Nyárë - spoločné príbehy

„Ako na to mohli prísť?“
„Netuším! Čo teraz majster?“
Nič nemohlo prezradiť krátke trhnutie úsmevu na tvári muža v kapucni.
„Dostal som skvelý nápad.“
Potichu sa zasmial smiechom ktorý skôr pripomínal kašeľ.
„Zariadia to za nás iný.“
„Ale kto?“
Rozhodil Nesmrteľný ruky v nechápavom geste.
„Kto iste rád uvíta na svojom území dračieho jazdca?“
„La´Varthi.“
„Správne. Nerobím si nádeje, že zajmú jazdca dračieho princa ale aspoň jazdca tej zelenej potvory. Navyše je s nimi ten vyhnanec.“
„Ale čo tá jeho sestra?“
„Je to iba dievča.“
Zasyčal muž v čiernom plášti. Obaja boli ďaleko na sever od Eriuanu ukrytý v temnom lese. Boli navyše chránený kúzlom neviditeľnosti a aj proti odpočúvaniu. Obe fungovali tak, že ten kto v čase ich vyslovenia nestál na tomto mieste ich nemohol vidieť ani počuť. A keby ktorýkoľvek z nich toto miesto opustil, toho čo na ňom zostane nebude počuť ani vidieť. Začarované bolo teda miesto nie osoby. Bolo to tak ľahšie, menej náročnejšie na zostavovanie magickej formule.
„To dievča, ma len nedávno spoznalo!“
„Teraz máš novú podobu, a ak by ťa aj spoznala, vždy ju môžeš zabiť. Navyše kto by veril sestre zradcu a podliaka?“
„Ale ako ich chcete dostať k La´Varthom? Síce idú tým smerom ale pochybujem, že sa tam vydajú.“
„To už bude práca pre, našich orkských priateľov. Teraz choď, sleduj ich z bezpečnej vzdialenosti a nerob nič iné kým nedostaneš pokyn.“
Čierny plášť sa na sekundičku zmenil na kúdol dymu ktorý sa sformoval do podoby tienistých krídel a nesmrteľný sa vzniesol k oblohe. Postava v plášti za ním chvíľku hľadela, potom zrušila účinok kúzel a opustila miesto na ktorom sa zišli.

Nočni oblouhou rozozvučel nádherný mužsky smich. Blade pozoroval svého jezdce a jeho naštvane mimicke svaly se narovnávaly až se znovu vratily do normalu. Alucard se smal a smal až mu tekly slzy, chvili tiše a chvilemi jak se řikajic „od duše“ a když přestal. Ticho bylo najednou nesnesitelne.

Zlate oko ještě chvili pozorovalo zničehonic zvážnělého jezdce, pak Drak pohled odvratil. Stejně jako Kyneth.

Alucard předtím sedici, na dračich zadech ulehnul, a v momentě usnul.

Ve chvili kdy se kyneth probudil a otevřel oči z hruzou zjistil, že přimo necelých par centimetru od jeho nosu leži Ceowulfuv obličej, jeho ruka spočiva na kynethovym krku. Ylthin mňoukavě chrápajíc mezi muži. Zeleny drak ležici na zadech pobliž nich a to vše ukončuje obrovska Bladeova silueta ležici jeden metr od Alucardovych zad.
Kyneth se podával nad sebe a zjistil že černo-zlaty drak ma nad nimi rozprostřene sve giganticke křidlo. Muž ze zakladny si uvědomil, že asi prši. Nějakym zázrakem se vyprostil z pod svalnate paže temneho elfa a vykradl se ven z pod ochranneho křidla.

Až teď si uvědomil, jake vedro bylo pod křidlem a hlavně sucho. I když venku svitilo ranni sluničko, silně pršelo.

Cela skupina se nachazela na nějakem paloučku pobliž řeky. Alucard na nic nečekal a během chvili byl ponořeny ve vodě.

Jeden z dvou měsicu planety ozařoval zada dvou leticich draku a dodaval jim tajemnou majestátnost. V této chvili kouzla a ticha noci, nezaleželo na velikosti, postaveni a ani jake kdo byl rasy. Byla zde jen přítomnost.

Jelikož Blade byl daleko větši musel hodně zpomalovat, aby mu menši zeleny drak stačil. Proto misto mavani křidlami převažnou dobu plachtil na vzdušnych proudech.
Oba draci mlčeli stejně jako jejich pani.
Černo-zlaty drak si nemohl pomoct, nešlo mu ani o toho zeleneho červa, nikdy by se nestaral o jeho bezpeči a ani zda-li mu stači, kdyby nebylo faktu, že na svých zadech ten zeleny skřet nesl něco cenného.
Nemohl si pomoct, ale musel to udělat.

Ylthin znovu ucitila něči jemne skoro necitelne otřeni o jeji mysl. Vahala.
Ve chvili kdy se rozhodla, že pusti Bladea do sve mysli, tak jemny myšlenkovy dotek zmizel.
Nevědomky se přiložila dlaň na kaminek pod plaštěm.

„Alucarde…jezdče muj “ Zazněl vznešeny hlas kynethovi v hlavě. Byl to tak jiny hlas než ten lidsky, na který byl kyneth zvykly.
„Copak?“
„Slyšel jsem zpěv, který mě vzal do svých křidel světla a odnesl do řiše snu. Nemohu se soustředit, svět snu mě laka, stejně jako ma duše žhne po odpočinku. Probuď mou duši, zastav ji v letu věčnem. Zazpivej mi piseň ohně kralovskeho, piseň jenž me oči otevře dokořán.“
„Jak chceš muj drači přiteli.“
Najednou se vzduchem rozezněl kratky kvilevy vykřik. Který vyděsil oba dva draky natolik, že kdyby nebyli dobrými letci, tak by i s nakladem zřitili ulekem k zemi. Ve chvili kdy to srovnali:
„CO DĚLAŠ?!!“ Zabručel nahlas a rozhorčeně Blade.
„Chtěl si po mě probudit, tak jsem tě probudil ne?“ Začal se Alucard usmívat.
„Ale ne takovym skřekem, malem mi z tebe naježili všechny šupiny na zadech. MALEM SI NAS VŠECHNY ZABIL!!!“
„Ale notak, určitě ne.“
Blade to nevydržel a zahrnul kynetha ne zrovna spisovnymi slovy a rozhodně postrádaly slušny vyznam. Kyneth to už nemohl vydržet.

