Príbeh 10
jmenuji se Lidia, je mi 22 let, jsem romantička a miluji fantazirovat o ruznych světech, galaxiich a tvorech.
Před pul rokem jsem si myslela, že navždy zustanu v jedne male zemičce, uprostřed Europy, zestarnu a konečně po nudnem životě, jako stara pana umřu.
Co osud nechtěl, teď muj život není ani nudny, ani jednoduchy a ani ho neproživam na Zemi.
Co vic, nejsem ani žena a ani člověk a me fantazie, skoro všechny se staly skutečnosti.
Chcete vědět co se stalo? Tak začnem od začatku.
***
Muj stary život.
-
Muj stary život nebyl nijak zajimavy. Byla jsem vysoka, štihla divka s problematickym charakterem, která rada z krute reality každou chvili utikala do fantazijniho světa, do uryvku představ stvořenych z nahle inspirace nebo z kousku filmu co se mi libil, nebo knih co jsem viděla a nebo přiběhu bez konce, ktere jsem tvořila.
Tvoření přiběhu byla moje snad ta nejoblibenější činnost, malovani a tanec byl hned na druhem mistě. Hlavni postavou z mych story, byl skoro vždy představitel, mnou vymyšlene rasy zvane Kyneth, okřidlene bytosti s bilou kuži a malymi tygřimi pruhy po celem těle, s ostrymi zuby jak u upira a nadhernou skoro vždy ženskou tvaři ať to byla žena nebo muž. K tomu neodmyslitelně patřily i nadherne vlasy převažně tmavych barev.
Ma postava nebyla buh, byla mocna, ale nebyla nesmrtelna. Popravdě tento mocny tvor z mych fantazii byl vždy nějakym zpusobem křehky…zranitelny.
Když se vratim ke svemu životu. I když jsem skoro každou chvili utikala do fantazijniho světa, vždycky jsem dokazala rozdělit tento svět od reality.
Proto v první chvili, kdy se začalo dit to co se dit začalo, jsem nevěřila svým očim a myslela jsem, že se mi to jen zda, nebo že mam halucinace.
***
Purpurove světlo.
-
Pamatuji si, že to byla středa večer. Seděla jsem na schodech před našim ružovym rodinnem domem a v očekavani na rodiče, kteři měli dorazit z navstěvy přibuznych, jsem se divala na hvězdnou oblohu. Kochala jsem se timto pohledem a snažila jsem se do sve mysli dostat každy kousiček toho co jsem viděla.
Ze začatku jsem si ani nevšimla, že předemnou se pomaličku rozhořela fialova jiskřička. Která se pomalu zvětšovala až nakonec dorostla do metrove velikosti.
Bylo jasne, že každy normalni člověk se zvedne a zdrhne. Ja jsem byla na tolik velky magor, že jsem z vykulenyma očima zirala na stále se rozšiřujici purpurovou vodni plochu
Ani jsem se nenadala a z purpurove vody se prudce vysunula ruka s drapy a jako bych nic nevažila, vtahla mě do vnitř.
***
Mrazive probuzeni.
-
První co jsem ucitila, když jsem začala vnimat, byl vlhky vzduch nasyceny nečim odporně pachnoucim. Vim že mi byla zima, a neznamo proč, citila jsem štipavou bolest na zapěstich a na zadech.
To co mě definitivně probudilo, bylo nezname mužske zastenani. Vytřeštila jsem oči do tmy. Vyjekla jsem, když jsem zjistila, že nic nevidim. „Nic nevidim, panebože ja nic nevidim!!!“
„Přestaň ječet, blbe. Maš pasku přes oči a je noc.“
„Proč mám pasku přes oči? Kdo jste vy?“ Pokusila jsem se posadit, ale řetězy kterymi jsem byla připoutana, mi to nedovolili.
„Co to ksakru, co se to děje, proč jsem připoutana?“
„Připoutana? Co to meleš, jsi v kralovske kobce.“
„Proč jsem v kralovske kobce?! Co jsem udělala? A a vubec, odkdy v naši době zaviraji lidi do kobek? A ještě k tomu …. Cože královských?“
„Nevim co si udělal, ale stopro to bylo něco hodně drsneho, protože pouta co jsou na tobě jsou magicka. Čeče ty si možna ještě větší hvězda než ja ha ha ha ….“
„Proč o mě mluviš jako o muži?“
„No jako baba rozhodně nevypadaš.“
V te chvili mě zamrazilo tak, že mi trvalo pěkně dlouhou dobu než jsem se vzpamatovala.
