má už preňho pripravený trest? Každým krokom sa vynárali nové a nové nepríjemné otázky. No nakoniec ho pri strome čakalo niečo čo vôbec nečakal. V strome bola zabodnutá dýka na ktorej bol nabodnutý odkaz:
„Mením miesto stretnutia na severnú bránu vojenského mestečka. Podpísaný objednávateľ.“
A tak len vytiahol dýku z kôry a vyrazil späť. No opäť tu bolo pár otázok:
„Prečo zmenil miesto stretnutia? Nemieni ho nejako oklamať, vlákať do nejakej pasce?“
No aj napriek tomu znovu prešiel vojenským mestečkom aby vyšiel severnou bránou tesne predtým , než ju nočná stráž uzavrela. Stiahol si kapucňu do tváre. Tma padla veľmi rýchlo, ako keby sama príroda chcela aby zostali nevidený. A tak sa postavil a čakal. Povedal si, že sa pokúsi udržať si myseľ nech už sa stane čokoľvek. Zavial chladný závan vetra a odrazu tam stál. Postava zahalená v čiernom plášti. Vyzerala, že si ho premeriava a potom prehovorila:
„Takže ty si ten Nesmrteľný.“
Bolo to skôr konštatovanie. Z toho muža akoby vyžarovalo jemné červenkasté svetlo.
„A vy budete môj objednávateľ.“
Po týchto slovách si objednávateľ stiahol kapucňu. Prvá assasinova reakcia bola:
„O hó nie tak tomuto neverím! Nie to nemôžete byť vy!“
„A povieš mi jediný dôvod prečo by som nemohol?“
„Vy? Máte na každý prst desať sluhov, ste miestodržiteľom vlastného mesta. Môžete si dovoliť dať sledovať kohokoľvek za oveľa menej! Ste možno tá osoba v pozadí čo hýbe bábkami, ale myslím, že mojím objednávateľom bude skôr ten chlap s krčmy!“
„Svojim ľuďom nemôžem plne dôverovať. Naviac musím sa tváriť ako absolútne loajálny a u mojich ľudí je rizikom, že sa prezradia!“
Vysvetlil mu.

Tiše se v šeru doplížila k tomu zvláštnímu stromu, pod kterým dnes odpoledne tak vášnivě diskutovala s oběma "Montikory". Jenže evidentně nebyla první, koho napadlo pohovořit si pod tímhle stromem. Čelem k ní stál muž. V prostém oblečení, pouze měl kapuci staženou hluboko do čela. V tu chvíli se ale proti němu, zády k ní, zjevila postava, zahalená v dlouhém černém plášti. Spíš jen stín. Stín neskutečně podobný těm, které je připravily o batohy. Nemusela slyšet ani slovo, aby vytušila, o co tady jde. Ten pocit byl neodbytný. Schovala se za nejbližší strom. Tiskla se k němu tak, jako by doufala, že ji pohltí do sebe. Opřela se o něj zády a silou vůle se snažila zklidnit dech i rozbušené srdce. Když ji alespoň trochu poslechli, našpicovala uši a otevřela oči. Nejenže ti dva jí nespozorovali. Jen kousek před ní ležel ve tmě malý, předmět. Kožený váček. Musel jí vypadnou, když předváděla prudké pukrlátko, ale přez rozčilení si toho předtím nevšimla. Udělala úkrok, pak si jej opatrně přistrčila nohou. Znovu udělala úkrop zpět ke stromu, a svezla se podel kmenu co nejtišeji na zem. Seděla a poslouchala. V ruce žmoulala stříbřitý předmět. Měla zpět svou víru. A víru, že všechno je k něčemu. Teď díky téhle příhodě slyšela víc, než jen slovo. Poslouchala tam snad hodiny. Hodně času jim zabralo plísnění a kání, rozčilování a hádání. V těch několika momentech, kdy tohle pominulo se ale nestačila divit. Co jen ten muž, v obyčejných šatech měšťana věděl. Takové informace snad neměla ani sama královna. Získala hodně cenných informací. Naději pro Severuse a pravděpodobně záchranu pro Ceowulfa.

Ještě dlouho potom, co ti dva domluvili seděla schoulená pod stromem. Až když začali zpívat ptáci, našla odvahu a zvedla se. Prosmíkla se na cestu. Bylo jí jasné, že v tuhle dobu je brána zavřená, proto zkusila postraní vrátka. Naštěstí, ta ji nezklamala. I když tu noc nenaspala ani minutu, cítila se dobře. A jen co předá ty informace těm dvěma, bude to skvělé.

Ylthin ještě dlouho jen zamyšleně bloumala městem. Nakonec ji ale s přiševším večerem přemohla únava, zima a zvědavost. Vydala se k voliérám. Zjistit, proč Severus s Ceowulfem přesídlili k Tennany.
Když ale došla do jeskyně, zjistila, že dnes už se to asi nedoví. Oba dva totiž, vysíleni vzájemnou výměnou názorů, spali. Ceowul s hlavou na Severově tlapě a ten byl kolem něj obločený. Ocas u čenichu tak, že se někdo jen těžko mohl dostat dostředu, k jeho jezdci. Evidentně vzal vážně Val'kaesovu radu. Ylthin se nad tím výjevem pousmála. Poprvé za to odpoledne. Chvíli se na ně jen tak koukala. Vracelo jí to naději. Opět v ní zaplála její víra.
I přez tu tmu v jeskyni ale viděla, že Ceowulf dostal celkem pěkně naloženo. Naštěstí, něco shora mu přálo, a pro dnešní noc ještě nechalo oblohu zataženou mraky. Radši si ani nepředstavovala, jak by taková přeměna mohla v tomhle stavu vypadat...
Podvědomě sáhla pro svůj měšec. Nenosila v něm téměř nic. Lahvičku, první pomoc na ošetření ran. Ta asi byla, v kombinaci s tím pohledem, důvod, proč měla to nutkání. Zděšení, že ho nenahmátla, ale zavládlo ze zcela jiného důvodu. Nebylo to pro pár drobných peněz, ne. V tomhle váčku chovala svou největší cennost. Přívěsek, který nosila už mnoho let. A který sundala, když začala stopovat Ceowulfa. Ukryla ho před zvědavými zraky, ale stále ho měla u sebe. Schovaný. Jednak, aby ji neprozradil při případném skrývání. Silně se totiž leskl v jakémkoliv světle, či dokonce jen nepatrném záblesku. Za druhé také proto, aby nelákal nenechavé ruce. Putovala sama, nebylo dobré, dávat komukoliv jakoukoliv záminku ji napadlout.
A zatím jí ještě nepřišel ten správný čas, aby ho znovu vyndala. A možná, že po měšci sáhla právě kvůli tomu řetízku. Aby si připomněla, že není nic, co se nedá napravit, aby se znovu utvrdila v téhle víře. Byl totiž od matky. Předával se v jejich rodu už generace.
Všechno jí to prolétlo hlavou během vteřiny. Ten záblesk, od stříbrného kovu a obličej maminky. A už stála dole pod skálou a zamířila ven z města. Bylo jediné místo, kde si myslela, že ho mohla stratit.