Odrazu sa ozvali fanfáry odniekiaľ zozadu a všetci sa otočily tým smerom. Po ceste rázne kráčala šestica ozbrojených mužov. Maly čierne lesknúce sa brnenia. Jeden z nich niesol malú truhličku. Spomädzy nich vyčnieval čierny prápor s čiernou zástavou zo znakom bielej dračej hlavy z profilu, ktorú nieslo páža a hneď za ním kráčal sil Joylon a jeho orechové vlasy mu povievali okolo hlavy. Prítomný sa rozostúpili aby mal Joylon k princovi voľnú cestu. Joylonove stráže sa takisto rozdelili a ostaly stáť po okrajoch spolu z pážaťom. Joylon ráznym krokom kráčal smerom k princovi. V ústrety mu vykročil Tarnum z výrazom elfského gesta. Upieral naňho svoj hlboký pohľad. Joylon mu gesto oplatil a Tarnum úctivo ustúpil. Celeb v dlhých zlatých elfských šatách s poloplášťom stál pri stoloch z občerstvením. Ylthin zahliadla Alucarda ako stojí v zhromaždení naľavo od princa a Bladea hneď za ním. Joylon sa zastavil priamo pred princom a pokľakol a s ním všetci prítomný. Vzal jeho ruku a pobozkal prsteň. Potom vstal a kývol na muža s truhličkov. Ten rýchlo pribehol a otvoril ju pred princom. Ten sa do nej pozrel. Vyžarovalo z nej tlmené biele svetlo. Muž truhličku znovu zavrel a Celeb si ju z úctivým úklonom hlavy vzal. Postupne prichádzali ďalší hostia a Celebovy odovzdávali svoje dary. Keď sa odovzdávanie skončilo hudba sa rozoznela znova a všetci sa začali zabávať.

Ylthin vyrušil hlas.

"Smím prosit?" leknutím nadskočila. Odmítnout ale nechtěla. Vzala nabízené rámě. A tančila.

Dary už byly předány, ale nikdo se neměl k tomu, aby oslaveci zaspíval. Něco se jí otřelo o mysl. Blade po Alucardově levici lehce kývnul. Všimla si toho. Vyvalila překvapeně oči. Nakonec ale, proč ne? Nervózně si pošlápla vedle Severa a otevřela ústa. Zpívala v rodném jazyce svého údolí. Většina přítomých jí pravděpodobě nemohla rozumět, ale všichni se otočili za jejím křišťálově čistým hlasem. Nahmatala vedle sebe Ceowulfa a stiskla mu ruku. Podíval se na ní. Kývla. Další tóny už se linuly dvojhlasně. Sametový bariton Ceowulova hrdla umlčel poslední šepot. Snad i les přestal šumět. Existovali jen dva proplétající se hlasy. A pak umlkly. Jakoby někdo opět zapnul zvuky. Les se rozševelil, lidé začali mluvit.

"A pak že nemáte princi co dát," zašeptala Ylthin do ucha Thaleila a začala tleskat. Ylthin udělala posunek směrem k princi a zatleskala také.

Později té noci. Všichni unavení zábavou se ubírali do postelí. Jen pět účastník oslavy tak neučinilo. Počkali, až se všichni rozejdou, vzali si svá zavazadla a prošli lesem k mýtince. Byla sice malá, ale s trochou sahy stačila i pro vzlétnutí Bladea, který byl o dost větší něž Severus.

Ve chvíli, kdy se ti dva nechávali vynášet letním vánkem, městem proběhl neslyšný stín. A ještě jednou. Pak se stal na chviliku slyšitelným. To když tiše zaklel. Nechápal, jak mohli přijít na jeho plány, ale přísahal jim všem pomstu. Krutou pomstu.

Mezitím, v lese, Nesmrtelný v lese dopilovával detaily svého plánu. Přebrousil si všechny své dýky, i když byli už předtím ostré jako bitva. Trénoval neslišný pohyb v korunách. A ve chvíli, dy se všichni začali scházet k velkolepé oslavě, šel se prospat. Aby byl na svůj úkol v naprosté kondici.

________________________________________________________________________

Večer probíhal přesně podle plánu. Cesta dolů pod stromy byla osvětlena lampiony, stejně jako volné prostranství dole. Za světla si Ylthin nedokázala představit, jak nádherně to bude vypadat. Vzduch voněl těžkou sladkou vůní květů stromů, z nihž měla přívěšek na krku a zároveň blízkým lesem s nímž se mísila vůně chladu večera, nastávajícího po teplém dni. Zvuky lesa se propltaly se zvuky nástrojů téměř neuvěřitelným způsobem. Oslava koruího prince začala.

Všichni se bavili. Ylthin našla v davu Thaleilu. Měla na sobě šaty v barvě tyrkysů, které na jedné straně přecházela v modrou a na druhé ve světlou zelenou. Nádherně potrhly její tmavé vlasy. Ylthin představila svou novou přítelkyni Ceowulfovi, který na ní mohl oči nechat. Dokonce ji vyzval k tanci.
U Severusa sa zastavil nejaký muž a spýtal sa ho:
„Nemáte na niečo chuť?“
Severus sa najprv rozpačite obzeral. Nebol si istý, či je vhodné aby ponuku prijal. No keďže nemal pri sebe nikoho kto by mu to schválil aspoň posunkom nesmelo zo seba vyrazil:
„Víno?“
Muž len kývol rukov a drakovi už dvaja ďlaší prigúľali menší súdok.
„Ďakujem, ďakujem veľmi pekne.“
Hneď za vínom nasledoval iba nedávno ulovený jeleň a všetci traja sa z úctivým úklonom vzdialili. Bolo tu niekoľko stolov ktoré sa len tak prehýbali pohostením. Každý si tu mohol prijísť na svoje chute. Ovocie, slasdké zákusky, rôzne druhy, rôzne upraveného mäsa a pečivo. Ylthin si vzala čierne sladké ovocie podobné jablku a zahryzla sa doň. Bolo šťavnaté a zvláštne horkosladké, no chuť bola príjemná. Preplietla sa pomädzi hostí a postavila sa k Severusovi ktorý pomali okusoval zviera. Oprela sa o jeho bok.

Ylthin stála opodál, opřená o Severa, a dívala se. Společně se tiše usmívali a doufali.

"Léčil jste včera mého bratra," vysvětlila, "Vůbec, jakto, že se nebojíte o svoje děti?" zeptala se, když pohlédla na výšku, která dělila mostek od země a při které ji přejel mráz po zádech.

"Jsou chráněné ochraným kouzlem. Není až tak lehké z nich spadnout," vysvětlil jí elf. "Mohl jsem Vás to nechat vyzkoušet, ale byl to reflex," zamál se, pokrčil rameny a zmizel ve druhých dveřích, než kterými ji provedla Thaleila. Ještě jednou se rozloučila a vydala se k jejich dočasnému příbytku. Balit.

Ještě v něčem bylo její nové přátelství výhodné. Thaleila ji ujistila, že princ Caleb rozhodně nečeká dary ode všech. Největším darem mu je, že mu svým příchodem vyjádříme svou podporu. Bude ji potřebovat, aby se stal králem. Řekla jí. Ceowulf už byl ve stromovém příbytku také. Stejně jako oběd. Najedli se, Ceowulf ji vyprávěl o svém dopoledni a Ylthin mu tlumočila Thaleilina slova. Ceowulf si oddychl. Ani on netušil, jaký dar se dá dát korunímu princi.