„Copak si najednou utich? Tobě se nelibi, že nejsi baba? Hahaha…nic si z toho nedělej, tvemu trapeni zitra přijde konec.“
„Jak to?“ pronesla jsem s naději v hlase…zjištěni, že nejsem už ženskeho pohlavi, mi vzalo dech.
„Protože nas popravi ahahahahhaha.“ Rozesmal se šileně muž, jeho smich byl však špatně maskovany strach ze smrti. Zamyslela jsem se. Mě smrt nikdy nelekala, možna proto že když jsem byla mala, několikrat jsem doopravdy malem zemřela. Apropo vždycky jsem chtěla mit ten svůj nudny život za sebou. Z meho přemyšleni mě vytrhlo nahle umlknuti meho spolubydliciho po cele.
Zaznělo tiche cinknuti kliče, pak zvuk něčeho ostreho vysouvajiciho se z něčeho měkeho.
Nasledně zazněl tichy mužsky melodicky hlas. Měla jsem pocit, že slova nepatři mě, protože zvuk plynul v jinem směru, ve směru meho kolegy po neštěsti. „Cekneš a si mrtvy.“ Udivila jsem se, jak mam z ničeho nic dobry sluch.
„Marte hlidej ho, jestli jen pipne, tak ho podřizni.“
„Ano, muj pane.“ Nasledovalo par tichych kroku a najednou jsem na svém hořicim obličeji ucitila chladive dlaně.
„Za chvili budeš volny, muj pane.“ Zazněl ten samy melodicky hlas u meho ucha. Hned na to nasledoval proud neznamych slov a šilene paleni v mistech kde jsem měla pouta. Bolest to byla neuvěřitelna, ale k překvapeni same sebe, jsem nevykřikla. Někdo mi sundal i pasku přes oči. Chvili jsem mžikala do tlumeneho světla louče než se před mym obličejem objevila tvař majitele melodickeho hlasu. Zatajil se mi dech a rozbušilo se mi srdce, když jsem ho spatřila.
Byl to snad ten nejkrasnější muž, ktereho jsem kdy viděla.
***
Kdo jste? Kdo jsem ja? Co se děje? Aneb utěk z kobek.
-
Muž se postavil a podal mi dlaň. Byl vysoky, měl krasne dlouhe střibrne vlasy a jeho zelene oči se na mě usmivaly. Chtěla jsem nabizenou pomoc přijmout, když jsem si všimla, jak špinave ruce mam. Připadalo mi, že pokud se ho dotknu svou špinavou rukou, tak ho zneuctim. Horko těžko jsem se pokusila postavit sama.
Zamotala se mi hlava a kdyby mě ten muž nechytil, byla bych upadla.
„Pane, vim, že jsem ti ubližil a že nechceš ukazat svou bolest někomu takovemu jako jsem ja, ale byl si dlouho mučen a právě teď se prosim spolehni na nas. Prosim.“
Pokyvala jsem hlavou. Najednou štihle ruce toho muže vytahly mě na nohy jakobych nic nevažila. Jednu mou ruku muž přehodil přes sva ramena, a začali jsme co nejrychleji kračet pryč z cely.
„Marte, odstraň ho.“ Pronesl tiše muž. A Mart, hnědovlasy muž s uctihodnou vyškou, by byl to uděl nebyt toho, že jsem ho poprosila aby to rozmyslel.
„Muj pane, ale on nas muže prozradit.“ Zaprotestoval Mart.
„Mužeme ho vzit sebou…n- ne?“ Zeptala jsem se nesměle, viděla jsem překvapene vyrazy neznamych zachrancu a vděčne tmavě modre oči vykukujici z pod dlouhych, rozcuchanych plavych vlasu.
Podivala jsem se s prosikem na meho střibro-vlaseho zachrance. Ten když muj vyraz obličeje uviděl tak se nepatrně zamračil, pak však pokyval hlavou. Mart na nic nečekal, položil ruce na pouta a něco pronesl. Pouta se uvolnila a muž byl svobodny.
„Jdeme.“ Rozkazal střibrovlasy a hned na to jsme utikali dlouhou, uzkou, pořad točici se , tmavou chodbou. Chvili jsem si myslela, že ji nebude konec, když se předemnou otevřel maly vychod a najednou jsme stali venku a dychali čerstvy vzduch.
