Nyárë - spoločné príbehy

Byl to sice rychly zasah, ale Nesmrtelny před svou smrti přeci jen stačil napachat škodu. Blade se chytl za krvacejici krk a svalil se na zem. Během vteřiny u něho byl Alucard. Pokleknul a vzal ho do naruče. Pak nasilim odtahnul Drakovu ruku z jeho krku a přiložil tam svou. Nevšimal si obecenstva postavajici kolem. Zavřel oči a začal lečit. Kynetho ruka se rozzařila jemně namodralym světlem a po chvilce byl Blade mimo nebezpeči.

Nesmrteľný prižmúril oči a díval sa na Alucarda. Bol si absolútne istý, že naňho niečo chystá. Sústredil sa na každý jeho pohyb a už už čakal kedy naňho skočí alebo doňho niečo hodí keď začul zasvišťanie vzduchu. Stihol už len otočiť hlavu aby videl ako naňho mieri smrteľne ostrá špička zeleného chvosta. Ucítil bolesť, pustil dýku i hviezdicu. Chvost sa doňho zabodol a prebodol ho skrz na skrz. Jeho špica mu teraz celá krvavá vytŕčala z hrude, a drak ktorý ho takto prekvapil ho odnášal vzduchom preč od Bladea.

Severus mrskol chvostom a elfovo telo bezvládne spadlo na zem. Severus sa elegantným oblúkom vo vzduchu otočil a smeroval späť ku skupine.

„Nemôžem tomu uveriť.“
To si pomyslel vo chvíli keď ho ten drak prebodol. Teraz ležal na zemi a ostávali mu posledné sekundy života. Všade okolo neho bola krv. Cítil ako sa začína dusiť. Ruku, ktorá sa mu v smrteľnom kŕči neskutočne triasla sa pokúšal dostať do vrecka z krištáľom. Podarilo sa mu to. Než zomrel poslal jednu jedinú slabú myšlienku. Obraz miesta na ktorom sa nachádza. Bol pokrytý červeným závojom a rozmazaný. Nič si od toho nesľuboval.

Cestou zpět se nerozhlíželi po okolí. Severus letěl přímo a rychle. Po pár nekonečných minutách zahlédli v dáli svou skupinu. A i na tu vzdálenost jim ten pohled dával tušit, že něco není v pořádku. Ylthin s Ceowulfem se jen co nejpevněji drapli Severa. Ten v následující vteřině ještě zrychlil a zároveň se prudce vrhl k Zemi. Ani je nenapadlo přemýšlet o tom, že je to za poslední hodinu už podruhé, co si porozuměli beze slov.

„Ostaň tam kde si!“
Varoval ho nesmrteľný. Jednou rukou si zašiel do vrecka a keď ju vytiahol držal v rukách malú striebornú hviezdicu. Očami behal po zhromaždených. Mal ich zabiť. Zabiť ich a zomrieť hneď potom? On je predsa nesmrteľný!
„Odtiaľto sa nedostanete!“
Pokojne povedal Alucard.
„Blade nehýb sa! Pod rukávom má ešte jednu.“
Varoval v myšlienkach svojho draka.
„Kto tvrdí, že sa odtiaľto chcem dostať!“
Zasyčal nesmrteľný.
„Nehovorte spolu!“
Vyštekol na Alucarda. Bol obozretný. Musel sa sústrediť na široké spektrum potencionálneho ohrozenia. Najviac si však dával pozor na Bladea a Alucarda. Tí boli predsa len najnebezpečnejší z celého zástupu.
„Veď nehovoríme.“
„Prestaň sa tu vykrúcať Alucard! Viem, že tuto z potomkom dračieho kráľovského rodu Bladeom máš myšlienkové spojenie, pretože si jeho jazdec!“
Alucard zasyčal.
„Čo je toto za planétu? Tu sa snáď nič nedá utajiť!“
Pomyslel si. Potom si za nájomným vrahom na oblohe všimol niečo čo sa k nim veľmi rýchlo približovalo.
„Alucard, zabávaj ho!“
Ozval sa mu v mysli Severusov hlas.
„Bravó! Od kedy nás sledujete? Musím vám to uznať, ste trieda sledovať nás tak aby sme si mi nič nevšimli...“

"A ty opravdu myslíš, že to zabere? Že se ty koně už nebudo plašit?" zeptal se tiše Severus, po té, co si užil ukázkové čištění šupin.
"Nevím," odpověděl Ceowulf, "ovšem za zkoušku nic nedáme. Když na to půjdeme pomalu a oklikou, třeba si přivyknou. Není to nic divného, že se plaší. Jen poslouchají hlas přírody. Ty jsi pro ně prostě predátor... "
Další slova už Ylthin neslyšela. Hlas. To slovo ji zarezonovalo v mysli tak, že ji z něj až rozbolela hlava. Asi je už unavená. Nabrala do dlaní vodu ze studánky a ponořila do ní obličej. Jako by právě na to studené osvěžení její mysl čekala. Už žádná povědomost, žádné tušení. Z křišťálově čiré vody vytanula na povrch křišťálově jasná myšlenka.

"Hlas," zopakovala šeptem to slovo.
V lesním klidu byl ale i šepot slyšet na velkou vzdálenost. Ceowulf i Severus se za ním otočili. Mžourali ze slunce do přítmí stromů. Oči přivykly. Ze stínů k nim mířila Ylthin. Ceowulf vyskočil na nohy. V obličeji byla bílá jak sníh a na rtech to slovo. Hlas.

Krok ale měla pevný a rozhodný. Mířila přímo k nim.
"Vím, odkud ho znám," ozámila jim.
"Vím, odkud znám ten hlas," upřesnila, "Tenkráte v noci jsem ho poslouchala. Jak předává informace a přijímá rozkazy. Jak ho jiný hlas plísní, že tě nezvládl zabít," zbledla snad ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. I tak to ale byla ona, kdo je burcoval z nečiného ohromení nad tou zprávou.
"Tak na co ještě čekáme? Honem! Zpátky!" velela.

Severus se připravil k vzlétnutí. Kouzlo lesa bylo pryč. Pramínek už si nešveholil tak příjemně. Každá jeho kapka teď odpočítávala okamžiky, kdy mají ve skupině zrádce. Vteřiny nevědomosti, kdy se může stát cokoliv.

Undine spolu s ostatnimi damy kratce šokovaně vykřikla, když uviděla taseny nuž na Bladeovym hrdle. Držely se však dal a baly se vydat ze svych ženskych ust jedinou hlasku.