"Snad mu to budeme moci vynahradit jindy a lépe připravení," usmál se na Ylthin. K večeru ještě na chvíli odešel. Ylthin se oblekla, na krk si pověsila kamínek a upravila si vlasy. Rozpustila je a přední pramínky od čela přetočila a na týle připla. Ostatní prameny se nechala volně spadat na ramena ve volných kadeřích se zlatavými odlesky. Když se pro ni Ceowulf vrátil, mohl na ní oči nechat.

"Jsi nádherná, sestřičko," ujistil ji. "A kde jsi to vlastě vzala?" optal se zvědavě.

"Šaty jsou půjčené. Od Foitisovy sestry," o kamínku se nezmínila. To můžou vyřešit jindy.

"Jako by ta barva byla namíchána předně podle něj," konstatovala a vytáhla až ze dna truhly šaty.

"Zavři oči, a zvedni ruce. Tohle bude dokonalé," vyzvala ji Thaleila. Ylthi cítila, jak ji látka sklouzává přes hlavu. Pak ji Thaleila přepásala v pase a vzala za ruku.

"Můžeš otevřít."

Ylthin zalapala po dechu. Stála proti zrcadlu, ve dveřích skříně. Na sobě měla šaty nepopsatelného odstínu červené. Přesně jak řekla Thaleila. Měly totožnou barvu jako nebílá část kamínku na jejím krku. Poměrně jednoduchého střihu se stuhou v pase, která jen zdůrzila štíhlost, jakou obě dvě oplývaly.

"Líbí, nebo se koukneme po jiných?" optala se elfka, ale snad šlo jen o řečnickou otázku. Sama musela poznat, jak se Ylthin zamlouvají.

"Jsou dokonalé. Jseš si jistá, že mi je chceš půjčit? Tobě by jistě slušely taky."

"Možná slušely, ale ne tolik jako tobě. Padly jste si. A já už mám na dnešek vybrané jiné," ujistila ji Thaleila. Ylthin se zatočila před zrcadlem. Pochybovala, že by Thaleile tyhle šaty slušely méně než jí. Její nová mladá přítelkyně oplývala neskutečnou krásou. I Ylthin v sobě měla něco, co z elfek dělalo specifická stvoření, ale z Thaleily tohle elfčí kouzlo přímo sálalo. Byla by nádherná i v pytli na brambory. I přes to, když ji ujistila, že si šaty může vzít, Ylthin zavískla, stočila je a ve své neskutečné radosti snad stokrát poděkovala. Když vycházela z kuchyně, ještě se otočila.

"Dám na ně pozor. Zítra ráno je budeš mít vyprané tady," ujišťovala Thaleilu, a pozpátku kráčela dál k východu.

"To je dobré. Nemusíš tak spěchat. Stačí, když je vrátíš později," ujišťovala jí dárkyně.

Kéž by. Prolétlo Ylthin hlavou. Nechtělo se jí město hned opouštět. Další, co se málem prolétlo byla sama Ylthin. Jak k východu couvala, aby ještě mohla promluvit s elkou, vrazila do něčeho ve dveřích. Naštěstí to něco byl někdo. Zachytil jí, než se stihla skutálet na mostek před domem.

"Děkuju," vypálila rychle a zmateně, jak se snažila dostat z jeho paží na vlastí nohy.

"Foitisy?" zamrkala překvapeně, "děkuju", zopakovala, teď už tak, jak chtěla. Z vlastních nohou. Thaleila ji už předtím řekla, že žije s bratrem, ale nenapadlo ji, dávat si je dva do spojitosti. Teď když na ně koukala, byly tu ale jisté fyzické znaky, které je spojovaly. A mimoto...

"My se známe?" zeptal se překvapeně.

"Vy se znáte?" přidala druhý hlas jeho sestra.

Zatímco se Ylthin procházela po visutýh mostech ve větvích a zamyšleně promílala mezi prsty kamínek zavěšený na řetízku, dole pod ejíma nohama se téměř neslyšně míhaly stovky nohou, které připravovaly vše potřebné na večerní oslavu. Bylo uznáno, že každý živý tvor ve městě by měl mít možnost dojí vzdát princi hold. A ačkoliv jeho sídlo v korunách stromů bylo až neuvěřitelně rozsáhlé, pro tuto příležitost se nehodilo. Navíc, teď se to hodí i kvůli Severovi. Pomyslela si Ylthin, která z výšky pozorovala mladou elfku věšící lampion na jednu z nižších větví stromu.

"Nechcete s něčím pomoc?" zavolala dolů v náhlém vnuknutí.

"Není potřeba, paní," ozvalo se zdola, "Ale jestli chcete pomoci, každá ruka se hodí".

Mladá elfka dole pod stromem se pousmála, když Ylthin přeskočila z mostu na strom a sešplhala po kmeni přímo ke své nové mladé přítelkyni, jedné z elfek, které zůstali ve městě.

"Thaleila jméno mé," podávala jí elfka po lidském ruku. Ylthin zřížila ruku přez hruď v náznaku elfského pozdravu a představila se. Dívka naproti ní se rozesmála.

"Promiň. Žiju už tak dlouho spíš mezi lidmi, že jsem začala považovat jejich zvyky za normální a automatické." Zkřižila svou ruku přes hruď stejně jako předtím Ylthin a uázala ji na hromadu lampionů a pak na prostor mezi stromy.

"Já, a teď už i ty, máme na starost osvětlení tohoto místa, jestli ti to vyhovuje."

Ylthin jen přikývla. O dvě hodiny později měli hotovo. Ylthin prožila skvělé chvíle. Už tak dlouho nebyla v kontaktu s nějakou elfkou. S Ceowulfem si více než rozuměli, ale kontak s okolím už začala po té době potřebovat. Přátelský rozhovor, který měla s Thaleilou vedla během věšení lampiónů byl jako osvěžujíí letní deštík. Teď se, bok po boku, vydaly zpět k městu. Cestou se ptaly, zda ještě někdo nepotřebuje pomoci, ale všichni s díky odmítali.

Vylezly spolu po žebříku a Ylthin zamířila za Thaleilou k jednomu ze stromových příbytků. Už předtím se tak dohodly. Theleila se jí totiž zeptala, v čem večer půjde. Když s hrůzou zjistila, že Ylthin nemá žádné šaty, nabídla jí, ať si je u ní půjčí. Ylthin už si zvykla na svůj alhtový styl oblékání, když ale viděla, jak krásně a dívčí Thaleila v šatech vypadá, zatoužila zase se v nich jednou projít a tak nadšeně souhlasila.

Vešly do příbytku. Nebyl ani velký, ani malý, čistě upravený, účelně zařízený. Thaleila ji provedla přes kuchyň do svho pokoje, otevřela šatní truhlici začala vytahovat. Podala Ylthin jedny šaty s nařasenými rukávy. Ylthin si je zkusila. Docela dobře jí padli.