Prihlásila sa a predstúpila:
„Prepáčte ale, máme iba základné informácie. Ak chceme rozhodnúť správne a spravodlivo bude potrebný výsluch oboch zúčastnených strán. Tu pred radou. A ešte jedna vec, každý má právo dostať ešte šancu na to nezabúdajte! Hlavne vy.“
Posledné slová adresovala Nathanielovy. Ten razom spochmúrnel. Walnira totiž narážala na poslednú veľkú kauzu ktorá sa týkala práve jeho. Všetci sa čudovali, že po tom čo raz zahnal svojho draka preč preto, že si dovolil nesúhlasiť s tým, že sa zamiloval, si ho Kortraz drží tak blízko seba. Ako sa ukázalo až po procese kde Nathaniel dostal svoju drhuhú šancu, tá do ktorej sa zamiloval bola assasinkou a pravdepodobne ho chcela iba pre niečo využiť. Od vtedy sa Nathaniel zmenil o tisíc percent a teraz sa doslova bez svojho Sorgala nerozhodol ani o tom, či si v noci zažne sviečku alebo nie. No neznášal keď mu minulosť niekto pripomínal.
„Walnira má pravdu.“
Súhlasne sa pridal Helland a aj niektorý z tých ktorý boli za trest si dovolili zmeniť názor.
„Dobre teda. Táto rada sa zopakuje zajtra aj za prítomnosti Bladea Montikora a toho Severusa bez svojho jazdca k vôly zaujatosti! Ale teraz, ak by sme sa rozhodli ho potrestať chcem aby sme sa dohodli na spôsobe trestu!“
Kortraz vyberal slová pomaly a múdro. Ancalagon sa znova prihlásil a po povolení Nathanielom pristúpil.
„Keď že je vycvičený, nemáme mu ako zakázať pokračovať vo výcviku. Riešenie by som videl vo vykázaní z voliéry a z blízkosti Formenu. A aj jeho jazdca potom ako sa ukáže na koľko je to jeho vina.“
„Rozumné.“
Pochvaľovali si všetci ostatný spolu z Kortrazom.
„Nejaké ďalšie návrhy?“
Vyzval ich.
Predstúpil muž celý zahalený v bielom. Ak by boli vo väčšej výške nerozoznali by ho medzi snehom a ľadom:
„Podľa toho čo som počul ja, telesný trest môžeme vopred vynechať. Ten si už odpykal hneď na mieste.“
V jeho hlase zvláštne zaševelila radosť. Radosť z toho, že oni na ňom už nebudú musieť vykonať nič telesne bolestivé. Ďalej sa už nikto neprihlásil ani z návrhom či námietkou a tak Kortraz radu odročil na zajtra alebo prípadne na neurčito, podľa toho či sa im podarí nájsť aktérov incidentu dozajtra.

Mocne zvolal Kortraz.
„Nathaniel. Predostrite situáciu prosím.“
Oslovil najmladšieho člena rady, človeka v jazdeckej uniforme. Na hlave mal plešinu hoci mu bolo sotva tridsať. Bezvírzne bledé oči ktoré najprv upieral na Kortraza preniesol na členov rady.
„Vážený členovia rady rádu jazdcov.“
Oslovil ich.
„Zišli sme sa tu, pretože dnes ráno sa odohral vo vojenskom mestečku nepríjemný incident. Budúci ritier Blade Montikor bol napadnutý istým zeleným drakom. Neviem ako vy ostatný, no ja ho vôbec nepoznám. Prosím Ancalagon.“
Prenechal slovo drakovi ktorý oň požiadal. Ten predstúpil o kúsok dopredu a prehovoril:
„Nepoznám ho veľmi dobre, ale volá sa Severus. Je mladý no veľmi dobre vycvičený. Podľa všetkého pozná aj pravidlá správania sa drakov.“
„Tak potom je to ešte horšie!“
Bez povolenia sa ozval planúco červený drak pred ktorým stála drobučká žena, jediná v ráde a zatiaľ určite najmenšia osoba v celom spoločenstve jazdcov.
„Pokoj Cristalus!“
Nahlas svojho draka zahriakla drobná jazdkyňa. To spôsobilo, že drak sčervenel ešte viac. No od hanby, že si dovolil ozvať sa bez vyzvania.
„Prepáčte.“
Ospravedlňoval sa.
„Mňa to len hrozne rozzúrilo.“
Všetci chápali prečo. Jeho jazdkyňa Hesla ho vycvičila sama a každý vedel, že ani ona nemala bohviaký výcvik za sebou keď sa jej Cristalus vyliahol. Cristalus bol na svoju jazdkyňu veľmi pyšný a preto neznášal ak si nejaký jazdec nevedel poriadne vychovať svojho draka, alebo ak drak bral výchovu svojho jazdca na ľahkú váhu.
Ozvalo sa súhlasné mrmlanie ostatných prítomných.
„Rád by som počul vaše názora a návrhy.“
Ozval sa Kortraz. Jediný krorý si okrem Urilie nepotreboval pýtať povolenie na slovo. Jazdci a jazdykne sa rad radom hlásili a zatiaľ znelo jediné:
„Zasluhuje trest.“
No keď prišiel rad na Walniru zaváhala.
„No ták! Je to správne rozhodnutie. Hovoria múdro!“
Zavrčala Belise Walnire v mysli, nad jej nerozhodnosťou.
„Ty mlč! Máš v tom osobný záujem si zaujatá! Myslíš si, že neviem čo robíš každú noc?“