Blade byl naštvany, že se tak snadno nechal chytit. Polkl a ucitil jak mu začala krvacet drobna ranka zpusobena velice ostrou dykou, ktera byla přiložena k jeho krku.
Takhle to nemohl nechat, chtěl už už něco udělat, pokusit se o zachranu sebe sama i za cenu, že se mu to nemusi povezt, když uslyšel Alucardovou mysl. Ktera ho uklidňovala, a přesvědčovala, ať nic neděla, zbytečně neriskuje.
Drak očima vyhledal sveho jezdce, ktery se objevil mezi muži, jenž je obklopovali.

Alucard tiše zuřil, avšak na venek jeho tvař byla chladna postradajici jakekoli emoce. ..

Ceowulf s Ylthin nechali Severuse, ať je zanese, kam chce. A ten zas nechal všechno v režii náhody, větru a svých křídel. Všichni tři si užívali letu a slunce. A toho, že jsou na chvíli sami. V tichu a klidu. Pod nimi se obejvil les. A v lese krásná, proslněná mýtina se studánkou. Ceowulf jen přikývl. Na tohle nemusel ani Severovi číst myšlenky. Severus si na záda neviděl, ale zamířil dolů.

Užívali si šumění lesa, slabé zurčení vody a hlasy ptáků, kteří zůstávali skryti očím, ale sluchu lahodili. Severus si připadal jako v sedmém nebi. Nejen pro to všechno kolem. Ceowulf se vytasil s hadrem a lahvičkou.

"Blade tě zrovna moc v lásce nemá, ale když jsem mu prozradil, o co mi jde, byl nečekaně vstřícný, chápavý a ochotný. Asi dračí sounáležitost," objasnil, jak přišel k té lahvičce.

"A ty nejen že už opravdu potřebuješ vycídit, ale napadlo mě, že by se pak ty hadry," zamával ve vzduchu kusem látky, kterou rozprstíral tak, aby mohl zahájit leštění, "Že by se mohli dát do stání koňům. Třeba si zvyknou na tvůj pach a nebudou se tak plašit. A třeba taky ne, ale aspoň si o tebe neumažu kalhoty," ušklíbl se pobaveně.

Vypadalo to idilicky. Oči spokojeně mhouřící drak a jeho jezdec. Obrázek klidu a míru. Doplňovala ho mladá elfka, osvěžující se u studánky, šumění lesa, tiše zurčící voda a zpěv ptáků. Ale to se brzy mělo proměnit.

Čo najnenápadnejšie prišiel späť k miestu kde všetci odpočívali. Zastavil sa u jedného z koní a skryl sa zaňho. Pohľadom pátral po svojich možných obetiach. Ten elf s tým drakom tu neboli. Dúfal, že sú ďaleko. Uvidel ho. Objímal akúsi ženu okolo ramien. Tá sa hlavou o jeho rameno opierala. No keby tam bola iba tá žena. Bol tam aj ten šľachtic Wolfbrave a neďaleko bola stráž. Teraz sa nepotreboval predviesť ako vie zovšadiaľ uniknúť. Potreboval zabiť! Opustil svoj veľmi provizórny úkryt a vydal sa akoby nič naprieč táborom. Nikto si ho nevšimne. Veď prečo by aj? Je iba sluha. Šľachta si sluhov nevšíma. Ako prechádzal pomedzi posádzané dámy a ich ochrancov pohľadom pátral po tom druhom drakovi Bladeovi. Vedel, že tento podnik bude oveľa riskantnejší, než keby napadol jeho jazdca. Aj keď ani v tom prípade sa to riziko veľmi nelíšilo. Rozdiel bol len v tom, že Blade sa mu mohol pokojne rozplynúť pred nosom a než by sa spamätal zabil by ho. Musí na to ísť šikovne. Tam je! Blade stále sedel pod stromom. Plynule zmenil smer svojich krokov. Naďalej si ho nikto nevšímal. Pomaly sa dostával na Bladeovu úroveň. Veľkým oblúkom ho obišiel tak aby sa dostal zaňho. Obozretne sa k nemu blíži.
„Tichý ako vánok.“
Už len zopár krokov. Spod oblečenia vytiahol jednu zo svojich dýk. Rýchlo strelil pohľadom pred seba. Zatiaľ sa sem nikto nepozeral, len či mu to šťastie vydrží, lebo tu už skutočne nešlo len o to byť dokonalý. Na planine sa nebolo kam skryť. Zastal, ruku z dýkou zdvihol vysoko a chystal sa zasadiť smrteľný úder. Keď v tom sa ozvalo:
„Blade pozor!“
Drak sa otočil práve v čas aby mu chytil ruku z díkov. Mal veľkú silu. Vykrútil mu ruku a on musel dýku pustiť. No takmer okamžite vytasil druhú a jej rukoväťou zasiahol Bladea do temena. Drak bol otrasený a stratil vedomie. To už ale boli obkľúčený zo všetkých strán. Nemal veľa možností a tak si vybral tú ktorá ho prvá napadla. Chytil Bladea za vlasy a dýku mu priložil na krk.
„Ani krok lebo...“

Blade bol celý nervózny. Kedykoľvek sa pozrel na Aluho pred očami mu prebleskla tá vidina. Bolo úplne jedno, či v skutočnosti teraz Alucard ponúkal kúsok pečeného mäsa Undine, alebo si ľahol vedľa nej do trávy. Čokoľvek urobil zas a zas ho Blade videl celého od krvi umierať. Už to nemohol vydržať:
„Alu.“
„Blade!“
Zabručal v myšlienkach Alucard.
„Ja viem je to nevhod, ale nemali by sme tu byť. Nemali by sme sa zdržovať.“
„Čo ti tu vadí? Je krásne, vzduch vonia čerstvou trávou, uvoľni sa predsa trochu.“
Blade si povzdychol. Musí z pravdou von.
„Vieš ja, ja ti to ukážem!“
„Vydrž chvíľku!“
Zarazil ho Alucard. Ospravedlnil sa Undine, vstal od nej a vykročil za Bladeom. Keď k nemu pristúpil, netváril sa nadšene ale tiež sa nedalo povedať, žeby sa mu v tvári odrážala zlosť. Blade mu myšlienkami začal ukazovať čo sa mu nedávno snívalo. Kým Alucard vnímal Bladeov sen najprv sa mračil, potom zavrel oči. Keď ich znova otvoril Blade by bol prisahal, že v nich zazrel zalesknúť sa slzu. Z akého dôvodu to nevedel. Potom mu položil ruku na rameno:
„Bol to iba sen Blade. Nebuď paranoidní, nič nám tu nehrozí. Naviac si tu ty.“
Blade sa na svojho jazdca vážne zadíval. Alucard sa naňho usmial aby mu ukázal, že sa cíti dobre a chcel mu tím aj povedať, aby už na to nemyslel. Alucard sa opäť vrátil k Undine, no Blade sa rozhodol, že na nich radšej bude dávať pozor. Sadol si pod jeden z toho mála stromov a uprene pozoroval Alucarda a Undine.