"Myslela jsem si, že budeme mít podobnou velikost," konstatovala spokojeně Thaleila. Ylthin se snažila prohlédnout ve skle, které tvořilo okno. Thaleila se rozesmála.

"Neboj, sluší ti. Ale sundej je. Mám tu lepší. Dokonale půjdou dohromady s tím kamínkem, co ho máš na krku," přišla blíž, a uchopila kamínek do ruky. Ylthi se nejdřív lekla, pak ale Thaleila kamínek pustila.

„Krasne jmeno Klaro, copak tu dělaš tak sama, tvi rodiče tě už musí hledat.“
„Nemam rodiče.“
„To je mi lito.“
„Nemusi, neznal si je.“
Kyneth chvili pozoroval divku „pohledem srdci“ a pak vzal mimino a podal ho Klaře.
„Dokážeš se o něj postarat?“
Překvapena divka se zachovala tak jak by nikdy nemyslela, že se zachova. Vzala ditě do naruče a odhodlaně přikyvla.
„Dobře tak tedy dam ti peníze, a dopis, pokud tě tady nic nedrži, tak zařidim aby si s Rhamantem hned dneska odjela na hranici se zapadem. Je tam vychodni provincie Sigurd a moje rozsahle panstvi Aelfleah, spravce se jmenuje Daen, mužeš mu duvěřovat. Na to panstvi dřiv nebo později dorazi ma žena s dítětem, s klukem. Zařiď tak aby Rhamant vyrustal spolu s mym synem. Bude ti tam poskytnuta nejlepši peče co znaš, jsou tam dobři lidi a postaraji se o tebe. Jasne?“
Divka pokyvala hlavou. V tu chvili se začal probouzet Blade, když uviděl scenu před sebou trochu se ošil. Kyneth ho v mysli uklidnil a hlavně se mu omluvil. Drak omluvu přijal, postavil se a po další tiche docela emocionální domluvě, trochu motavě vyrazil do města. Alucard s Klarou ještě chvili čekali, kyneth ji varoval ať o tom co viděla mlči. V okamžik kdy muž přestal zařit, vyrazili do města taky.
Když dorazili k obydli obývaném dvojici ze Zakladny, vychazel ze dveři už umyty a převlečeny Blade, zamaval jim na pozdrav a rychlym krokem vyrazil na oslavu. Dvojice vešla do pokoje, Alu našel na stole brk, papir a kalamář a začal psat dopis. Divka mezitím rozhližela po mistnosti a dvěma prstiky svirala demonovu ručku. Kyneth dopsal, dopis zapečetil a podal ho divce. Pak odběhl do jiného pokoje tam se taky umyl a převlekl. Zkontroloval už nachystane bagly na cestu a vratil se zpět ke Klaře. Kolem ramen ji pověsil svůj plašť a pak společně vyrazili ke stajim.
Tam Alucard osedlal svého černeho koně, řekl divce ať na něho chvili počka a zmizel v jedne uličce mezi stromy. Ve chvili kdy se vratil, nebyl sam, kračel za nim mohutny rytiř s ne moc příjemným vyrazem ve tvaři, i když jeho tvař byla velice hezka. Tiše Alucardovi nadaval a vyhrožoval mu, že jestli se to někdo, divka neslyšela kde, dozvi, tak jim dvoum nějaka velitelka urve hlavu.
Divce se zdalo, že tomu Alucardovi to ani moc nevadi, protože šel a potutelně smal se.

Rytiř se Klaře představil jako Persias, popadl ji a posadil na koně. Než osedlal a naskočil na svého koně, stihl dat kynethovi pohlavek a rozloučit se s nim.

Ve chvili kdy Persias a Klara byli pryč, Alucard ulehčeně vydechl, na chvili se posadil na měkky mech a pak vyrazil na oslavu.

V oblasti kynethove hrudi se rozzařilo oslňující rude světlo. Muž konečky prstu obou rukou se dotkl mista uprostřed hrudi a pomalu začal jakoby jimi pronikat do svého těla. Když to začal provadět, tak tiše bolesti heknul. Ve chvili kdy měl sve ruce zabořene až po zapěsti ve svém hrudniku, jakoby něco chytil a začal to pomalu vytahovat ven. Chtělo se mu brečet a křičet zaroveň.

Ve chvili kdy to vytahl, to ještě mělo tvar zářivého světla. Vzal to do naruči, jako matky berou do naruče sva novorozeňata a unaveně se usmal. Ruda zaře pominula a kynethovemu zraku se naskytl pohled na drobne miminko, které na něho s otevřenou pusinkou vyjeveně ziralo.
Alucard se tiše a unaveně rozesmal.
Demoni mladě mělo bilo-namodralou, jako chameleón přelivajici se barvu, už mělo par drobných, malych špičatých zoubku a na jeho těličku se občas objevil nějaky ten zvláštní vzor.
Kyneth natahl jedno ze svých křidel k miminu a pošimral ho pirkami. Ditě se rozesmalo a tim se konečně nadechlo.

Tomu všemu byl náhodným svědkem jeden člověk, spíše jedna mlada divka, která opodal čekala na svého mileho, který nepřišel. Tato divka byla ve městě znama svými nebezpečnymi vylomeninami a nezměrnou odvahou.

Cela užasla přišla bliž ke kynethovi a prohrabávajíc prsty konečky dlouhych vlasu, muže oslovila.
Alucard odtahl křidlo s vyhledu a zadival se na osobu před nim. „Posaď se.“ Pronesl a usmal se na ni. Divka mu nervozně usměv oplatila a udělala to co chtěl. Předtím se k němu však přibližila na delku paži.
„Krasne ditě.“ Pronesla a udělala na demunka prsty ťuťuňuňu.
„Ty se nas nebojiš?“ Zeptal se kyneth a na jeho obličeji se objevila něma zvědavost.
Divka se podivala na namodrale zařiciho muže a do jeho uplně černych oči a zavrtěla hlavou.
„ Nebojim a mimochodem ja jsem Klarisanie, ale mužeš mi řikat Klara.“
„Moc mě těši Klaro, ja jsem Alucard, mužeš mi řikat Alu.“
„Jak ho nazveš?“ zeptala se Klara.
„To nevim.“ Odpověděl Alu a zadival se na mimino.
„Mužu mu dat jmeno ja?“
„Mužeš.“
„Rhamantus.“

Několik hodin před začátkem princové oslavy:
Alucard seděl ve svém pokoji u okna a opíral se lokty o kolena. Byla už tma, město však zařilo namodralým světlem, které působilo velice uklidňujícím avšak zároveň i fascinujícím dojmem hlavně pro ty, kteří v tomto městě nežiji. Kyneth se těžce nadechnul, poslední dva dny mu daly co proto. Hlavně kvůli tomu, že cele dva dny musel skrývat hroznou bolest a únavu těla. Dal to tak nešlo, potřeboval svou silu a moc zpátky.