„Prečo ste sa nezúčastnili všetkých teraz tak často prebiehajúcich rád Helland?“
Vyzvedala Walnira.
„No mňa by to tiež zaujímalo.“
„Bola mi pridelená zvláštna úloha. Súkromne mi ju vysvetlil Kortraz. Bol som pozorovateľom situácie v Ranthe.“
„Čože akým pozorovateľom čo tým myslíte?“
„Ani ja nerozumiem.“
Priznala sa Walnira.
„Tak teda dobre, Ranthský miestodržiteľ zomrel. Vyslali ma aby som „vládol“...“
Helland prstami naznačil úvodzovky.“
„...kým sa šľachta nerozhodne na zástupcovi. Tým arogantným chamtivcom to trvalo rok ako ste už správne poznamenali. Ak by som tam nebol Ranth by sa už dávno stal neskutočne ľahkou korisťou pre orkov.“
Walnira aj Orejus uznanlivo pokývali hlavou. Nebolo divu, že Helland, niekdajší najvyšší radca kráľovnej Urilie, až do doby kedy sa mu pri kontrolnej návšteve priamo v rukách neviliahlo malé dráča ktoré sa dnes zmenilo na dospelú dračicu, dostal od Kortraza toľko dôvery.
Začali klesať. V nižších sférach vzduchu nebolo tak chladno a Walnira si stiahla plášť. Pod horou ich už čakalo desať z pätnástich členov rady rádu dračích jazdcov. Walnira si všimla, že tu chýba sama Urilia. To mohlo znamenať len jediné. Na sto percent tu nejde o ďalšie krádeže.
Kortraz už stál uprostred. Jediný La´varth ktorý bol ešte jazdcom. Odmietol sa vzdať svojej impozantnej, medenej dračice Lomby. No hoci bol jazdec snažil sa čo najviac dodržiavať poriadok ktorý La´varthi vo vzťahu k drakom zaviedli a Lombu skôr nechával voľne lietať kam sa jej zachcelo, osedlal ju iba vo výnimočných prípadoch. Walnira, Helland a Orejus doplnili kruh. Kortraz ich privítal pokývnutím hlavy.
„Neviete kde sú Dathor a Palonike?“
Spýtal sa ich. Títo dvaja totiž chýbali do naplnenia počtu pätnástich.
„Palonike určite príde, musela sa iba chvíľu niekde zdržať stretol som ju ale o Dathorovi neviem nič ani ja ani tuto Orejus.“
Odpovedal Helland. Walnira tak isto nesúhlasne zakrútila hlavou.
„Dobre teda! Nebudem dlhšie čakať. ZAČNEME!“

Walnira Belise naznačila aby ani neskladala krídla. Vyskočila jej na chrbát a vy mysli prehovorila. „Zvolali zhromaždenie! Je to niečo veľmi súrne dúfam, že je to k vôly tomu čo sa dnes stalo a nie preto, že zmizli ďalšie vajcia!“
V mysli si potom vybavila miesto kde sa malo zhromaždenie teraz konať. Zhromaždenie rádu dračích jazdcov sa konalo vždy na inom mieste, a o tom mieste okrem predstaveného nevedel nikto až do chvíle kedy sa malo uskutočniť. Tentoraz to bolo úpätie akejsi hory. Belise teda poslušne vyrazila k zasneženým vrcholkom. Tá krátka chvíľa, v ktorej Walnira prenikla do Belisinej mysle, stačila na to aby úplne precítila jej pocity.
„Aj ja viem len toľko čo ty. Buď pokojná, určite je to pre udalosti z dnešného rána. Určite! A Blade vyviazol z miernymi poraneniami takže sa už skutočne nemáš prečo obávať.“
Belise pri tých slovách zhlboka vdychovala chladný horský vzduch a v tejto kombinácií sa jej tep spomalil veľmi rýchlo a rovnako rýchlo ju opustilo aj napätie. Zavanul chladný vietor. Walnira si z batoha čo mala na chrbte vybalila kožušinový plášť do ktorého sa aj v sedle šikovne zamotala a bolo jej teplejšie. Niekedy vôbec nechápala prečo Kortraz vyberá také zvláštne miesta na stretnutia. Naposledy to bola jaskyňa pod sopečným vrchom. Belise sa stočila doprava. Dvojica drakov zrovnala svoju rýchlosť s ňou. Belise drakov pozdravila zařváním a Walnira tak ako sa patrí:
„Teší ma, že vás po takej dobe opäť vidím Helland aj vás Orejus.“
„Walnira je to možné? Vôbec ste sa nezmenili a to sme sa nevydeli už taký rok určite.“
Prehovoril Helland, plavovlasý elf letiaci zprava na kôrovo hnedej dračici Iris.
„Možno vy, my sme sa ešte stretli...“
„Na okraji Naradskej púšte, ako sme hľadali tú stratenú eskortu.“
Doplnila vzpriamene sediaceho Orejusa na svojom iskrivo žltom Telmonovi Walnira.