To, že nejsem na matičce Zemi jsem pochopila hned, jak jsem se podivala na krasnou hvězdnou oblohu s třemi měsici.
„Tomu nevěřim!“ Zamumlala jsem a chytla jsem se rukama za hlavu, byla jsem jako ve snu, „Tři měsice..“ Mumlala jsem dal a nechala jsem se vest za ruku ke konim. Někdo mě donutil posadit se na klidně stojici zviře. Ve chvili kdy jsem seděla vrchem, uvědomila jsem si, že neumim jezdit na koni, ale to už bylo pozdě, protože někdo placl koně po zadku a ten jako zběsily vyrazil do nočniho, strašidelneho lesa předemnou. Vykřikla jsem a jak nejpevněj mohla, jednou rukou jsem se chytla hrušku sedla a druhou křečovitě svirala otěže. Ohledla jsem se dozadu a spatřila za sebou dvojici koni s jezdci a gigantickou kamenou zeď a za ni do vrchu se tahnouci středověke město s obrovskym hrado-zamkem na samem vrcholu. Obratila jsem se zpět před sebe a zaryla prsty do hrušky ještě pevněji, chtělo se mi řvat strachem a vzrušenim. Dělat si strachy ze směru jizdy se jak se zdalo taky nemusela. Kuň se řitil nočni cestičkou mezi stromy naprosto jistym směrem. Par krat mě přes obličej a tělo šlehly větve a tak jsem se rozhodla jako ve filmu přitahnout se bliž ke krku zviřete. Jakmile jsem to udělala, i hned jsem zavřela oči, protože jsem se bala tak, že mě dělalo problem i normalně dychat.
***
Probuzeni aneb Uir, Anteros a Mart.
-
Nejspiš jsem omdlela, protože když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že se nachazim v naruči střibrovlaseho zachrance a opiram se mu obličejem o hruď. Taky přišlo uvědoměni toho, že mam otevřenou pusu, jen tak tak jsem ji stihla zavřit, předtim než odporna slina mohla zachrance poslintat. Taky jsem pod sebou spatřila rychle se mihajici zem.
Lekla jsem se a chytla jsem pevně muže kolem pasu a zavřela oči.
„Tak jste vzhuru.“ Usmal se muž. „Už jsme docela daleko od kralovskeho města, nemusite mit strach, stopy jsme zahladili…v noci jste omdlel a spadl se zviřete tak…jsem si dovolil Vas posadit na koně meho, pane….p-pane?“
Bylo mi přijemne opirat se o svalnatou teplou hruď a poslouchat jeho klidne tlukouci srdce. Nikdy v životě jsem neseděla tak blizko muže, ještě tak hezkeho…silneho.
„Pane od kdy se bojite jezdit na koni?“ jeho zvědava slova mě vratila do reality, šesty smysl mi řikal, abych se vyvarovala neznamemu budoucimu nebezpeči…a vystavila se hněvu těchto mužu právě teď. Zapomněla jsem, že jsem na koni a prudce jsem se odtahla a kdyby nebylo rychleho pevneho objeti, už bych se valela na zemi. „Co to dělate?“ zeptal se muž zmateně
„Zastavte koně…“ nemohla jsem se mu podivat do jeho zelenych oči.
„Proč?“ nechapal.
„Zastavte prosim koně!“ Vykřikla jsem. Muž přitahl otěže a propustil mě a ja jak nejrychleji mohla, seskočila ze zviřete a postavila se před něj. Rychle jsem se uklonila na znameni ucty (v japonskem anime to vždy fungovalo a docela se mi to libilo) a pronesla jsem.
„Jsem vam vděčna za to, že jste mě zachranili před jistou smrti a nejspiš mi nebudete rozumět, ale došlo tady k omylu…“ nasledovalo dlouhe tižive ticho…tak jsem se odvažila a pokřačovala.
„Nevim co se tu děje, ani jak jsem se sem dostala a ani proč a ani jak je to možne, ale před několika hodinami jsem se nachazela na planetě Země a byla jsem žena….jsem vam vděčna, že jste mě zachranili, ale nejsem ten člověk za ktereho mě považujete…ať je to kdokoli…“ zavřela jsem oči, protože jsem se bala, že mě za to ten muž zabije. Jakepak překvapeni bylo pro mě, když jsem uslyšela.