Blade se procházel po nějaké louce poblíž města a díval se na nebe zalite miriadami hvězd. Užival si chladnych paprsku jednoho z měsicu planety a pokoušel se telepaticky spojit s Alucardem, bezvýsledně však. Když už si myslel, že je nejvyšší část se dat do hala a jit na oslavu, jemná kynethova myšlenka se otřela o dráči vědomi. Drak na nic nečekal a vyrazil k místu kde tušil, že kyneth bude, pořad ho do své mysli nechtěl totiž pustit, proto na něho Blade zvolal nahlas, odpověď však zase neobdržel. Dráči muž už byl na kraji louky, stačilo udělat krok a ponořil by se do lesní neprostupné tmy. Zastavil se na kraji světla a zavolal ještě jednou.
Najednou se ze tmy vynořil par dlouhych mlečně bílých paži s tygřimi pruhy a dlouhymi prsty a vtahly draka do tmy.

Drači pan padleho rodu se ani nenadal a ucitil na krku něči horke sametove rty, ostre zuby zaryvajici se mu do krku a teply praminek krve, který mu začal stekat po krku.

Alucard obejmul Bladea takovym zpusobem, že jednou rukou chytl draka za hlavu a druhou za ramena. Jedině jak se drak mohl pohnout bylo objeti oplatit, což taky udělal.

Drači muž chvili pociťoval strach, ale také mu to připadalo neznamě vzrušující. Ještě nikdy necitil takovou blizkost se svým jezdcem.

Alu vše viděl rudě, v jeho mysli se probudily pudy, které kdyby pořad byl ten chladny kyneth, tak by je dokazal ovladnout, teď to byl problem a docela velky. Libilo se mu pit krev, citil při tom živočišnou touhu. Bal se, že nedokaže přestat, obaval se také, že jestli teď přestane, tak si pujde jako nějaky upir, si ulovit další oběť. Jak pil Bladeovou krev, tak viděl i jeho vzpominky, emoce a pocity. Male drače, bezmeznou oddanost.
Najednou přestal. Odtahl se, položil omdleteho Draka na zem, posadil se v tureckem sedu vedle něho a začal se kolibat a tiše prozpěvovat. Po asi deseti minutach neučeloveho kolibani a prozpěvovani dvojitym hlasem, zezačátku mu začaly zlatě zařit oči, už nedokazal udržet lidskou podobu.
Temne prostranstvi mezi stromy se jasně rozzařilo. Kyneth se rukama opřel o zem, z jeho zad začaly vylezat křidla. Vzduch kolem Alukcardoveho těla začal jiskřit statickou elektřinou a vonět ozonem.

Ještě dlouho ležel Alucard vedle své ženy, tak blízko, jak jen to šlo. Společně se nechali laskat dopoledním Sluncem. Kyneth stále proplouval svými prsty mezi vlasy své družky. Stále vdechoval její vůni, ve snaze vštípit si ji do paměti co nejhlouběji. Měl pocit, jako by to trvalo hodiny a zároveň ani vteřinu. Pak se ale odtáhl se na délku paže. Ruka, která až doteď bloudila jejími vlasy, aby utišila její strach teď sjela dolů, na její bříško. Nikdo kromě nich nemohl poznat z její stále dívčí postavy poznat, co to gesto znamená. Oni dva to ale věděli.

"Undie, poslouchej, možná to bude na dlouho, ale nikdy, nikdy, bych tě dobrovolně neopustil na vždy. Vrátím se tak brzy, jak jen to půjde. Věřím, že ať budeš kdekoliv, svou cestu k sobě si opět najdem a budeme spolu," udělal kratinkou pomlku a pak zašeptal, jen pro ni :"Všichni," a stáhl svou ruku a podložil si s ní hlavu a prohlížel si lučku, kde učinil své první vyznání citu. Citu tak lidského, že se nad sebou musel pousmát. Vážně, ještě chvíli v blízkosti těhle lidí a už ti z tebe moc nezbyde, prolétla mu hlavou posměvačná myšlenka. Nevadilo mu to. Zahnal jí.

Na Undiině tváři se smísily slzy s úsměvem. Nahnula se ke svému muži a políbila ho. Políbila ho, tak jak by to udělal on. Líbala ho, jako by to mělo být naposled. Vrátil jí její polibek. Co se dělo v další hodině by už svým přítelkyním z kočáru rozhodně vyprávět nemohla.

__________________
Ylthin s Ceowulfem zatím měli jiné starosti. Pravděpodobně není vhodné zavítat na oslavu bez daru, ale co oni dva mohli dát budoucímu králi? Nakonec Ylthin navrhla, že do celé té záležitosti je zatáh Alucard, ať jim tedy poradí. Poslala bratra za Foitisem a sama se loudala po mostcích. To místo bylo opravdu kouzelné. Nastavila svou tvář Slunci. Na krku se jí nic nezalesklo. Zatím se nerozhodla, jak naloží s dárkem od Blade. Sáhla do váčku, kde už měla svůj přívěsek po matce. Vytáhla kamínek ven. Dnes večer si ho vezme. Něco přijatelného už si pro Ceowulfa vymyslí. Něco o snaze těch dvou splnit jeho přání a zůstat v kontaktu. Přetáhla řetízek přes hlavu a pokračovala v cestě.

Dlouhy polibek vystřidal dalši vašnivějši, divka se nechala od muže pevně obejmout, větev se trochu zhoupla. Oboum dvoum však bylo v te chvili jedno, jestli z ni spadnou.

Ylthin začal dochazet dech. Drak to vycitil a raději obličej odtahl.
Elfka nevědě proč se rozbrečela. Blade ji přitiskl k sobě a opřel si zlehka bradu o jeji hlavu. Slyšel jak si elfka vyčitavě sama se pta:"Co to dělam?.... CO TO DĚLAM!
"Vždyť ja ho nesnašim, nesnašim, mame rozdilne cesty, zrazuji bratra! Co to dělaaam?!"
Drači pan hladil divku po hlavě a zadech a pokoušel se ji uklidnit:"Jestli Vas to uklidni, ja Vas taky zrovna nemusim."
Divka k němu zvedla uslzenou tvař a vyčitavě se na něho zadivala. Blade se jemně usmal a optarně prsty setřel slzy z divčiny tvaře. Utrhl jednou rukou jeden drobny nerozkvetly květ a zmačkl ho ve dlani. Ythin spatřila jak z dlani začala vychazet bila zaře. Ani se nenadala a před ni na mužově dlani ležel diamantovy kaminek ve tvaru a barvach toho rudo-bileho pupenu.
Pustil divku a sundal si řetizek vytvořeny ze zlateho biokovu. Přiložil kaminek jednomu zlatemu članku a znovu zavřel dlaň. Když ji otevřel, kaminek byl spojen s člankem. Drak vzal řetizek a pověsil ho divce na krk:" Pamatka na mě, vložil jsem čast sve energii do tohoto přivěšku, ochrani vas před nasilnym vnikem do vaši mysli...a take....diky němu Vas budu moct všude najit...jo a ještě maly detajl..." Drači muž se stydlivě usmal a podrbal se na hlavě:"...pokud se mi něco stane, něco co ukonči muj životni cykl....tak ten kamen zčerna." S těmito slovy se drak z větve seskočil a během chvile ho Ylthin slyšela jak na most pod stromem dopadly něči nohy.