Musel sa niekam nepozorovane vytratiť. Cítil jemné vybrácie z vrecka vesty. Rukov si siahol pod šaty sluhu, strčil ju do vrecka a nahmatal malý pulzujúci kryštálik. Ten našiel pod stromom vlese keď tam bol naposledy, pred odchodom karavány. Ku kryštáliku patril lístok:
„Cez toto ma môžeš kedykoľvek kontaktovať a ja teba tiež. Vyraz s nimi na východ a sleduj ich. Ak bude treba, pošlem ti ďalšie pokyny.“
Bol už dosť ďaleko od oddychujúcej skupiny. Ľahol si do vysokej trávy aby tak znížil svoju nápadnosť. Vytiahol kryštáľ a stisol ho v dlani.
„Pokúsia sa proti nám spojiť svoje sily ak to už neurobili. Je jedno ako to urobíš a koho si vyberieš, zlikviduj kohokoľvek, len nech sa nemajú šancu proti nám spojiť!“
Myšlienka mu prebleskla do hlavy.

Služobníctvo dámam prestrelo na trávnatú lúku pri ceste deky ktoré ich mali chrániť neskôr pred nočným chladom. Aj členovia sprievodu si takto pripravili miesta na chvíľku odpočinku. Alucard zoskočil zo sedla a pomohol z neho i Undine. Potom sa popasoval z úponmi sedla a nechal koňa voľne sa pásť. Zopár chlapov sa už vybralo nazbierať suchého raždia na oheň a tiež sa vytvorila lovecká skupina. Karavána mala samozrejme zásoby, ale aj tak Wolfbrave rozhodol aby do istoty ešte niečo ulovili. Severus si to všimol.
„Aha všetci sa zastavili!“
„Dámy už nevydržali trmácanie sa v kočiari?“
Odhadoval Ceowulf.
„Pristaneme?“
„No ďalej by sme letieť nemali. Nevieme kam presne by sme mali.“
„Myslím, že touto otázkou nás Severus pozýva na malý výlet niekam.“
Vysvetlila Ylthin.
"Malý výlet by mi rozhodně nevadil," souhlasně přikývl Ceowulf. Pak se ale zarazil. Při pohledu dolů dostal nápad. Alespoň za pokus to stálo.

"Počkej!" zarazil Severa, než stačil něco podniknout, "přistaň kousek od nich!"

Severus nechápal, jaký to má význam, ale přistál. Ceowulf seskočil z jeho hřbetu. Nic neřekl. Ylthin na něj zvrchu shlížela s otázkou v očích.

"Nemusíš se mnou. Jen si něco zařídím. Bude to rychle. Za chvilinku jsem zpět," řekl a rychlou chůzí vyrazil v tu stranu, odkud byl slyšet hluk hovoru a ržání koní.

Severus s Ylthin na chvíli osaměli, oba stejně nevědoucí, co by se mohlo odehrávat v Ceowulfově hlavě. Ale než o tom mohli začít hlouběji polemizovat, vrátil se. Během chvilinky. Přesně jak řekl.

"Tak, můžeme vyrazit," oznámil, "Času máme dost. Skupina postojí minimálně hodinu, ale spíše dvě. Dokonce vím i název hostince, kde chtějí přespat. Ale přecijen bychom tu informaci neměli přeceňovat. Cestou se může stát prakticky cokoliv, takže se tak daleko vůbec nemusí dostat. Takže za dvě hodiny tady. Směr známe, takže je případně dohoníme. A teď vzhůru na ten náš malý výlet, příteli," poplácal Severa po krku.

No do smiechu mu vonkoncom nebolo. Mal veľmi silný nepríjemný pocit, že sa to stane. Ostražito a tak nenápadne ako len dokázal sa začal obzerať po každom a jednom členovi karavány. Dúfal, že Alucard, s ktorým si asi pred hodinou vymenil sedlá respektíve kone je dostatočne zaujatý, nechcel ho znepokojovať svojími zlými predtuchami. Vyzeral tak šťastne. Bradu si jemne opieral o plece svojej milej ktorá sedela v sedle pred ním. Zatvoril oči a prinútil sa myslieť na minulú noc a nezaspať pritom zároveň. Nakoniec musel otvoriť oči. Pomalé trmácanie sa koňa prešľapujúceho z nohy na nohu pôsobylo navlas rovnako ako keby ho niekto kolebal v kolíbke.

„Vieš čo by som teraz chcel urobiť?“
Spýtal sa Severus.
„Netuším.“
„Štuchnúť do teba a pritom ti povedať, že ty za to predsa nemôžeš! Nebol si sám sebou. Ale keďže mi sedíš na chrbte budeš musieť byť spokojný len s tým, že ti to poviem.“
Ceowulf ho za to poláskal na hlave a Ylthin sa usmiala. Drak sa nadýchol a vzdychol si.
„Trápi ťa niečo?“
Okamžite reagoval Ceowulf.
„Nič, len...“
„Len?“
Tentoraz ho Ylthin pobádala aby hovoril ďalej.
„Je mi ľúto, že niektoré spomienky sa viažu k Alucardovi a nie k tebe.“
„Aké napríklad?“
„Tak napríklad, keď som bol ešte úplne maličký a bola mi zima, často som sa zvinul Alucardovi do náručia. To už nebudem môcť nikdy zopakovať. Keby som sa ti teraz zvinul v náručí polámem ti všetky kosti v tele. Alebo keď si spomeniem keď to bolo opačne. Keď sa v noci pri spánku neopieral Alucard o mňa ale ja oňho. Toto mi chýba.“
Ceowulf ho zamyslene hladil po hlave. Až doteraz sa nikdy nezamyslel nad tým, čo všetko by spolu prežili keby sa poznali od Severusovho vyliahnutia. Volal by sa vôbec Severus Severusom? Kto mu dal toto meno? Alucard alebo Severusov skutočný jazdec? Ako by ho pomenoval on? Aký by bol asi jeho život, keby bolo keby? Severus mu v stodole povedal: „Konečne môžem povedať, že sa poznáme.“ Tieto otázky ktoré mu teraz vplávali do mysle, však naznačovali, že to ešte z ďaleka nieje tak.

Približne napoludnie sa celá karavána zastavila aby sa všetci mohli v pokoji naobedovať a dámy aby si trochu oddýchli...