„Co to řikate muj pane, nejspiš jste se pořadně udeřil do hlavy a nebo vam kralovšti čarodějove vymyli vzpominky….prosim uklidněte se.“ Slyšela jsem jak muž seskočil, a položil ruku kolem mych ramen a narovnal mě.
„Marte, našeho pana strašlivě mučili, a teď si nic nepamatuje, vyklada věci, které mu ty čarodějove vsugerovali. Bude chvili trvat než se z toho vzpamatuje, prosim jeďte napřed, ja si musim s panem promluvit.“
Mart kyvnul hlavou na souhlas a během chvili byl pryč.
„Me jmeno je Anteros, jsem jeden z 5 nejvyššich generalu tve země muj pane…“
„Ale vy jste mi nerozumněl…ja doopravdy nejsem vaš p-pan…“ vzhledla jsem, muž vedle mě byl asi o pul hlavy vyšši než ja.
„Lidiel…“ pronesl a jeho zelene oči měly přisnou křivku.
„…Lidiel …spravně…“
„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se.
„Je to divna schoda, ale me jmeno je Savina Lidia Viktorovna, je mi 21 let…“
„To stači…“ zachmuřil se muž, jeho vřelost byla ta tam….myslim že mi uvěřil, uvolnil objeti a dal si ruce v bok.
Sklopila jsem zrak, styděla jsem se.
Po několika minutovem tichu muž pronesl, zdalo se mi, že slova volil velice optarně.
„Do chvile než zjistim co se stalo a kde je muj opravdovy pan. Budeš ty Lidielem Amdisem, panem Severskych zemi a Zapovězeneho Amdiskeho uzemi.“
„Ale…“
„Pokud se budeš držet mě a verze, že ti čarodějove vymyli mozek a že si nic nepamatuješ, bude to dobre. Všechno tě naučim…a teď rychle, musime se připojit k tve armadě pochodujici na vychod.“ Popadl mě za ruku a vedl mě ke koni. Zastavila jsem se a
pronesla:“ K jake armadě? Ja neumim bojovat! Jsem ženska, vzpominate…nechci se zaplest do něčeho, co nejsem schopna zvladnout, nemužu zasahovat do vyvoje na této planetě, když na ni nepatřim.“
Anteros stuhnul v pohybu, trhnul mou rukou, tak že jsem zadama narazila na sedadlo koně. Zviře se jen trochu pohlo ale zustalo stat. Ante si položil ruce kolem me hlavy na sedadlo a vyhružnym hlasem poznamenal: „Teď si Lidiel Amdis, muž který nasedne na koně a bude velit vojsku proti celemu světu za prava lidi a jinych tvoru žit spolu, abys dokazal celemu světu, že dobro a zlo muže koexistovat! A jestli to neudělaš, tak zemřeš! Je ti to jasne?!“ Poslední slova skoro zavrčel. Strachy jsem pokyvala hlavou. Jako mžikem oka se rozčilena tvař Antera změnila na zas tu překrasně milou, usměvavou.
„Teď pane, vam pomužu nasednout.“ Jakmile jsem se ocitla na koni, Anter se vyhoupl za mě. Položil me ruce na otěže a ukazal jak je držet. Pak trochu nakopnul koně a zavelel k jizdě.
Během chvile jsme uhaněli udolim. Po nějake době jsme dostihli Marta a jeho spolujezdce.
***
Odpočinek.
Na druhý deň...
-
Na odpočinek jsme se zastavili až když slunce začalo zapadat. Muj společnik seskočil z koně jakoby ani nejel cely den na koni, jakoby se ho unava ani nedotkla a začal chystat nocleh.
Zato ja jsem citila unavu snad za všechny přitomne. Bolel mě neuvěřitelnym zpusobem zadek a chtělo se mi strašně moc na zachod.
Velice pomalym tempem jsem slezla z koně, spiš jsem z něho sletěla, když jsem se pokoušela přetahnout unavenou nohu přes sedlo, tak kuň se pohnul a ja jsem se ocitla na zemi.