„Jak to můžete vědět?“ opakovala jakoby bez smyslu. „Já jsem nemohla milého najit ….“ v jejich slovech zněla zoufalost nastřádána za poslední léta. Její osobní neštěstí. „…protože s tím hrubiánem s tím Joylonem z Kaltherie jsem byla zasnoubena už jako male dítě. A otec se už postaral, abych zůstala počestnou pannou do svatby s tím barbarem!“
Z nahrnutých temných mračen začalo poprchovat. „Měla jsem se vdávat už před dvěma roky! Ale podařilo se mi tomu vyhýbat až do dneška…..ten barbar z časného rana napochodoval k nám domu a oznámil otci, že si mě zítra vezme….že už víc nemůže čekat…..nemohla jsem….myslela jsem, že už je vše ztracené a pak jste objevil vy s vašim bratrem. Nechtěla jsem se zezačátku vdávat ani za vás, to přiznavač ale CHAPEJTE, TENTO NAŠ SŇATEK, PRO MĚ NENÍ PŘITĚŽ! Je to moje ZACHRANA! A pokud se za rok a pět měsíců se rozvedu, tak ten chlivák, kterého jsem si měla brat….to zkusí znovu, znovu se semnou oženit….NE proto že mě miluje, ALE PRO OTCUV MAJETEK! Já nechci aby cokoliv, co patři naši rodině, padlo tomu té bestii do rukou!“ Undine cela promokla se třásla chladem a bezmocným vztekem.
Alucard ji pevně obejmul. Louč, která se nacházela na zdí u vchodu do vížky, jakmile začalo lit, zhasla.
„Dobra, budu tvým manželem se vším co k tomu patří, ať se stane cokoliv budu ti věrny, nikdy nebudeš trpět nouzi, dam ti silné děti, ale jedno mi slib.“ Šeptal dívce do ucha. „Cokoliv můj pane.“ Uklidněně souhlasila.
„Půjdeme dovnitř a ty mi začneš říkat Alucard….“

Když kráčeli po schodech dolu do hodovní siní:
„Nebo mě můžeš oslovovat Alu, nebo miláčku….což by se mi líbilo určitě víc, no zkratka jak tě jen napadne. Hlavně ne můj pane, to mi zni divně a především od mé ženy.“
„Tak dobře muj choti.“ Souhlasila dívka přes zimou klapající zuby:“ Manželi?“
„Ano Undine?“
„Proč míříme do hodovní síní?“
„Je tam obrovsky komín a teplo, musíme se zahřát, abychom neonemocněli, má pani.“
„U mě v pokoji to můžeme dělat taky.“
Oba dva se potutelně zasmáli a změnili směr chůze.
________________________

Blade byl v té době u sebe v přiděleném pokojí a chytal andělíčky. Neměl sebemenší ponětí o tom, že ho přes okno sleduje par dráčích oči.

Undine se zadívala Alucardovi na rameno. Nevěděla co dělat, na žádného rytíře ani nepomyslela. V jejím těle probíhal souboj mezi srdcem a hlavou. Hlava ji radila ať ten návrh přijme a srdce říkalo, že by to byla chyba, co když jim to spolu vyjde, co když tohoto krásného, neznámého muže s uhrančivým hlubokým pohledem, bude možná začas milovat.
„Tak co má paní?“
„Je to těžké rozhodováni můj pane.“
„Pokud máš milého tak není co řešit.“ Alucard studoval Undininy hezké utrápené rysy, a pokoušel se to její trápeni zničit.
„Tak jo pani, tvé mlčeni beru jako souhlas, tak za rok a pět měsíců se uvidíme.“ Kyneth se postavil a zvednul i baronovou dceru.. Zavanul chladny vítr a dívka se otřásla. Nějaká neznáma reakce ji přinutila vyhledat teplo a tím i bezpečí. A to všechno vyhledala u Alucarda. Kyneth ji obejmul a tiše pronesl:“pojďme dolu má pani, je tady zima.“

Undinu něco v jeho chováni dopálilo, prudce vzhledla: „Proč jste tak hodny?“
„Jak to myslíte?“
„Otec vás ožení s bohatou, zdravou dědičkou několik panství, teď mate vše po čem jakýkoli muž vašeho postaveni muže toužit a vy se toho chcete jen tak vzdat? Proč, jen proto abyste mi pomohl? A nebo jste lhal ohledně toho, že žádnou jinou ženu nemate?
„Ne nelhal jsem, žádnou jinou nemam, a mate pravdu chci vám jen pomoc.“
„Tak tedy proč?“
„Mate určitě nějakého milého, určitě ne mě.“ Začal vat silný chladny vítr.
„Jak to můžete vědět?!! Co když chci právě vás!!!“ Vykřikla do větru a odstrčila ho od sebe, tím ztratila bezpečí a teplo jeho náruče a to ji motivovalo k dalšímu ji nepochopitelnému jednáni, jakoby ji osud našeptával, že pokud ho teď ztratí, ztratí vše co by ji chránilo, co by ji milovalo a co by ji přineslo aspoň trochu světlou budoucnost v těchto temných časech. Chtěla to jeho teplo zpět, ten osud, to co ji bylo možná předurčeno a chtěla ho dosáhnout jakýmkoliv způsobem.

Rytíři, kteří chystali vybaveni ve stejné místnosti jako její manžel a přítel jejího manžela, pořad si o jejich rychlé svatbě vykládali, smáli se tomu a jejich poznámky tykající se toho a svatební noci nejednou vehnaly Undině červeň do tváře. Kolikrát se při nějaké drsnější poznámce, kdy skupinka nehorázně rozřehtala, Undine se zadívala na manžela zda-li nějak zareaguje, ale reakce se nedostávala. Zdálo se že je Alucard vůbec neposlouchá.
Undine přistoupila k Alucardovi a chtěla se ho naposledy zeptat. Nečekala od něho žádnou reakci. Její manžel se zdál jako velice klidná osoba, kterou snad nic nerozhodí. Alucard ji však popadl za ruku a odvedl ji z místnosti.
Prošli přes hodovní síň zamířili nahoru po schodech směrem k věži.
Během pěti minut už stali na plochém balkoně vížky. Alucard dal do držáku na stěně louč, kterou předtím vzal z chodby. Pak se posadil na zem a opřel se o zeď. Pořad držel Undininu ruku ve své: “Posaď se ke mně paní.“
Undine se posadila vedle něho, přitáhla si kolena a objala je jednou rukou. Začala nevědomky tou jednou rukou mačkat cíp šatu.
„Undine….“ Promluvil tiše znovu kyneth, „ přisedni se ke mně.“
Dívka se na něho ostýchavě podívala a jen se trošičku k němu posunula. Pořad mezi nimi zůstával velký prostor. Alu natáhl své dlouhé silné ruce a přitáhl si dívku těsně k sobě.
Undine tichounce vyjekla jak se lekla. Jednu svou ruku kyneth obtočil kolem jejich ramen a druhou jemně prsty pozvednul dívčin obličej tak aby se koukala na něho.
Undine cítila žár vzcházející z jeho těla. Velice se ji líbilo jak ji držel. Když se jejich tváře se začaly přibližovat. Tak se ji zrychlil tep a zatajil se dech. Když tu najednou z ničeho nic Alucard se odtáhl a zadíval se na zamračené nebe.
„Undine chtěl bych s tebou o něčem promluvit…“
„Mluv tedy pane.“ Pípla a zadívala se do neurčitá. Pod látkou cítila Alucardove pevné tělo, které ji přejemně hřálo.
„Ze začátku bych chtěl začít tím, že jeden druhého neznáme, proto je zde vyloučeno, že bychom ty a ja něco k sobě cítili….myslím tím, měli jeden druhého rádi nebo milovali. A ty jako mlada krásna dáma určitě máš vyhlídnutého nějakého mladého udatného rytíře, který okouzlil tvoje mysl a srdce. A proto bys myslím byla raději strávila život vedle toho svého milovaného a ne vedle někoho koho ani neznáš. Navrhuji proto tohleto – cely rok a těch par měsíců, co navrhl tvůj otec, se tě ani nedotknu a až ta doba skonči, prohlásíš že jsem nesplnil své manželské povinností a požádáš o rozvod….bude to složité, ale ne neuskutečnitelné.
Já s rozvodem budu souhlasit. Co ty nato?“
„Ale pane co tvoje pověst?!“ Vykulila na něho dívka oči, když uslyšela tak překvapivou věc.
„Má pověst je mi v tomhletom směru ukradena.“