Blade si čistil špinu z pod nehtu a snažil se nemyslet na to co budoucnost přinese. Přemyšlel take o tom jestli ma Alucardovi řict o dnešni noci, o noci, kterou misto lovu skoro celou stravil jinou činnosti. Drak se začal červenat.
Proč se bojim řict svemu jezdci o te nadherne nezname dračici, s bilo-zlatymi šupinami, jmenem Shantrel, ktera se zjevila v tom dešti mezi stromy, jako krasny křehky ptak, jako jemna melodie kynethskeho zpěvu. Ptal se sam sebe drak mrtveho kralovskeho rodu.
Vsadil by se, že spolu budou mit dračata. Možna pokračovani rodu. Když si vzpomněl, jak byl nešikovny, začal se červenat.
Konečně se rozhodl, řekne to svemu jezdci.
Blade se vzpamatoval, a v mysli oslovil kynetha. Jenže co čert nechtěl narazil na myšlenkouvou obranu. Podival se na jezdce a zděšenim malem spadl s koně. Jeho jezdec byl cely od krve a chyběla mu ruka, v jeho těle trčel meč a on ho jednou rukou sviral za jilec a pokoušel se ho vytahnout. Obloha byla temna a všude kolem se povalovali mrtvi, po kterych koně ekipy bezcitně šlapali.
"Blade?"
Drak nemohl přestat na zkrvaveneho kynetha němě vyděšeně zirat.
"Blade?!"
"Alu!" Zašeptal se staženym hrdlem drak.
Z ničeho nic však dostal facku. A najednou vše bylo pryč. Cela krvava scenerie.
"PŘESTAŇ SPAT V SEDLE!" Nahlas vytknul Alucard Bladeovi a rozesmal se.
Blade se znervozněně podrbal na hlavě a nejistě se usmal taky.

„Veď ty si na mňa ešte spomenieš, ale to už ti bude zo srdca trčať rukoväť mojej dýky.“
Precedil cez zuby hneď ako sa Ceowulf z Ylthin dostatočne vzdialili. Toto ho ale veľmi prekvapilo. Bolo mu jasné, že ho neodhalili, lebo už by sa naňho dávno vrhli všetci čo tu boli ale ako to bolo možné. Na toho elfa útočil zozadu, nemal šancu vidieť mu tvár. A jeho sestru iba pozoroval, nikdy sa s ňou nestretol. V skutočnosti sa nepoplašil až tak. Trochu to prikrášlil, znova mal chuť riskovať. Potom však túto pasáž vypustil z hlavy a zamyslel sa iba nad jednou jedinou vecou:
„Keď šťastne dôjdeš do Kaltherie požiadaj v utorok palácovú stráž Sira Joylona aby ti povedali kde je Temnatoran. Tam sa stretneme. Ak tam budeš v utorok o pol noci, tvoje meno bude mať skutočné opodstatnenie.

„Takže? Rada si zalietam na Severusovi ale myslím, že teraz to má aj nejaký hlbší dôvod.“
„Máš pravdu ale chvíľku vydrž.“
Severus ako vždy k Ylthin veľmi zdvorilí sa prikrčil aby mohla naňho ľahšie vysadnúť. Tentokrát aj počkal kým si sadnú pohodlne a potom vzlietol.
„Tak a teraz vám obom poviem, dúfam, že už úplne všetko!“
Vyhlásil Ceowulf keď kolónu sledovali z úctyhodnej výšky.
„No teda všetko podstatné.“
Poopravil sa.
„Uniesli ma!“
Severus prudko klesol a Ylthin zhíkla prekvapením z vyhlásenia.
„To je hlúposť! Nikdy si nepamätám žeby si...“
„Pretože som nikdy nebol nezvestný!“
„Ceowulf, som tvoj drak, mal by som ti rozumieť ale vážne sa ti priznám nechápem ani pol slova z toho čo hovoríš.“
Priznal sa Severus.
„Bolo to takto. Bol som na love. To si ešte pamätám, potom bola tma, asi ma nejako omámili alebo niečim tresli po hlave. Nepamätám si na nič z toho čo sa dialo. Ale spomenul som si na útržky spomienok ako polodémona.“
„ČO?“
Vykríkla Ylthin.
„No mal som začať s tým. Vieš minimálne pol maximálne celý jeden deň som bol démonom. No presnejšie povedané bábkou ktorú démoni ovládali.“
„Myslela som, že ťa démoni ovládli až ako vlkolaka.“
„Naopak! Pamätáš sa na toho starého muža ktorý sa ubytoval v našej dedine a behom noci zomrel?“
„Ten čo zo sebou pritiahol takú bielu truhlicu?“
„Presne toho! A vieš čo v nej mal?“
„Ale prosím ťa Ceowulf veď to nemôžeš vedieť ani ty. Otváral ju akýmsi magickým slovom!“
„Axenia. Ja som ju otvoril. Bol v nej ten čarodejnícky kameň. Zabalil som si ho do batoha a zabudol naňho.“
„Ale prečo?“
„Prikázali mi to démoni. Nie som si tým istý, ale mám pocit, že tie kamene potrebujú k akémusi rituálu.“
„Ale nakoniec ho aj tak dostali. Ukradli Ylthininu kapsu!“
Pripomenul Severus.
„Ale jedna vec mi ešte stále nieje jasná.“
„Myslím, že viem čo máš na mysli Ylthin. Vysvetliť to neviem ale bolo to tak, že keď ma Val´kaes pohrýzol bol som ešte pod mocou démonov. To pohryzenie spôsobilo, že som sa oslobodil a utekal pred nimi. Tak som sa dostal do našej dediny a oni ma tam našli. Áno zabil som tvoju matku aj pár ďalších ľudí ale pod vplyvom vlkolačieho inštinktu. Dedinu zapálili démoni a urobili to tak aby to vyzeralo, že som za všetko zodpovedný ja. Ak by som si aj spomenul, nikto mi nebude veriť a skôr než by som si spomenul zabili by ma za niekoľkonásobnú vraždu!“

Trhnul sebou. Jak projíděl myšlenky, vzpoměl si, že chtěl ještě něco.
"Severe, myslíš, že by nevadilo vzít s sebou Ylthin? " optal se draka.
Severus věděl, že chtěl Ceowulf s Ylthin mluvit, řekl mu to už předtím, než se vydali za Alucardem. Nějak na to pozapomněl, a tak ho to teď trochu zaskočilo. Přesto velmi rychle souhlasil. Pokud s ní Ceowulf potřebuje mluvit, není o čem diskutovat. Navíc Ythin byla prakticky při všem, celou tu dobu, co byli spolu. Proč by mu měla vadit teď? Prakticky ji bral jako Ceowulfovu součást. Jen jestli on nakonec nemá jezdce dva. Trochu změnil směr doprava.