Ani jsem si nechtěla představovat, jak se přitomni zatvařili, když tohle viděli. Zastyděla jsem se a posadila se. Všechno mě bolelo a chtělo se mi brečet. Položila jsem si dlaně na obličej abych očim zabranila v nepřistojnem konani. Teď jsem přece muž, nesmim ukazat svou slabost. Ovšem tichemu vzlyku jsem zabranit nedokazala. Vylekala jsem se, že mě mohl někdo uslyšet. Zapomněla jsem na bolest v zadni časti těla a prudce jsem se postavila.
Řikala jsem si, že jestli si ulevim močaku, hned se budu citit lepe a zabranim těm zbytečnostem kapat z me tvaře. A tak jsem zamiřila do lesa, protože jsem si uvědomila, že se ještě budu muset seznamit s tim co mam mezi nohama.
„Kam jdeš muj pane?“ Ozval se Anteruv přisny hlas. A ja jsem neměla tu silu mu odpovědět.
Vnořila jsem se do lesa a ušla par metru, když jsem si byla jista, že mě nikdo nevidi, otočila jsem se k jednomu stromu (tak jak jsem viděla v televizi) a rozepnula poklopec u gati. Když jsem spatřila co je uvnitř. Se samym zoufalstvim jsem se opřela rukou o strom a položila čelo na ni.
„Jak se to kurva ovlada?“ Zamumlala jsem unaveně a myslela jsem, že se znovu rozplaču.
Když jsem ucitila jak se mi o zada někdo opřel, prudce jsem otočila hlavou a spatřila jsem hezkou tvař Antera. Usmal se na mě a opřel si bradu o me rameno. „Neni se za co stydět, mužeš byt na sebe hrda, si dobře obdařeny muž.“ Poznamenal a ja jsem si myslela, že se propadnu pod zem. Pravou ruku opřel o strom vedle me a druhou položil na mou levou ruku, pak ji navigoval ve směru meho rozkroku. Malem jsem vyjekla, když jsem se toho dotkla svou vlastni dlani a za doprovodu Anterove ruky.
„Tiše,“ pronesl tlumeně a možna se mi to i zdalo, ale slyšela jsem v jeho hlase i častečku vašně. Zavřela jsem samym studem oči.
„Dobře se divej.“ Poznamenal s tichou usměškou. Odvažila jsem se nakouknout dolu. „Tak, rozumiš... a teď se uvolni a pujde to.“
„No...“
„Ja se nemužu uvolnit, když se na mě někdo diva a ošahava.“ Poznamenala jsem s lehkou podražděnosti v hlase. Protože mira meho studu přetekla všechny hranice.
„Dobra tedy.“ Muž uvolnil objeti. „Nezdržuj se tu dlouho, lesy jsou zde nebezpečne, mužeš potkat divoke elfy a to není nic dobreho. Jsou masožravi.“ A s těmito slovy odešel. Mezitim se stihlo setmit.
„Masožravi elfove...no to je gól...“ Poznamenala jsem ironicky, když jsem citila ulevu vyprazdňujiciho se močaku. V jednu chvili se mi zazdalo, že se něco za mnou pohnulo. Ovšem když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Zamrazilo mě a tak jsem pospišila.
Když jsem byla hotova, zamiřila jsem zpět k mym novym společnikum.
Jak se zdalo Mart už spal a Anter držel hlidku. Neznamy společnik s plavymi vlasy seděl na dece a nad malym ohněm a hřal si ruce. Když si mě všiml, pozval mě abych se k němu posadila. Než jsem k němu došla, vyměnili jsme si ktatke pohledy.
Komentáře
Přehled komentářů
-
Lidia bola schopná to všetko iba nemo pozorovať. Nie preto, že by sa bála, alebo nechcela pomôcť, ale jednoducho nemohla. Anjeli smrti niesu len obyčajným vražedným komandom. Jej členky plnia aj úlohu Hodlemovej osobnej stráže a mučia väzňov aby z nich dostali informácie. Itaky používajú vo všetkých týchto svojich troch úlohách a poznajú body na tele človeka, na ktorých keď itaky spočinie, je schopné ho paralizovať aj na hodinu či dve. Jedným z takýchto miest je aj ucho, do ktorého jej žena dýku vrazila a dosiahla tak nielen to, že Lidiu dočasne paralizovala ale spôsobila jej aj čiastočnú hluchotu. A tak tam len ležala na zemi, triasla sa ako keby jej bola zima a dívala sa ako jej spoločníci bojujú zo ženami v bielych kombinézach.