Odsouzencům svitla kapka naděje, když se Wolf na chvíli zastavil. Ale ihned se ta naděje vypařila, když par kroku před královskou kapli, Wolf popadl kynetha za klopy a přitáhl ho na deset centimetru od obličeje. Jeho tvař vypadala v tu chvíli velice strašidelně.
„Ty si ji vezmeš, hošánku!...“ zavrčel, „…..jestli to neuděláš, zničím tebe i tvůj rod Montikorvcu ….to stejné platí pokud ji ublížíš, rozumíš? Budeš ji dobrým, milujícím manželem….a do roka a do dne chci mít vnouče….je to doufám jasné….“ Pustil Alucarda, ten jen na to slabě zaprotestoval:“Vy nevíte co děláte, Wolfe.“ Z přemíry emoci, které během posledních chvil zažil, se mu trochu zatočil svět před očima.

Wolf nohou rozrazil dveře do kaple a vpochodoval mezi překvapené mnichy a šlechtické pany a pani, právě probíhala večerní mše.
„Co se to tu děje?!“ Ozval se představeny a hodil svůj obviňující prasečí pohled na Barona:“Uvědomte si, že vstupujete do domu Božího!“

„Mě tvůj bůh nezajímá, já sloužím jen Sendarovi a Urilii, ale tenhleten cucák chce vzít mou dceru Undinu Wolfbrave Santinel, tak je oddej.“
Mnich chtěl začít protestovat, když se Wolf narovnal a hodil po něm vražedný pohled:“HNÉÉD!“ Zahřímal po vojensku. To přinutilo světce chtě nechtě jednat a za necelou půlhodinu byli Alucard a Undine oddaní.
Když probíhal oddávací proces, Drak měl ohledně toho Alucardova štěstí v neštěstí, rozporuplné pocity. Na jedné straně ho těšilo, že Alucarda potkala taková šťastna náhoda, dokonce se i smál jak tomu jak se to všechno seběhlo. A na druhé straně ho mrzelo, že místo Alucarda nestoji u oltáře vedle Undine právě on. No což Blade Alucardovi toto štěstí přál a nehodlal do něho žádným způsobem zasahovat.

Svatba se neoslavovala, chystaní věcí a příprava na cestu na Východ všechny zaměstnala až do pozdní noci. Proto místo aby vyrazili večer, jak to měli naplánované. Rozhodli se vyrazit až hodinu před svítáním. Cele velice pozdní odpoledne a večer Undine byla jako na jehlách a neustale poletovala kolem Alucarda.
Ptala se zda-li něco nepotřebuje, nebo jestli nechce pomoc, zda-li není unaven nebo jestli nemá hlad. Její novy manžel však její pomoc a staráni mile a s úsměvem odmítal. I když tvrdil, že není utahány, jeho pohyby a vyraz obličeje vypovídali něco jiného. Proto se ho Undine pořad na něco ohledně pomoci vyptávala, ale zajisté nebyl to jediný důvod jejího vyptávaní, chtěla totiž zahnat strach tykající dnešní noci…..dnešní svatební noci.

„Ale tatííí! Já si ho nevezmu!“ křičela Undine.
„Tak pak tedy nemáš co dělat v mém domě! Už toho mam dost, svatbu tebe Joylona z Kaltherie odkládáme kdo ví už jak dlouho!“ burácel Wolf.
„Ale tatíí on je hrubián!!! a a a…ten jeho synovec, nebo co to je!“
„To není důvod abychom znovu tu svatbu odložili!“
„Tatííí!“ Undine dala ruce v bok.
„Už mě štveš Undine! Moc dlouho! Víš co udělám?“ založil ruce na hrudi a zatvářil se vítězoslavně. Undine polkla knedlík v krku, jak měla strach z toho co na ni otec přichystal.
„Co?“ odvážila se zeptat.
„Provdám tě za prvního chlapáka co vejde do těchto vchodových vrat. Bude to dneska, obřad bude rychlý a účinný…..“
„To nemůžeš!“ vyjekla undine, ale to už Wolf nedával pozor protože se koukal na právě vstoupivšího Alucarda a za nim jdoucího Bladea, který se opíral o kynethove rameno a něčemu se chlámal.
Tito dva muži ani netušili do jaké šlamastiky je osud v tu osudnou chvíli dostal a co jim v budoucích časech způsobí.
Wolf si zabručel pod fousy:“ Představoval jsem si nějakého vznešeného, zajištěného rytíře a ne tohle, no což….“ Povzdechl si, „….aspoň to není kidač hnoje….“ Popadl Undininou ruku a se zmítající dcerou zamířil k bavící se dvojici. „Zdravím, pánové!“ zahřímal. Dvojice se přestala bavit a s úsměvem a se zasalutováním přivítala mohutného Wolfbravea.
Wolf jim široký usměv oplatil a pak se kynetha zeptal:“Alucarde zdali čeká na tebe nějaká dáma?“
Kyneth nechápavě zavrtěl hlavou.
„Skvělé!“ Muž popadl Alucarda za ruku a pak do ni vložil útlou ručku Undiny. „Je tvoje, starej se o ni dobře a buď ji dobrým manželem.“ Prohlásil a vykouzlil na tváři usměv, pro který by se dalo zabíjet.
„Tatí prosím!“ dívka znovu zkusila naposled otce tiše zaprosit.
„Mlč dcero, mlč.“ Uklidnil ji otec stejně tiše.