"A jak to provedeme dál?" zeptal se, když nalétal na cestu nad karavanou.
"Nevím," přiznal, "Prostě se zkus pomalu přiblížit. Tak aby tě viděli celou dobu. Budem doufat, že už si trochu zvykli. A když ne, tak je přeletíš a zbytek si budu muset obstarat sám a pěšky."

Dlouho to vypadalo, že se opravdu koně nepoplaší, když už se ale Severus pomalu chystal přistát, jeden kůň se vzepjal na zadní a jeho jezdec měl co dělat, aby rychle pochytal otěže. Ylthin ale pořád byla na opačném konci skupiny. Ceowulfovi bylo jasné, že ho nemůže ani slyšet, natož aby ji rovnou vzali s sebou. Podíval se dolů. Severus už měl přistání opravdu blízko.
"Půjdeme ti po cestě naproti, leť!" dal Severovi instrukce a pak sklouznul z jeho hřbetu. Koneckonců, skoky z výšek už měl za dnešek ozkoušené.

Kromě onoho hnědáka se žádný další kůň nepolekal. Ovšem všichni měli připravené úžasné divadlo. Mladý sluha na splašeném koni, který se nejpre vzpínal a pak úplně otočil směr a unášel muže na opačnou stranu. Ceowulf jen doufal, že ho jezdec dostane pod kontrolu rychle, protože směrem, kterým se nyní ubírali musel kůň na Severa zákonitě narazit znova. Propletl se davem k Ylthin.

"Myslíš, že bys mohla jít se mnou? Severus na nás čeká," dotkl se plece Ylthinina koně. Ta se zatvářila překvapeně, ale neodporovala.
"Ale co s mým koněm? Jednoho jsem udala, ale dva?"
Ceowulf se rozhlédl. Val'kaes kamsi zmizel, poblíž byli jen Alucard s Bladem a pokud měl hdat, byli zabráni to myšlenkového rozhovoru. Nechtěl je rušit, a navíc se mu moc nechtělo se s nimi dávat do řeči. Ohlédl se za sebe a ze srdce mu spadly dva kameny.

Sloužící se svým vyplašeným koněm se vracel. Vše u měl pod kontrolou. Ceowulf mu vyšel vstříc.
"Omlouvám se, mladíku, že jsem Vám tak poplašil koně," začal už cestou. Oslovený jen pokrčil rameny.
"Nepohlídal byste mi tohohle koně? Stačí ho dovést na místo noclehu," zarazil se, když stál přímo před ním.

"Neznáme se od někud?" zvědavě se otázal, když mu pohlédl do tváře. Mladíkovi nervózně zavrtěl hlavou.
"Nevím o tom, pane," víc už Ceowulfovi neřekl. Ten mu podal otěže, když Ylthin seskočila. Předtím ale ještě zkoumavě přejela mužův obličej.

"Netvařte se tak vyděšeně. Nekoušu ani já, ani ten kůň," pokračoval Ceowulf, "A nebojte, večer se nějak vyrovnáme. Jsem Vám zavázán."
Chytil Ylthin a vyrazil s ní opačným směrem.
"Zvláštní," pronesla, "Jeho obličej jsem vůbec nepoznala, ale přísahala bych, že ten hlas znám."
Pak už na něj ale oba zapomněli. Za zatáčkou na ně čekal Severus.

Pri výbere obete bol veľmi ostražitý. Ak sa chcel vmiesiť priamo do karavány, nemohol odrovnať len tak hocikoho. Napríklad paholka nemohol, hostinský by spoznal zmenu. Presa len v takýchto kútoch krajiny majú hostinský svojich paholkov preklepnutých ako stý raz prečítanú knihu. Kým boli všetci ubytovaný v hostinci a hlavne keď už všetci spali tajne sa vkradol do stajní a tam prespal. Teda prespal ako prespal, premýšľal ako by sa dostal priamo do karavány. Nakoniec sa rozhodol pre menej drastickú variantu, nebude zabíjať. A tak ráno vstal ešte skôr ako vôbec stihol ktokoľvek do stajni prísť a ukradol zo stajne lano ktoré tam bolo zavesené na klinci. Počkal si blízko hostinca než víjdu doprovodný lokai. Rátal s tým, že nikto sa príliš nezaoberá sluhom. Keď vyšiel prvý z nich pristavil ho a prihovoril sa mu:
„Prepáčte, poďte trocha ďalej...“
Odviedol ho za roh a tam mu dal po hlave rukoväťou dýky. Odtiahol ho do najbližšieho krovyska, vyzliekol ho a spútal lanom. Potom si obliekol jeho šaty a vyrazil späť aby zaujal svoje miesto na koči vzadu. Snažil sa správať nenápadne, no vždy keď sa k nemu priblížili Alucard s Bladeom inštinktívne sa od nich odvrátil. Vedel, že mu určite ešte nikdy nevideli tvár. Takých žijúcich čo mu niekedy videli tvár bolo skutočne málo. A najhoršie bolo to, že jedným z nich bol ten La´Varth ktorý išiel s nimi. Naňho si musel dávať pozor predovšetkým.

Alucard jel vedle Bladea na konci ekipy a telepaticky si s nim povidal:"Ten vchod je necely den a pul pomaleho kynethskeho letu od zakladny...viš co to znamena..." vydechnul těžce kyneth a utřel si postupně třesouci se spocene ruce do kalhot.
"Ano, ten komunikator jsme nechali v těch baglech, a ja na tak velke vzdalenosti s Matkou a ani s M.E.C.H. nedokažu komunikovat."
"Až dorazime musime najit našeho člověka, jsem si jist, že bude mit nějaky ten spoj na zakladnu. Až ho najdem, tak předame zatim ziskane informace. Samozřejmě musime jednat tak, aby jsme ho neohrozili."
"Předevšim ho musime ze začatku najit." Usmal se Blade na Alucarda.
Ten mu usměv oplatil:"Maš pravdu, když jsou Lide z Harfary v převleku, najit je velky problem. Jsou vyborni v převlecich a infiltracich."
Drak zaznamenal ten uctivy ton, kterym kyneth mluvil o Lidech ze Země z galaxii Harfara.(poz.a.: ne ze Země, z Mlečne drahy.)
"V tvych slovech zase slyšim tu vašnivost....mě udivuje ta nezměrna kynethska ucta k Lidem z Harfary."
"Blade, my jsme kdysi byvali taky lidmi, jsou to naši tak trochu vzdaleni předci, jsme na nich citově zavisli....naše potomky mivame nejčastěji s lidmi, protože jejich DNA je nejpřizpusobivějši....Apropo...přisahali jsme jim, že je budeme chranit!..."
"Chapu, chapu...klid jezdče." Uklidňoval ho drak s usměvem.
Kyneth nasadil omluvny vyraz:"Omlouvam se, nechal jsem se unest." Alucard se podival na Bladeove široke sedlo a pronesl, teď už nahlas:"Mohl bys mi, při přišti zastavce, to sedlo vyměnit za to moje?"
"Proč?"
"Chci mit teplo a vuni Undiny u sebe."
Drak kyvnul na souhlas a pak s přejicim lišackym tonem poznamenal:"Uvědomuješ si Alu, že si pod pantoflem?"
Ylthin, ktera teď musela nějakou chvili sdilet svoje klidne misto na konci ekipy, s ne pro ni moc přijemnou dvojici, je tajně pozorovala. Blade a Alucard na sebe prakticky nekoukali a ani spolu nahlas nemluvili, jen se občas usmivali a hazeli grimasy. Elfka si při jejich pozorovani už dřiv všimla, že je jeden na druheho docela podobni. Ale když se teď na ně divala znovu, jejich podobnost byla omračujici. Lišili se jen vyškami těla a hlasu, povahou a usměvem. Jinak měli stejně pružne pohyby, stejně nesnesitelny vzhled.