-
„Chytaj!“
Hodila pantheranka Uirovy do ruky jeden z obuškov. Mart akoby to považoval za povel k útoku vyrazil proti ženám. Zvolil si skôr útok na protivníčku napravo. Tá sa jeho pokusu rutinérsky vyhla a vzápätí musela čeliť aj Uirovmu útoku. Síce ho zastavila, ale úder obušku jej z ruky vyrazil itaky, čo so zdesením zistila, keď chcela Uira za túto opovážlivosť potrestať tým, že ho do neho zabodne. Uir sa bláznivo zasmial a poriadne jej treskol obuškom po hlave až sa zosypala na zem.
„Há, há! Jednu som dostal! Au!“
Uskočil dozadu po tom ako dostal od zostávajúcej lakťom do brady. Nerátajúc veliteľku komanda, zostala na nohách posledná. Ak si tigrica, Uir a Mart mysleli, že jedna žena nebude problém, hneď pri následnom pokuse zistili ako veľmi sa mýlili. Vyzeralo to skôr ako keby jej, jej kolegyne zavadzali. Odrazila Uirov aj Martov útok a vykopnutím nohami sa zbavila pantheranky. Následne zasunula itaky za opasok a radšej si vzala obušok.
„Chyďte ju!“
Ozval sa Anterov hlas, ale ten bol čiastočne prehlušený zvukom „Cink, cink, cink, cink…“
Ozýval sa ako Mart na ktorého sa zamerala odrážal jej výpady. Uira sa zbavila ľahkým odkopnutím, tigrica však predstavovala už väčší problém. Pantheranke sa podarilo ju zasiahnuť do ruky, vychýlila tak jej obranný výpad a Martov meč jej následne uťal ľavú ruku v ramene. Zoťatie jej hlavy potom už bolo záležitosťou pár úderov.
12
(GirappAWt, 8. 4. 2012 23:41)
-
Mart a Uir sa opreli chrbtami o seba. Uirovy, doteraz bezbrannému sa taktiež podarilo ukoristiť obušok. Itaky sa vyhol, pretože už s nimi taktiež mal svoju skúsenosť. Mart sa oháňal jedenapol ručným mečom ktorý hravo udržal v jednej ruke, druhú mal teda voľnú pre iné potreby. Na každého z nich však pripadli dve ženy. Obchádzali ich ako svorka vlkov a odhadovali ich možnosti a schopnosti. Potom ako keby padol nejaký tichý rozkaz sa do nich pustili. Mart, cvičený vojak mal z odrážaním útokov oveľa menšie problémy než Uir, ktorého prsty síce boly majstrom v lovení mešcou z vreciek, ale iba prsty. Obuškom sa mu podarilo zablokovať obušok, zabudol však na oveľa nebezpečnejšiu zbraň v rukách žien. Svoje itaky do neho zabodli obe naraz. Našťastie pre Uira nemieryli bohvieako presne a ani jedna z nich nezasiahla srdce. Ani to by ho síce nezabilo, ale stačilo aby k zásahu do srdca anjel smrti pridala otočenie v smere hodín a smrť by prišla okamžite. Takto sa Uir ocitol paralizovaný bolesťou až do morku kosti. Mart sa rozohnal šyrokým oblúkom a tak donútil na neho dorážajúcu dvojicu uskočiť, svoj výpad však nezastavil a nechal čepeľ a silu výpadu aby ho čiastočne pootočili do ľava a výpad aby pokračoval na dvojicu týrajúcu Uira. Žena ktorej Uir predtým ukoristil obušok nestihla zareagovať. Čepeľ Martovho meča sa jej do lebky zasekla tesne pod ľavým okom. Pri páde na zem jej z rúk vypadla dýka a na tvári zostal prekvapený pohľad. Mart však teraz zostal spola nekrytý a tak na svojom tele pocítil dotyk itaky. Uir sa mu pokúsil pomôcť a zahnal sa obuškom k jednej z dvojice žien a svoju ranu mieril na krk. Žena však jeho výpad umne odrazila, vytiahla itaky z Martovho chrbta a zabodla ho Uirovy do ruky v ktorej zvieral obušok. Uir ho okamžite pustil ako keby sa práve dotkol niečoho žeravého. Skôr ako však stihol obušok dopadnúť na zem, chytila ho nejaká ruka, chlpatá ruka. Pantheranka rozmachom zo spodu zasiahla anjela smrti pod bradu tak prudko, až to ženu hodilo dozadu a pristála na chrbte. Uir sa hodil na zem a nohami podrazil nohy ďalšej žene ktorá následne pristála na špičke Martovho meča. Pomer síl sa zmenil na dve vražedkyne versus zmiešaná trojica.