Blade se prochazel po mostech a přemyšlel nad svym životem, nad lidmi a tvory jenž potkal a nad jejich osudy. Znovu dorazil na tu louku s gigantickym stromem z něhož proudila pravěka energie a naplňovala vše okolo štěstim a radosti, na jehož větvech kvetly rudo-bile květy, utrhl si jeden, z mostu přeskočil na obrovskou větev a po ni zamiřil dolu ke kmeni, když byl těsně u něho uslyšel krasny divči zpěv. Chvili stal se zavřenyma očima a se zatajenym dechem ho poslouchal, chtěl byt bliž tomu uchvatnemu zvuku. Začal po větvech stromu šplhat ke zdroji toho zvuku, ktery zřejmě nachazel na vrcholu stromu. Musel rozhrnovat jak velke kulate listy tak i omamně vonici květy. Konečně přes listy uviděl slunečni paprsky.
Jeho hlava vykoukla z hromady listi a rozhlidla se kolem. Hned u jeho hlavy na větvi seděla Ylthin, lekla se když muže uviděla. Chtěla už něco namitnout, když ji Drači pan mrtveho rodu poprosil:"Prosim Ylthin zpivejte dal."
Elfka si myslela, že si z ni ten grubiansky a nafoukany mazel ještě většiho nafoukance, utahuje a chtěla mu vynadat. Když však viděla jeho važny vyraz ve tvaři, rozmyslela si to.

Trochu se poodsedla aby drakovi udělala misto na větvi. Ve chvili kdy už seděl na větvi vedle ni. Zavřela oči a jeji usta s jemnym odstinem červene, vypustila prvni ton.

Blade seděl na větvi obkročmo v těsne divči blizkosti. Chvili měl take zavřene oči, uprostřed jedne teskne sloky je však otevřel a zadival se na elfku.
Měla zlatavě blonďate, jemně kudrnate vlasy jenž ji v dlouhych pramenech splivaly přes ramena a zada a končily u pasu.
Jeji jemna tvař se honosila upravenym obočim, dlouhymi hustymi černymi řasy, jemnym nosikem, smyslnym rty a sametovou pleti.
Na utlem divčim těle měla zelenou košili, hnědou tuniku a hněde gatě, na jejich nohou byly vysoke boty z jemne jelenice.

Divka jakoby vycitila, že se na ni Drak kouka, přestala zpivat a otočila na něho hlavu.
Jeji opalově zelene oči se střetly s těmi drakovymi černymi a hlubokymi jako bezedne tuně Euelskych jezer. Ani se nenadala a začala se v nich utapět. Nezmohla se ani na pohyb. Blade vycitil svou neumyslnou převahu nad divkou, chvili tak setrval, dokonce se jeho tvař na necely centimetr přibližila k te divči, pak však zafungovalo jeho svědomi a proto raději uhnul pohledem:"Divat se do oči Vznešenym drakum je pro necvičenou mysl nebezpečne, ještě chvili a byla byste na věky ma." Pronesl tiše Drak a trochu stydlivě sklonil hlavu. Pak se stalo něco co ani jeden z nich nepředpokladali a ani nepředvidali.
Ylthin se prsty dotkla Bladeove tvaře a pozvedla ji k sobě, nechapala co děla a proklinala se za to. Jejich oči se znovu střetly a polibek nenechal dlouho čekat.

Undine měla položenou hlavu na pevne, horke a hladke hrudi sveho muže a poslouchala jeho zvlaštně bijici srdce. Usmala se při vzpomince jak ji Alucard jednoduchym avšak mazanym zpusobem vtrhl ze sparu dvornich dam. Začala se červenat, když si vzpomněla jake hřišnosti provaděli zde na drobne louce ukryte ve vysoke travě.

Alucard vzal pramen dlouhych hnědych Undininych vlasu mezi prst a ukazovaček a přivoněl k němu. Voněla po ružich a jahodach a ranni rose. Vnimal tu opojnou vuni a blizkozt teto ženy a vštěpoval do mysli každy detajl jejiho nadherneho těla. Nechapal to štěsti, ktere ho potkalo, bal se ho pochopit. Bal si to uvědomit a dat svym amaterskym citum svobodu.
"Undine, ženo, ja dnes v noci odejdu."
"Kam? Na jak dlouho?" Začala se zajimat skoro už spici naha Undine.
"Pryč, daleko, nadlouho, možna navždy..."
Ženina vička se přiotevřela a kdyby se teď někdo do jejich oči podival, zjistil by, že Undine neni vubec překvapena. Kynethovi to taky došlo:"Ty si to věděla?"
"Tušila jsem to, od chvile co jsem tě poprve polibila. Tve polibky, doteky a něžnosti byly vždy takove jakoby měly byt ty posledni. A od chvile co nosim ve svem luni naše ditě, mivam sny, jsou tak žive, jsi v nich tam ty a naš syn a ještě někdo...." Alucard slyšel strach v Undininych slovech. Začal ji hladit po hlavě a libat ji na vlasy, zaroveň se ji tiše omlouval.

A tak Ceowulf vyložil Alucardovi vše o temných chodbách. O tom, že se chystá válka. Že loutky téhle organizace už můžou být všude, že je radno nevěřit nikomu, ale ať jemu tohle věří, že to zažil. A že něco v něm cítí přítomnost člena téhle organizace v městě. V noci, když se jeho mysl uvolní a je nejpřístpnější všem podnětům. A že stále věří, že jeho istinkty ho vedou správým směrem.
Alucard se podíval na Bladea, nejspíše si vyměnili nějaé myšlenky, pak Aluard přikývl.
"Přijďte uctít prince, s půlnocí opouštíme město. Sice nesouhlasím s vašimi názory, ale na základnu potřebujeme a kontakt s Vámi se může hodit. Dále ale budeme pokračovat na východ. Vede tam spousta stop, a jak už jsi řekl, jednou tě ovládli, mohli i podruhé. Nebudeme se všichni slepě řítit za jednou vidinou, jedním pocitem," a s tím odešel.
Ceowulfovu víru tím ale nenalomil. Stejně jako Alucard věřil, že právě o jde po správné stopě a s výsledkem setkání byl celkem spokojen. Jak řekl Alucard, kontakt se může hodit. Stejně tak Alucard jako Ceowulf se trochu ješitě se těšili, až budou moci říct, že to oni měli pravdu.

Ještě netušil, že tuhle větu skutečně řeknou. Oba.