Co se odehrávalo v myšleni kynetha a draka v posledních vteřinách před tímto šokujícím oznámením:
Blade: °Alucarde, bacha! Něco se děje, Wolf je až podezřele milý, dokonce se na nás usmál.°
Alucard:°°Máš pravdu, ať se děje co se děje nedej své znepokojeni znát.°°
Blade:°Jinak řečeno pořad se usmívat.°°
Alucard:°°jo°°
V momentě šokující pravdy, v hlavě obou dvou můžu:°°°°COŽÉÉÉ?!!°°°°

Wolfbrave popadl Alucarda a Undinu za ruky a zamířil pryč z panství.
„Kam to jdeme, pane?“ A v jeho hlase zazněl strach, stejně vystrašenýma očima se podíval na vyděšenou dívku. Oba dva se pak zadívali na Wolfova záda, když pronesl:“Do královského paláce.“ a pak nazlobeně střelili pohled na křeniciho se Bladea. Ten se pokusil vykouzlit smutný vyraz, ale moc se mu to nepovedlo, tak jen zvedl ruce ve znamení – já za to nemůžu.

„Nie ty poď sem. Si zranený potrebuješ aspoň tú opateru ktorú ti dokážem poskytnúť ja!“ Odvetil Severus. Ceowulf uznal, že na tom niečo bude a nasledoval ho do jaskyne. Tam sa Severus uložil tak aby si mohol Ceowulf sadnúť na jeho tlapu a nemusel sedieť na chladnom tvrdom kameni a skôr než stihol Ceowulf čokoľvek povedať, spustil svoj prameň pravdy:
„Viem presne o čom so mnou chceš hovoriť. Ale varujem ťa, veľa vecí sa nebude príjemne počúvať.“
Ceowulf sa teda usadil trochu pohodlnejšie a ako správny poslucháč z nastraženým sluchom čakal čo bude nasledovať:
„Chceš vedieť prečo som uzavretný, na čo myslím a čo všetko sa mi preháňa hlavou keď konám ako konám.“
Rozhodol sa, že z najkrutejšou pravdou vyrukuje hneď na začiatku aby sa jej nemusel dlho báť:
„Zapochyboval som o tom, či si pre mňa vhodný jazdec, Alucard mi prirástol za tie roky k srdcu viac ako si len dokážeš predstaviť a neviem prečo mám pocit, že Ylthin je tak trochu ako on a navyše si s ňou veľmi dobre rozumiem.“
Ceowulf otvoril ústa. Vedel, že to bude niečo vážne ale nič takéto nepredpokladal. Severus sa však rozbehol a nenechal ho preriecť ani slovíčka:
„Pamätáš sa keď sa Val´kaes objavil po súboji? Tá situácia kedy som ho vtedy chcel napadnúť, pripomenulo mi to teba mňa a Alucarda. V tej situácií si bol v Alucardovej úlohe ty. A ja som ťa aj tak vnímal. Vtedy som si uvedomil ako veľmi mi Alucard chýba. No nič také strašné by to neznamenalo keby som ho nezazrel pri našom príchode do Formenu. A on sa tváril, že neexistujem. To mi prišlo veľmi bolestivé. A preto som sa trápil. Nakoniec mi to nedalo a vyhľadal som ho. No on sa aj vtedy ku mne choval nepochopiteľne. Ako keby ľutoval, že ma vôbec niekedy stretol. Na konci toho stretnutia mi omdlel na tlape. Jeho brat z ktorého sa vykľul drak ktorého som dnes ráno napadol Blade ho odniesol z môjho dosahu a ešte ma pri tom stihol aj zložiť k zemi. Dnes ráno som chcel vedieť iba to, čo je z Alucardom. Odmietol mi to prezradiť a preto som ho napadol. Ale nevytváraj si mylný názor, že ja za nič nemôžem! Za všetko môžem ja! Neposlúchol som ich varovanie aby som ich už nevyhľadával. Nedokázal som. Takže toto...“
Demonštratívne pred Ceowulfa posunul svoj zlomený chvost.
„...mám plným právom. Zaslúžim si niečo oveľa horšie, než je zlomený chvost a pár vytrhnutých šupín. Viem to! Tým čo som urobil som totiž úplne zahodil všetko čomu ma Alucard päť rokov vyučoval. Jeho snaženie som pochoval v piesku cvičiska.“
Hovoril úplne pokojne no vnútorne mal sto chutí si nejakým spôsobom zlomiť krídla aby nemal len nepríjemné bolesti pri lete ale aby lietať vôbec nemohol. To bol podľa neho aspoň čiastočne primeraný trest za jeho konanie. Svoje rozprávanie zakončil:
„Rozhodol som sa radšej na Alucarda zabudnúť! A ty sa teraz budeš hnevať!“
„Nie nieje to hnev.“
Oporoval mu Ceowulf ktorý skoncoval z mlčaním a počúvaním.
„Ale skôr, ty pochybuješ či k sebe patríme?“
Posledné slová neveriacky vykríkol až mu útroby jaskyne vrátili päťnásobnú ozvenu.