-
Anterovmu prvému útoku sa veliteľka vražedkíň však vyhla s priam baletnou ladnosťou a kým sa on otáčal k ďalšimu útoku, vytiahla spoza opaska biely obušok. Ďalší Anterov výpad vyblokovala obuškom a pokúsila sa ho zasiahnuť itaky, Anter jej však chytil ruku a pokúsil sa jej zbraň z nej vykrútiť. Neuspel. Držala sa rukoväte ako keby na tom závisel jej život. Obuškom sa ohnala po jeho hlave a tak radšej pustil meč a rukov zachytil aj obušok. Utŕžil však ranu kolenom do brucha, prehol sa a o krok cúvol. Jeho meč teraz ležal medzi nimi a obaja rozbehli zápas výpadov a úderov aby sa k nemu dostli prvý. Anter iba holými rukami, anjel smrti ozbrojená. Anterova taktika boja spočívala teda v snahe chytať svoju protívníčku za ruky a snažiť sa pripraviť ju o jej zbrane. A zvolil si správnu taktiku. Zo svojim ťažkým mečom by proti nej bol v nevýhode čo sa týka rýchlosti reakcií.
11
(GirappAWt, 8. 4. 2012 23:40)
Lidia nemala zbraň a aj keby, ako ju použiť vedela iba teoreticky. V jej príbehoch každý súboj dopodrobna opisovala, každý švih čepele, ako keby bol sto krát spomalený. Skutočnosť bola iná, bola oveľa rýchlejšia. Chrbát ruky v bielej koženej rukavici ju zasiahol do sánky z ľavej strany tak prudko, až jej to otočilo hlavu na opačnú stranu a mala pocit, že prišla o pár zubov. Ani nie sekundu na to ucítila v hlave rovnakú bolesť ako pred chvíľou v ramene. Ibaže táto bolesť netrvala tak krátku chvíľu, trvala snáď večnosť. Cítila ako sa jej k miestu ku ktorej tá žena priložila tú zvláštnu dýku bez čepele hrnie všetka krv v tele. Zároveň to bolo ako keby každá kvapka tej krvy zo sebou trhala každý nerv, sval a každučký úlomok kosti a snažila sa to všetko pritiahnuť na miesto dotyku. Mala pocit, že objem jej hlavy sa zväčšuje každou sekundou a je len otázkou krátkeho času kedy dôjde k tomu, že vybuchne. Začula hlas, ktorý znel ako z druhého konca dlhého tunela.
„Slávny lord Amdis. Muž ktorý vyhlásil, že vymaže existenciu cisára Hodlema z povrchu … . Smiešny malý červ. Hodlem rozpučí tú vašu alianciu svojim malíčko...“
Paralizujúca bolesť pomynula ako lusknutím prsta. Lidia si uvedomila čiernobielu šmuhu ktorá sa jej myhla nad hlavou, uvedomila si, že kľačí na kolenách, že začína padať a aj to, že svojmu pádu nezabráni. Bolesť bola síce preč, ale svalstvo ešte stále zvieral kŕčovitý šok.
-
„Anjel smrti“ sa ocitla na zemi, pritlačená váhov pantheranky ktorá na ňu dopadla po skoku, ktorý prišiel odkiaľsi z lesa za Amdisovým chrbtom. Vrazila jej itaky do rebier, v snahe zbaviť sa jej. Počula dvojité prasknutie ako sa jej podarilo dve rebrá jej zlomiť. To však na bielu tigricu nemalo ten efekt v ktorý dúfala. Miesto toho aby od nej poplašene odskočila, zrevala na ňu a odhalila tak svoj zvierací chrup.
„Tým ma mučili v anjelskej veži.“
Prezradila svoje malé tajomstvo a následne sa jej zahryzla do krku ako keby ani nikdy nebola mala iné, než zvieracie spôsoby. Keď jej čeľuste pevne zvierali jej hrdlo trhla hlavou a vražedkyni zlomila väz. Ruka z itaky ochabla a prestala sa dotýkať jej tela. Pantheranka sa odkotúľala od mŕtvoli a čupla si. Spoza opaska anjela smrti vytiahla obušok potiahnutý bielou kožou aby sa ozbrojila pre ďalší boj.