"To je nám převratný objev," zabrblal Blade, Alucard do něj strčil. Ceowulf pokračoval.
"A to hned teď. Neodkladně. Nechávám na Vás, zda půjdete s námi," pokývl směrem k Alucardovi a Bladeovi.
Alucard vypadal překvapeně: "Já říkal žádné blbiny, a ty mi řekneš, že máme ihned odejít? Co za tímhle stojí?"
"Vím, kde jsou, to nestačí?" zeptal se, "Že to nedokážu popsat neznamená, že to nevím. Tak to laskavě přestaňte ignorovat a začneme jednat, než bude pozdě!"
"Víš to už jak dlouho a musíme odejít teď hned? To je dobré logické vysvětlení? Proč by zítra mělo být najednou pozdě? A kam chcete jít? Kde je bezpečněji, než ve městě se stráží a vojskem, s jedinou přístupovou cestou?"
"Říkám, že my odejdeme. Vy se zařiďte jak chcete. Jen si uvědomte, že Oni všichni vědí, kam jsme šli! Já je nenechám vyhrát! Odcházím, už dnes odpoledne! Tam," naznačil rukou směr.
"Dneska?! Jdeme sem kvůli oslavě princových narozenin, a ty řekneš, že máme odejít? Já dneska neodejdu, ani kdybych se rozhodl věřit všem důkazům, které jsi nám ještě nepodal. Jistá úcta k hostiteli a navíc královské krvi by ti místo té tvé horkokrevné hlavy prospěla," poznamenal Alucard.
"Já už tu další noc nestrávím, nemůžu, ač ti to může připadat iracionální, tady už spát nebudu. Jsou tu. Můžeme alespoň nějak zůstat v kotaktu?" zajímal se.
"Ne, nemůžeme. My sami už žádná zařízení nemáme," odpověděl Alucard, " Kdyby to vydrželo ještě den, zhruba tím směrem máme základnu, šlo by to zařídit. Ale ne dnes. Uklidni se, a zítra odpoledne vyrazíme!"
"Ne," Ceowulf se chtěl začít znovu začít hájit. Že nemůže, že mu Alucard nerozumí, ale přerušila ho Ylthin.

"Poslouchejte se, vy dva!" přesměřovali svou pozornost na ni.
"Vždyť si vůbec neodporujete. Ceowulf tu nemusí zůstat další noc a Alucard může jít na oslavu. Severus na ní stejně nebude a Alucard je fyzicky schopný, prostě odejdeme o půlnoci a rovnou se vydáme na cestu. Spát tu nebudeme," dodala směrem k Ceowulfovi, "A ii když nám Ceowulf zatím nepodal žádné vysvětlení, myslím, že důvod skutečně má a že nám je vysvětlí. Věřím mu. Plně za ním stojím, a jestli řeknete ne na tuhle nabídku, odcházíme dnes odpoledne." sedla si vedle Ceowulfa a šeptala mu do ucha: "Nějaké důvody máš. Klid. Řekni je. O nic nejde. My s tebou jdeme a věříme jim."

Probudila ho úžasná vůně a Slunko, které teple zalévalo pokoj. Otevřel oči. I přes to, že se cítil, jako by vůbec nespal, měl dobrou náladu. Vyštrahal se z postele a vyšel před stromové obydlí. Tam Ylthin chystala sezení a poblíž se nacházely dva tácy, z kterých vycházela ta libá vůně.
"Už jsem tě chtěla jít budit, Šípková Růženko," zazubila se na něj a ukázala na podnosy.
"Trochu pozdnější snídaně, ale ještě pro mě něco našli. Tak je podej!" zavelela. Pak se na něj podívala: "Dobře, sedni. Já je donesu, lazare," popichovala dál. Snad chtěla zlehčit atmosféru, kterou na ní tohle ráno dopadlo. Ceowulf byl ale naprosto vyrovnaný, klidný. Nevypadalo to, že ho něco trápí.
"Kolik je vlastně hodin?" zajímal se.
"Princ a jeho blízcí už mají po svačině," odpověděla s úsměvem. Slunce je objímalo náručí svých hladivých paprsků a jídlo chutnalo svěle.
"Tak to bychom měli zajít za Severem," usoudil Ceowulf. Ylthin kývla. Po snídani mu podala zevnitř jeho berle a vyrazili. K Ylthininu nemalému překvapení ale naprosto opačným směrem.

"Neříkal jsi za Severem?" zajímala se.
"Říkal, ale chci k tomu ještě přizvat," vysvětloval. Nezdálo se, že by to Ylthin situaci nějak moc ozřejmilo, ale víc se neptala.
"Ale nejdřív ti musím něco říct. Chci odsud odejít. Hned."
Ylthin se zatvářila zmateně: "Včera jsi říkal, že tu chceš zůstat navěky? Neměníš názory nějak rychle?" ptala se.
Stoupl si proti ní: "Vidíš, říkal. Aspoň mi proto můžeš věřit, že mám doopravdy velmi dobrý důvod. Věř mi, že ho mám. Jinak to nejde. A teď jdi, a sežeň Severa. Řekni mu to. Doufám, že budete stát za mnou. Věřte," pak jí otočil a poslal za svým drakem. Sám pokračoval v cestě původním směrem, až asi po čtvrt hodině našel, co hledal.

"Alucarde!" zavolal Ceowulf, "Alucarde, měli byste na nás teď čas?" optal se když přišli blíže.
"Proč?" zeptal se kyneth.
"To Vám vysvětlím, až budeme všichni," řekl Ceowulf, "I se Severem a Ylthin," dodal, aby bylo jasno.
"Pokud je to důležité, chvíli si najdem," odpověděl Alucard, když zkontroloval pozici Slunce na obloze, "Ale nemám čas na zbyt. Dnes ne. Tak si to dobře rozmysli, na nějaké blbosi bude čas jindy, jestli vůbec," řekl chladně a věcně.
Ceowulf přikývl.
"Dle mého názoru je to důležité. Názor nikoho jiného není k dispozici, takže se asi budu muset spolehat na svůj úsudek a požádat Vás, aby jste šli se mnou."
O pár minut později, když došli k provazovému žebříku, Severus s hlavou na tlapách už ležel poblíž a stráže po něm nedůvěřině šilhali. Nedošlo tak k žádným průtahům a za chvíli už byli v soukromí lesa. Jen Ylthin stačila cestou Ceowulfovi špitnout do ucha: "Až se vrátíme, měl by si zajít za Foitisem."

Když se zatvářil nechápavě, dodala: "Aby ti Severus pořád nemusel dělat výtah."
Pak už pochopil. Za tím vysokým elfem, léčitelem! Přikývl.
"To bych ještě mohl," uznal.

"Dobře, to by mělo stačit. Vezmu to rychle, ať moc nezdržuju," zarazil je Ceowulf v další cestě. Všichni na něj zvědavě pohlédli. V tu chvíli nevěděl co říct.
"Jde o to, že tu nemůžeme zůstat. Musíme z tohohle města odejít," začal.