Ylthin kráčala smerom k voliére. Uznala, že Blade má úplnú pravdu, no nie nad tým toľko premýšľala. Teda nepremýšľala skôr dúfala. Chcela Severusovi iba pomôcť. Cítila, že on by pre ňu urobil to isté ak nie aj viac. No väčší podiel viny aj tak ležal na ňom. Ešte nevedela či mu povie o tom čo sa tu stalo. No ďalšia vec ktorá ju mrzela pochádzala ešte z jej detských čias. Jej matka totiž hovorievala:
„Takmer všetko zlé čo sa stane sa dá napraviť. Niečo úplne a niečo iba čiastočne. Jedine smrť sa nedá napraviť. Alebo aspoň na to nikto zatiaľ neprišiel.“
Tieto slová si pamätala dokonale a často krát sa nimi aj riadila. Aj keď sa vybrala hľadať svojho nevlastného brata po tom, čo ju napadol. Tak ako teraz aj v tedy verila, že sa všetko môže aspoň čiastočne napraviť. Vtedy sa tak stalo, znovu si k sebe z bratom našli cestu ale teraz. No ona v to verila ďalej. No nemyslela si, že by Blade Severusovi len tak odpustil. Svoje nádeje preto skôr vkladala do Alucarda. Pri tých myšlienkach jej cesta ubehla značne rýchlo. Asi na pol ceste ju z myšlienok vytrhla Tenany ktorá jej povedala, že Ceowulf a Severus sú teraz ubytovaní u nej a letela si po svojich. Ylthin teda vystúpala po schodoch k Tenaninmu balkónu.

Severus ostal iba vyjavene civieť. Prepočul aj prvé: „Ja vás rada prichýlim.“
„Haló ja vás rada prichýlim!“
Ozval sa hlas znova. Ceowulf musel prekvapeného Severusa potiahnuť za ucho aby sa drak konečne prebral a začal vnímať. O pár balkónov ďalej stála Tenany a naznačovala aby tam preleteli. Keď Severus zistil, že videla celú scénu veľmi sa hambil. Preletel no okrem strohého:
„Ahoj a ďakujem.“ sa na nič viac nezmohol.
„Miesta tu mám rovnako veľa ako Lilith takže sa pokojne zmestíme všetci. A teraz ma ospravedlňte idem sa trochu osviežiť.“
S týmy to slovami sa voľným letom spustila z balkóna a Severus a Ceowulf osameli. Severus automaticky vliezol do jaskyne no, skôr než to úplne stihol predbehol ho Ceowulfov hlas:
„Kam tak utekáš? Len sa pekne otoč tvárou ku mne!“
Severus zabručal. Presne vedel čo ho čaká. Výsluch od svojho vlastného jazdca. No keďže mu strach pred chvíľou pripomenul, že Ceowulf je osobou cennejšou než chcel dnes okolo poludnia pripustiť rozhodol sa priznať.

Když Viktor vešel do pokoje a znovu zkontrolujic mistnost přistoupil k posteli, na ktere se rozvalovala s otevřenou pusou Lee. Pořad něco ze spanku mumlala, co chvili otvirala a zavirala naprazdno usta. Android jenom zavrtěl hlavou, odsunul ne zrovna něžně divku na kraj a pak si lehnul sam. Ležel asi tak pět minut na zadech, když najednou divka se z boku otočila na břicho a praštila rukou do androidova obličeje. Ten jen něco zašypěl, odsunul jeji ruku z obličeje, na hrudi si založil ruce jako faraon a jeho tělo a mysl se odebrala do nastaveni režimu spanku.

°°"Lee! Slyšiš mě milovana?!" zněl odněkud zdali hlas...."Merkure...nemužu dychat, dochazi mi kyslik.....skafandr je proražen! MERKURE!!!! Ja nechci zemřit! Merkure...merku....re..."°°

Lee Onewa otevřela zaslzene oči a zustala chvili nevědomky koukat do ničeho.

Blade už zcela klidny podival se na Alucarde, nasadil vyraz ironicke skepse a ukazal rukou ve směru zmizele elfky. A ze stejně ironickou skepsi poznamenal:"pry - S cílem zranit a zabít? Nebo se Vás pouze pokoušel vystrašit a dostat z Vás informace?" Blade pohrdlivě napodobil divčin hlas a pak ironicky poznamenal:" Ta mala padavka o nas nic nevi a tohle si dovoli! Řekni mi Alucarde, to mluvim orcky nebo ulatrinsky, že mi nerozumi.....co je na slovech "nech nas napokoji" neni jasne? Tys to řikal tomu červovi, ja jsem mu to povidal, dokonce dvakrat. Když si byl v indispozici, tak se objevil na dvorku u studny v kasarnach.....řekl jsem mu ať nas necha napokoji...DOKONCE JSEM MU VYHROZIL, ŽE HO A JEHO ROD pokud nějaky stihl založit, zlikviduji, pokud tebe ...nas nenecha....a on ma tu drzost poslat nějakou nedospělou elfku. Ten zeleny červ nejenže postrada sebedustojnost a čest on je ještě zbabělec když si za sebe posila elfska dětska!....Alucarde, promiň....ja jsem to zpusobil a ty za to musiš platit....."
"To nic Blade, z toho smutny nejsem," uklidňoval ho Alucard "...trapi mě něco jineho."
Drak se zatvařil nechapavě. Mezitim už davno prošli branou a byli na puli cesty k Wolfovi.
"Co tě tedy trapi?"
"Kralovska kuchyň."
"A co s ni?"
"Bordel....ten nezkutečny chaos, co jsme tam zanechali....ten svinčik vypadajici jako ze soudneho dne....ten kuchař nas zabije." odvaděl od tematu kyneth, nechtěl prozrazovat pravy duvod sveho smutku.