Keď sa Ceowulf odmlčal Alucardovi to nedalo a tak ho vyzval aby pokračoval týmto:
„A?“
Ceowulf ale len zavrtel hlavou.
„Neviem ti povedať kde to je!“
Alucard si namrzene plesol rukami do bokov.
„Počkaj.“
Ceowulf zatvoril oči a myslel na to miesto. Na otvor skalnej jaskyne ďaleko v horách. V tom vchode žiarila slabá oranžová žiara akoby v jeho útrobách horel niekde hlboko neuhasínajúci oheň.
„Blade mohol by si prosím...“
Ani to nestihol dopovedať, Blade bol informovaný o ich situácií a tak vnikol Ceowulfovi do mysle. Ceowulfova myseľ sa však začala inštinktívne brániť a tak s ním Blade zviedol malý súboj. Keď prelomil odpor jeho mysle už poľahky vybral informáciu ktorú potreboval a posunul ju svojmu jazdcovi.
„Tak to sme zasa tam, kde sme boli a teda na začiatku! Vieš si vôbec predstaviť koľko takých jaskýň v horách je?“
Neurčitým tónom ba až neprítomne akoby to hovoril do vetra mu vytkol Alucard. Potom sa zamyslel:
„Ale musím uznať, že niečo z toho čo si nám povedal, je novinka.“
Poklepal rukou Ceowulfovi po pleci potom ho obišiel a spolu z Bladeom sa opäť pripojili ku karaváne. Ceowulf si nahlas odfukol. Severus nepovedal nič, iba doňho šťuchol tlamou. Ceowulf ho začal hladiť na čenichu.
„Myslím, že by som si potreboval vyčistiť hlavu.“
„Keď ti do nej hodím šišku pomôže?“
Snažil sa odľahčiť náladu Severus. Vedel čo Ceowulf myslí tým, „vyčistiť hlavu“. Chcel si to ešte raz všetko zo Severusom prebrať a najlepšie v súkromý.
„Viem o niečom čo by ti prospelo... a ty vieš... čo to je... vietor vo vlasoch... ty na mojom chrbte...“
„Dobre vieš že to nejde!“
Namietal Ceowulf.
„Čoby nešlo?“
Severus doňho tentoraz šťuchol tak, že sa Ceowulf takmer zosypal k zemi.
„Ty ještěrko jedna!“
Vyhŕkol Ceowulf a poplácal ho po čenichu. Severus si spomenul na časi keď toto oslovenie Ceowulfovi výslovne zakázal, no uvedomil si, že teraz mu to nevadí skôr ho to teší a tak nenamietal.
„Takže?“
„Si otravný ale čo už s tebou, aj tak ťa mám rád!“
Pomaly sa štveral Severusovi na chrbát. Ešte sa ani poriadne neusadil a Severus už bol vo vzduchu.
„Ale pozor, nikto sa nepoteší keď poplašíš všetky kone v karaváne a rozoženieš ju kade tade!“
„Neboj sa!“
Ubezpečil ho drak.
Ceowulf sa potom najprv ponoril do vlastných myšlienok. A tie patrili Undine. Dnes ju opäť videl a nebolo vôbec ľahké sa ovládať. A tak zatvoril oči a chvíľu myslel iba na ňu, na jej krásu ale aj na to, čo sľúbil Severusovi. Až potom sa s ním pustil do preberania toho čo všetko mu jeho pamäť odhalila.

Cestou vypověděl všechno Severovi. A teď tu stál a prakticky to samé se chystal zopakovat i Alucardovi. Byl si jistý, že má právo vědět, kdo se ho snaží zlikvidovat. Trochu se ostýchal, když ho měl vyrušit ve chvíli, kdy byl osamotě se svou chotí. Pomohl mu Severus. Teď už věděl, o co jde. Požádal tedy sám Alucarda, zda by si mohli promluvit.

"A osamotě. Bez Undie, prosím," dodal Ceowulf. Ještě se možná trochu bál její přítomnosti, ale hlavě nepokládal za správné vykládat vše před ní. Když bude Alucard chtít, ať jí pak řekne všechno, kousek, nebo nic, to už bylo jeho právo.

A tak na chvíli se Severem osaměli. Undii odvedl Alucard zpět ke konvoji a místo ní si sebou přivedl Bladea. Proti tomu Ceowulf nic nenamítal, on měl s sebou Severa, který se od chvíle, kdy mu vše vypověděl tvářil vážně. Nevázaná radost jich obou byla tatam. A tak to nejspíš vydrží ještě pár dní.

"Vím, kdo po Vás jde," začal Ceowulf hned od toho nejdůležitějšího, "nebo spíš kdo jde po nás," upřesnil.

A pak se pustil do vyprávění. O složitém podzemí. O tom, že kmeny sloužící kdysi nejvyššímu a nejhoršímu démonovi všech dob nejsou všechny vyvražděny, nebo navěčnost uvězněny, jak je všeobecně předpokládáno. Že jeden z těch kmenů přežil, že unikl z věčných temnot a že už se dostal i na povrch. Že už i zde má mnoho stoupenců, co ho následují dobrovolně a že zneužil svou sílu k ovládání těch, kteří se jim hodili.

"Před nedávnem jsem jedním z nich byl i já," dodal, "byl jsem jimi ovládán, jako mnoho jiných, své loutky mají všude. Ale jen jediná jim utekla," udělal pauzu, "To je, proč jdou po mně. Jinak by si s elfem tak velkou práci nedávali. Ale, a to oprávněně, se báli. Že když jsem se dokázal odpoutat od nich, dokážu jednou proniknout i do svých myšlenek. Jsou mocní a každým dnem víc, ale tohle by jim dost zkřížilo plány. Moje myšenky byly chytře zamčené, ale pořád moje. A nakonec jsi mi k nim pomohl ty..."