Ceowul ulehl do postele. Nemohl říct, zda je to tím, jak dlouho už mu takový luxus nebyl dopřán, ale byla neskutečně pohodlná, měkká a voňavá. Ne že by nerad usínal vedle Severa, ale tohle mělo taky něco do sebe. Spokojeně usnul.

Nejprve spal bezesným spánkem. Měl za sebou těžký den, jeho tělo prostě jen odpočívalo. Přesto se nakonec přenesl do říše snů. Nejprve do snů nežných a voňavých jako jeho lůžko, postupě ale přecházejících jinam. Nejprve ho přepadl tísnivý pocit, že nemá vedle sebe svéh draka. Snažil se ho najít. Byl přeci tak blízko. Ve své snaze se ale dostal do tmavé temné chodby. Zaslech zašustění látky. Ohlédl se zpět. V zorném poli se mu mihnul lem černého pláště. Dal se do běhu. Běžel vpřed. Srdce se mu svíralo a ze tmy na něj hleděli červené oči bez duhovek. Znal ty chodby, ale nevěděl, kudy dál. Cítil strach a prázdo. Cítil, že je tu něco, co ho děsí. A ty oči se mu vysmívaly :"Zbabělče!"
"Severe!" vykřikl nahlas. Žádné spojení. Vyběhl z tunelu zpět do jejich pokoje. A v něm, přímo proti němu stál. Jako by tu tvář znal, ale někdo pak její rysy rozmazal. Jako by jí ty červené oči nepatřili. Ten neznámý vytáhl zahnutou dýku. Zaleskla se ve svitu měsíce. "Ceowulfe" ozvalo se z rohu. Teprve v tu chvíli si uvědomil, že tam nejsou sami. Na posteli se hnula Ylthin, neznámý s dýkou k ní zamířil. Neměla kam utéct. Srdce se mu na okamžik zastavilo.
"Ne," zařval. Vrhl se vpřed když se Ylthin skoulila do klubíčka a rukama si zakryla hlavu. Vrhl se vpřed, ale jakmile se dostal do pruhu světla z měsíce, začal se měnit. Nemohl tomu zabránit. Pohlédl na Ylthin se přitisknutou ke zdi. V duši měl prázdno a slyšel šílený smích toho vraha. Rezonoval mu hlavou. Přes bolest, kterou mu to vše způsobovalo, už málem ztrácel vědomí, ale stále se přeměně bránil.
"Ne,Ylthin, ne!"

"Ceowulfe! Ceo!" uvědomil si, že te zvuk se ozývá přímo vedle jeho hlavy. Točila se mu. Otevřel oči. Postel se s ním zhoupla, měl pocit, že se mu žaludek obrátí naruby. Ale než stiskl víčka zase k sobě, uvědomil si, že nad ním stojí Ylthin. Sen. Byl to sen. Úleva, která přišla, přebyla všechnu nevolnost.
"Ceowulfe, jsi v pořádku?" zajímala se Ylthin klečící u jeho postele.
Jen se s úlevou pousmál.
Chudinku jsem jí probudil. A možná i vylekal, pomyslel si. Byl v pořádku. Byla vedle něho. Všecho bylo v pořádku. Aby to věděla i ona, jen mlčky přikývl. Zatím se mu nechtělo mluvit. Připadal si jako v korábu na rozbouřeném moři, ale všehno bylo v pořádku. Ylthinn si sedla na okraj jeho postele a pak i vlnobití v jeho nitru se pomalu uklidilo, když tam tak mlčky bděli.

"Chceš mi to teď říct, nebo půjdeme spát?" zeptala se po několika minutách ticha. Nechápal, jak mohla tak trefě sformulovat otázku, ale odpověděl:
"Ne, ne. Jdi spát. Promluvíme si kdyžtak až ráno," odmítl nabídku k orzhovoru, "Dobrou noc, sestřičko," popřál jí a Ylthin přešla přes pokoj a ulehla do své postele při zdi pokoje. Usnula rychleji než Ceowulf ale i tomu se to nakonec povedlo. Bylo už ad ránem a ptáci štěbetáním přivolávali nový den.

Ceowulf s Ylthin strávili pod ochranou Severových křídel příjemný večer, když už ale všude kolem byla neprostupná tma, vrátili se zpět k žebříku vedoucímu k systému provazových mostů a ty obydlím v korunách. Ylthin se v mžiku hbitě dostala po žebříku na plošinu, Ceowulfa vysadil, jako už dříve, Severus.
"Dobou noc, hned ráno určitě zajdeme," slíbil Ceowulf svému drakovi, když už stál na plošině něolik metrů nad zemí. Ten jenom kývl hlavou na souhlas. Ylthi unaveně zamumlala: "Dobrou," a pak už mu oba zmizeli z očí. Vrátil se zpět mezi stromy, složil křídla a poprvé po dlouhé době usínal sám.
I Ylthin s Ceowulfem zamířili hned ke svému novému obydlí. Oba byli utahaní. Poprvé od doby co potkal Severa se Ceowulf chystal ulehout do opravdové postele a nehodlal to déle odkládat.

Dokonce i Blade a Alucard už se vrátili z obhlídky města a chystali se naspávali před zítřejší oslavou, z které pravdpodobně nikdo neodejde před půlnocí.

Jediný tvor, který byl kromě stráží a Severa ještě venku byl Nesmrtelný. Potajmu sledoval, kam se kdo z nich na noc uchýlil. Teď už si vše jen upřesňoval a hledal nejkratší a zároveň nejbezpečnější spojnici mezi těmito dvěma místy. Maximálně ho potěšilo, že Severus s Ceowulfem zůstávají odděleni. Právě se dostal místa, kde elf se svou sestrou spal, přes koruny strmů dostal k místu, kde spal ten neznámý údajný šlechtic a jeho "bratr", černo-zlatý drak. Trvalo mu to jen slabě přes minutku. Byl naprosto spokojen. Pokud má být tentokrát úspěšný, musí vše probíhat rychle, tiše a v noci. Všecho si probíral již cestou sem, teď jen potřeboval aplikvat své teoretické úvahy a tohle místo. Věřil si více než dřív. Věřil, že se poučil z předchozích nezdařených pokusů. Právě proto si vybral noc, kdy byli jeho soupeři nejzranitelnější. Žádný přímý střet, nikdo další, kdo by mohl přijít na pomoc. Jen čistě odvedená práce, kterou měl zadanou. Vše mu nahrávalo do karet. Další noc všichni budou slavit a následně budu unavení a otupělí vínem, pak bude slavit on. Za těchto úvah se znovu přemístil zpět k obydlí Ceowulfa a Ylthin. Netrvalo to o nic déle, než předtím a nevyplašil ani ptáčka. Zamnul si spokojeně ruce a zmizel přes koruny stromů do lesa.