Severus nakoniec presvedčil vojakov aby mu Ceowulfa vyložili na chrbát. Pre istotu si k nemu sadol aj jeden vojak z oddielu aby Ceowulfa pridržal keby stratil rovnováhu a vyrazili.
„Toto si vypiješ! Lietať v tomto stave ti Ylthin prísne zakázala a ja s ňou plne súhlasím!“
V mysli sa vyhrážal Severusovi Ceowulf. Severus sa potom znovu ponoril do nepríjemnej nálady. Ozval sa k nemu mysľou jeho jazdec. Ten ktorého ešte len pred pár hodinami on zavrhol s tým, že by mal radšej za jazdca jeho sestru. V mysli s ním okrem Ceowulfa, Val´kaesa a dnes ráno Bladea nikto nehovoril. To mohlo znamenať iba toľko, že nikto iný ak La´varthi, jeho jazdec a iný draci to ani nedokáže a ani na to nemá právo. Ďalší dôkaz, že patria k sebe. Ak pocity ktoré zažíval po najväčšej chybe svojho doterajšieho života sa dali nazvať mukami tak toto bola smrť. Žiť s tým, že zradil niekomu ku komu patrí pravdepodobne celou svojou bytosťou.
„Tak to mal Blade na mysli keď hovoril, že mi mienku o sebe nebude vyhovárať, lebo sa to so mnou aj tak povlečie celý život. Pretože som ho vlastne zradil už len tým, ako veľmi som túžil znovu sa spriateliť z Alucardom. Vedel, že som to v tej chvíli chcel viac ako prítomnosť svojho vlastného jazdca.“
Prišlo Severusovi na myseľ. Jeho vlastný jazdec. Teraz ním bol Ceowulf, ešte pred ním si myslel, že je to Alucard, no vedel, že svojho prvého jazdca pre ktorého sa vyliahol stratil skôr ako stihol uzrieť jeho tvár. Odrazu ho napadlo aký vlastne bol jeho úplne prvý jazdec. Či by preňho neznamenal viac, než Alucard či Ceowulf. Či by si rozumeli lepšie a či by toho vedel toľko koľko toho vie teraz aj od jazdca ktorého už na svete niet. Nad tým všetkým sa zamyslel tak, až si nevedomky uzavrel myseľ, čo zasa znepokojovalo Ceowulfa, ktorý nechápal prečo sa tak stalo. Vojaka vysadili pred voliérou. No ďalší klinec do rakvy Severusa čakal po pokuse o vstup do jaskyne. Do vchodu si zastala Lilith a oboch si ich premeriavala pohľadom ktorý by vedel zabíjať.
„NECHCEM TU TVORA KTORÝ ZAHODÍ VŠETKY ZÁSADY DRAKA NESÚCEHO JAZDCA!“
Zrevala naňho ešte ani poriadne nedosadol na balkón. Keď tam už stál na všetkých štyroch obdržal prudký a nečakaný dračí políček, ktorý ho skoro zložil k zemi. Potom už iba hľadel na oranžový chvost ktorý mizol z vchodu do útrob jaskyne.

Nevěděla, co ten skrývaný smutek v tváři znamená. Mohlo to být prakticky cokoliv. Přesto pro ni znamenal záchvěv naděje. Příslib možnosti. Musela už ale jednat rozvážněji. Byla to její poslední šance. Diskuze se jí zvrtla už po první otázce. Musela to zkusit.
"Máte naprostou pravdu. Nejsem objektivní. Ani jeden z nás není objektivní. Já jsem se nechala vyprovokovat. Neprávem jsem útočila, když jsem chtěla získat odpověď a nechala jsem se strhnout city. Holt rovný k rovnému si sedá, že." sypala si trochu popel na hlavu, když k nim zezadu udělala pár rychlých kroků. Doufala, že zastaví, byl by to další příslib, ale zkusila by jim svoje myšlenky vyložit i za chůze. Nechtěla žít s pocitem, že právě kvůli ní padla poslední šance na přátelství. Že ji zhatila vlastní chybou.
"Blade, já Vám neberu Vaše mladí. Divil byste se, ale je poznat. Zároveň Vám děkuji, že, ať už z jakéhokoliv důvodu, jste v sobě našel dost sebeovládání na to, abyste Severuse nezabil. I kdyby to bylo jen z důvodu, že jste ho chtěl vytrestat. Což se Vám taky povedlo," neodpustila si přecijen jízlivou poznámku, "Ale dovolte mi říct, že Vaše výpověď mi byla velmi cenná, pro pohled z druhé strany, ale pár nesrovnalostí má taky," mluvila už zcela klidně, i když ji to stálo trochu přemlouvání. 'Alespoň trénuju, na ten slíbený výcvik Severuse', pomyslela si hořce.
"Zaprvé, se bráníte tím, že jste byl jen člověk, ale sám jste Severovi už dříve ukázal, že to pravda není. Což tedy neomlouvá útok, což přiznávám. Ale opravdu na Vás Severus útočil. S cílem zranit a zabít? Nebo se Vás pouze pokoušel vystrašit a dostat z Vás informace? A nezkoušel jste ten útok taky trochu vyprovokovat? Neurážel jste? Mezi lidmi se něco podobného šušká, a ti snad nestraní jsou. Jde o to, nakolik jsou důvěryhodní, to ano. A vím, že to co teď řeknu, se Vám nebude vůbec líbit, ale lepší metaforu pro to můj neobratný jazyk nenašel," omlouvala se předem, než vyslovila poslední věty tohoto posledního pokusu o příměří.
"Omlouvám se, ale starší bratr musí občas krotit toho mladšího, ale neměl by mu při tom ublížit. I kdyby byl vprávu. Věřím Vám, a doufám, že jste si jist, že jiná varianta řešení toho sporu už neexistovala, a znovu Vám děkuji za to, jak dopadl. Pokud byste někdy překousl, co se stalo a byl znovu ochoten dát mu lekci, jak to v životě chodí, jak přežít ve velkém světě, jistě by Vás uvítal," nevěděla, jestli nenápadný útok na Bladeovi city může mít u něj nějaký efekt. Vypadal nepřístupně, přesto mohla doufat. Mohla doufat, protože viděla, že city má. Alespoň k Alucardovi. Ale ještě víc se doufala, že něco v tomhle jejím monologu nějak zapůsobilo na Alucarda. Teď poprvé po dlouhé době zaměřila svou pozornost na něj a už naprosto vyrovnaným, jistým hlasem pronesla : "A Vás bych, pane, poprosila, abyste nikdy neříkal nikdy."
Provedla stejné pukrle, jako nazačátku, protože se jí povedlo dostat se před ty dva, mohli je vidět.
"Těšilo mě," špitla, a zmizela ve městě. Víc už stejně udělat nemohla. Snad jen věřit. Ale bála se, že to nebude stačit.