"A co mají za plán?" ptal se zvědavě Alucard.

"Tak to já nevím," přiznal elf, "Nesvěřují se svým loutkám. Pravděpodobně málokdo z nich to ví, každý zná svůj kousek. Jsou to puzzle, které můžeš jako celek vidět jen z vyšších míst, ne jako dílek. Přesto mám ještě jednu informaci, která se může hodit. Je jen jedno místo, kde se dostanou na povrch. Jedno jediné místo. A já ho znám."

"Ty co?" vyzvídal drak, "pokud jsi chtěl říct, že máš zpět svou paměť, tak to už vím dávno. Pokud jsi chtěl říct něco jiného, měl by si to doříct, protože naše pouto je dočasně hendikepováno," tentokrát škubali koutky Severovi. Ceowulf se tvářil naprosto dokonale, jak zamrzl ve své překvapené pozici.

"Hej! Doufám, že tím neutrpěla jiná centra tvého mozku!" šťouchl Severus čumákem do Ceowulfa. Ten se konečně probral.

"Ne, neutrpěla," dali se znovu na cestu. Chvíli šli mlčky. Severus taktně nechával Ceowulfa s jeho myšlenkami. Chyběli mu dost dlouho. Musí si je pořádně urovnat.

"Víš, jak se říká, že před smrtí ti před očima přeběne celý život? Za tu chviličku se mi to fakt málem povedlo. A nepotřeboval jsem na to ani umřít," usmál se. Nebyl to ten chlapecky rozverný úsměv z rána, ale Ceowulf vypadal spokojeně. A Severus i přes absenci myšlenkového přenosu mezi nimi cítil, že to tak skutečně je. Ceowulfův úsměv byl nakalivý. Usmál se taky.

"Nechám už na tobě, jestli se o ně chceš podělit, nebo si je nechat pro sebe. Každopádně máme před sebou ještě kus cesty, takže na to máš dost času si to rozmyslet," řekl jen.

A Ceowulf začal probírat paměť. Potichu. Severovi samozřemě řekne spoustu věcí. A Severus jemu. Ale nejdřív si ctěl svoje myšlenky prohlédnout sám. Probíhal od dětství, přes mládí k dospělosti. Probíhal a nádheré vzpomínky začali být prokládány i těmi horšími. Probíhal a nakonec se dostal k peklu.

Severus taky přemýšlel. Nad tím, co se děje s jeho jezdcem. Protože to silně ovlivňovalo i jeho. A ať už Alucard chtěl nebo nechtěl, v Ceowulfovi něco změnil. Zdálo se, že ten dar má víc "vedlejších účinků", jak je nazval Ceowulf. Víc než původně viděli. Přemýšlel, jaké ty změny jsou. Přemýšlel, co jim přinesou. A pak se podíval na Ceowulfa a tyhle myšlenky mu sami z mysli zmizely.

Ceowulf se znovu zarazil. Myšleky se mu dostaly tam, kde už žádné pozitivní nebyly. Dostaly se do období, které trvalo jen pár dní, ale bylo v něm víc hrůz nž v celém předešlém životě. Dlouhé pláště, červené oči. Uhrančivé červené oči. Podzemní chodby, vlhké a studené. Chlad a pach krve. Viděl všechno jak v mlze. Všechno, až na tu postavu v kápy, na její uhrančivé, hluboké, démonické oči, před kterýma klečel na studené zemi. Myšlenky na tažení noční krajinou. Bez měsíce, bez hvězd. Jen s tou rudou všude kolem. Jen Ylthin, její obličej a jeho ruce. Útěk. Úprk, bolest, fialové oči, ostré zuby a nová bolest.

Trhnul sebou. Podíval se do očí svého draka. Své nové budoucnosti.

"Musíme letět. Vysvětlím ti to cestou," řekl. Severus je nastavil hřbet, aby na něj mohl Ceowulf vysednout.

"A kam to bude?" zeptal se.

"Za Alucardem," nezaváhal Ceowulf ani vteřinku v cíli cesty. "A pak asi i za Ylthin," dodal.

"Zbírám zbloudil pocestné," zavrčel drak a ohnal se ocasem. Mírně, jen aby si ho sundal ze zad. Aby mu ukázal, že se nedá tak snadno doběhnout. Že ho nenechá, aby si na něj skákal, jak se mu líbí. Ceowulf se ale ocasu vyhnul a ladně seskočil na zem.

"No, no," poznamenal směrem na svého draka, "A nejsem zbloudilý!" přisadil si.

"A proč jsi tady?" optal se zvědavě Severus. Ceowulf pokrčil rameny. Sám nevěděl. Nemohl odpovědě. Byla to intuice, bylo to nutkání. Vydat se za Severem. A proč ne, patřili k sobě. A od chvíle, co seskočil z koňsého hřetu a vydal se sem, nálada se mu jen zlepšovala, cítil se skvěle, svobodně, jak už dlouho ne.

"Zahnal jsem myšlenky na Undii," řekl místo odpovědi. Chtěl Severa potěšit, podělit se o svou radost. Možná, že pramenila právě z toho.

"To jsem upřímě rád, ale proto lezeš po stromech, hážeš šišky a skáčeš po kolemjdouích?" vyzvídal Severus. Ceowulfovi pobaveně cukl koutek a znovu pokrčil rameny.

"Možná. Měl jsem prostě chuť. Proč ne? Jako malí jsme to dělali s Ylthin dělali pořád. Vždycky, když jsem to nejmíň čekal, odněkud přiletěla šiška nebo kus mechu. Ale dlužný jsem jí to nezůstal, to si piš!" zasmál se. A Severus se zarazil.

"Co tam stojíš?" otočil se jezdec, když mu po dvou krocích došlo, že drak ho nenásleduje.

"Když jste s Ylthin byli malí?" optal se.

"Jo, taky jsme byli malí. Ty taky. Čemu se divíš?" nechápal Ceowulf smysl Sevreovy otázky.

"Minulou no jsem vyprávěl já tobě, jak jsem byl mládě. Řekni teda teď něco ty mně. Třeba co jste ještě s Ylthin dělali?" odpověděl otázkou drak. Když Ceowulf odpoví, potvrdí mu tím to, co si myslel a navíc se ještě něco dozví.

"Toho bylo. Třeba jsme se hledali po lese. Jeden dostal náskok a druhý ho hledal. Ylthin v tom byla zatraceně dobrá. Vždycky měla víc vyvinutý ten intuitivní pocit. Když chtěla, téměř vždycky přesně zjistila, kde jsem. Já...," v tom se Ceowulf zarazil. Vytřešil oči na Severa a zůstal stát. Chvíli. A další.

Když se dostal mimo dav, Ceowulf zpomalil. Stejně pak musel jít stejnou cestou zpět, tak proč se příliš hnát. Přesto pomalu šel Severovi vstříc. Našel cestou při cestě pěknou borovici. Byl si jistý, že Severus už nemůže být daleko. Právě se nacházel těsně pod vrcholkem kopce, nemohli se tedy vidět, ale podle rychlosti chůze to nemohlo být jinak. Zadíval se do koruny. Hlavou mu proběhla myšlenka. Nemohl se jí ubránit. Přeskočil z cesty na mez. Obešel strom dokola a našel ty největší šišky. Pak se vyhoupl na spodní větev. Našel si pěkný průhled na cestu. I přes to, že schválně vybíral ty největší kousky, nebyl si jistý, zda Severus vůbec něco přez šupiny ucítí. Jiskřivé Slunce, chladivý vítr, zpěv ptáků a otevřená krajina bez zásahů civilizace, to vše mu nejspíš vnuklo ten chlapecký nápad. A jeho ani nenapadlo se mu bránit.

Přesně jak očekával, během pěti minut se přes horizont přehoupla dračí silueta a v minutce byl Severus nadostřel. Ceowulf nezaváhal a započal palbu. Neminul se cílem. Severus ale nereagoval a šel klidně dál. Jeho jezdec se podmračil a vrhl druhou střelu. Tentokrát se trefil na čumák a Severus se překvapeně zarazil. Rychle se porozhlédl po okol i po nebi. Ceowulf zadržoval smích, když drak vzhlédnul vzhůru a vypálil svou poslední ránu. Tentkrát už věděl, kam mířit a opět se neminul. Ale i Severus už poznal, odkud rána přišla. A mezi větvemi nejspíš spatřil i postavu. Udělal oopatrný krok blíž. A ještě jeden. Ceowulf se musel kousnou do rtu, aby se té překvapené grimase neřehotal velmi nahlas. Při třetím kroku drak poznal, že na stromě se neukrývá nikdo jiný, než jeho jezdec. Překvapený obličej nabyl ještě překvapenějšího výrazu, pak Severus přeskočil na mez pod strom.

"Co ty tady děláš?" zeptal se směrem do větví.

"Hážu šišky po dracích," snesla se mu odpověď zvrchu. A hned po ní se snesl i samotný mluvčí. Seskočil na nižší větev a z ní Severovi na hřbet. "A co děláš ty?" zeptal se, když dopadl znovu překvapenému drakovi na záda.

Pousmála se i Ylthin, která vše sledovala z povzdálí, třímajíc v ruce dvoje otěže. Jeli bok po boku s Val'kaesem kus za hlavní skupinou. Oběma jim tato vzdálenost vyhovovala. Vepředu se snad každý znal s každým. Mezi živým hovorem a pokřikováním, které nikdy nepatřilo jí, si připadala nepatřičně. Tady byl klid. Z hovoru k nim doléhala jen ozvěna, mnohem hlasitěji bylo slyšet švitoření ptáků. Vítr ji jemně pročesával vlasy, kůň poklidně kráčel, mohla se umívat, mysl jí nic nekalilo.

Jeli takto ještě notnou chvíli. Ylthin se rozhlížela po kraji. Počasí jim přálo. Jízda za takových podmínek byla radost a zábava. Oči ji sjely ke supině, kontrolovaly vzdálenost. Nechtěla jet ve skupině, na druhou stranu nechtěla, aby se úplně rozdělili. Nejprve pouze zaznamenala vzdálenost, byla vyhovující. Pak si ale povšimla, že Alucard s Undii mají trochu potíže. Vytáhnou Undii z kočáru byla zábava. Od Wolfbravea měl ale Alucard a svém koni krásné, zdobně vyvedené sedlo. Prostrné právě tak akorát pro komfortní jízdu jednoho muže. A to jízdě dvou dospělých lidí příli na pohodlnosti nepřidalo. Ylthin se rozhodla okamžitě. Sevřela v ruce otěže a pobídla koně. Hnědák pod ní se ochotně přešel z kroku do klusu a za chvíli už spolu cválali vpřed, následováni vraníkem, jemuž patřila otěž v Ylthinině ruce.
___________________________________________________________________

Wolfbrave jim zapůjčil koně, aby mohla karavana držet jednotnou rychlost. Dva jim stejně od toho nešťastného incidentu přebývali. Val'kaes si vyjednal koně u hostinského. Nikdo nevěděl jak, ale ráno už ho měl. Ti dva byli krásní. Ten drobnější hnědý, větší z nich černý. Byli to poslušní, cvičení koně. Bohužel, tehdá utrpěli trochu šok a teď byli patrně trochu více lekaví. Nesnesli Severa ve své blízkosti. Jakmile se dostal na dosah jejich smyslů, stávali se nezvladatelnými. Drak tedy odevzdaně kráčel pořádný kus za ostatníma. Ceowulfa to evidentně rozčilovalo. V jednom kuse se ohlížel. Neměl ponětí, co se vzadu děje. Cítil se nejistý, když s ním neměl spojení a neviděl ho vedle sebe. Neustále sledoval siluetu na hoizontu. Možná tak pouze zaměstnával mysl, aby neslyšel Undii. Každopádně nakonec strčil otěže do ruky Ylthin a sklouzl z koňského hřbetu na Zem.
"Když si osedlám draka, doženu Vás klidně během chviličky," zavolal na ni a pak už se ztratil mezi ostatními. Vydal se směrem opačným, než kráčeli všichni ostatní.
____________________________________________________________________

Ylthin dostihla kynetha a jeho družku během chvíle. Jeden kůň byl pro ni až až. Zklidnila koně, aby zpomalil. Vraník ještě chvíli běžel vpředu, jak jen mu to otěž dovolovala. Neměl jezdce na hřbetě a tak mu trvalo déle, než zareagoval. Ylthin srovnala krok z Alucardovým koněm.
"Přišla jsem, abych Vám podala vzájemně výhodnou nabídku," promluvila k Alucardovi, "pro dnešek mám koně navíc a Vám jeden chybí. Doveďte ho na místo, kde budeme nocovat. Získáme tak větší svobodu. Vy i já," usmála se na Alucarda. Ten otěže vděčně přijal a přehoupl se z jednoho sedla do druhého. Než se Ylthin vrátila k Val'kaesovi na chvost výpravy, ti dva už byli dávno pěkný kus před ní.