10
(Sheewa, 7. 4. 2012 22:44)
Lidia jako z dalky vnimala vykřiky a zvuky boje, ktere se začaly odehravat kolem ni. V hlavě ji od toho narazu na zem hučelo tisice včel. A svět se podivně točil.
Když po několika neuspěchach se ji konečně podařilo postavit, někdo v bilem se po ni ohnal něčim lesknoucim.
Instinkt sebezachovy tehdy zapracoval a přinutil jeji tělo pohnout se pryč. Nebyla ovšem dost rychla a tak v rameni ucitila ostrou palčivou bolest, ktery přes jeji rameno se rozšiřila po celem těle. Vykřikla.
Anteros byl zaujaty soubojem s bilou kněžkou ve chvili kdy uslyšel mužsky vykřik. Nemohl však zareagovat ihned, odrazil utok dyky miřici ze zdola na jeho krk, využil nekrytych zad ženy a zasadil ji smrtelnou ranu. Hned na to se otočil ve směru vykřiku.
Uviděl sveho přitele jak na něho doraži jedna z "andělu smrti". Antera až zamrazilo, když spatřil v Lidielově rameni zabodnutou dyku Itaki. Vyrazil k němu a v tu chvili mu zastoupila cestu černovlasa vudkyně utočniku.
Byla rychla a podařilo se ji ho povrchově řiznout na hrudi. Muž uskočil.
"Ale, ale...kohopak tu mame. Neni-li to věrny sluha našeho krale Hodlema. Nečekala jsem, že pravě tebe spatřim jak pomahaš Amdisovi v utěku. Tato novinka bude meho pana velice zajimat." Zasmala se jechydně.
Muž se v rychlosti podival za ni. Kromě Marta i Černeho kocoura stale zaujatych bojem s nepřitelem, uviděl jak z lesa vyrazila pantheranka a přispěchala Lidielovi na pomoc.
Muž si mysli si ulevně povzdechl a narovnal se.
"To bys to musela zezačatku přežit." Zazubil se a vyrazil do utoku.
09
(Sheewa, 7. 4. 2012 21:54)
***
Rano bylo mrazive a přišlo přiliš brzy, pomyslela si Lidia, když ji Anteros probudil. Byla ji zima a fyzicky citila jak ma ztuhle svalstvo. "K večeru bychom měli dorazit k tve armadě." Řikal, když ji pomahal se postavit. "Vychazi slunce, měli bychom vyrazit, během cesty ti ještě sdělim, co bys měla vědět a take si budeš muset zvyknout, že i v soukrome konverzaci tě budu oslovovat "on" jestli mi rozumiš."
Lida ještě napul ospala přitakala.
"Myslim že bys dneska měl zkusit jet na koni sam. Mysliš, že to zvladneš?" Zeptal se ji, když se přibližili ke zviřatum. Ostatni už seděli vrchem, připraveni vyrazit. Divka jen přitakala, pozdravila Marta a Uira a pokusila se posadit. Šlo to obtižně, ale šlo a tak během chvili skupina vyrazila na cestu.
Bylo před obědem, když se skupina na Anterovo znameni musela zastavit.
"Co se děje?" Zeptala se Lidia a pokoušela se nemyslet na kručici žaludek a neustalou bolest hlavy.
"Něco citim, zlo...a je velice blizko." Pronesl tiše a s tasenou zbrani se rozhlidl kolem sebe. Stejně jako Mart. Ktery se nachazel za nimi.
Divka se zavřenyma očima jen zavrtěla hlavou, jedine co ona citila byl vtiravy smrad koně.
"Jeďte. Rychle!" Rozkazal zničeho nic Anter a v te chvili těsně před Lidinym koněm se do země zabodl šip. A pak tři dalši, ktere jen tak tak minuli jeji hlavu. Zviře se vylekalo a vstalo na zadni. Divka se nedokazala udržet a spadla na zem.
V ten moment neznamo odkud se na cestě a z lesa vynořila skupina bilych jezdcu.
08
(GirappAWt, 6. 4. 2012 22:47)
-
-O deň skôr-
„Žena v priliehavej, bielej, koženej kombinéze s krátkymi čiernymi vlasmy sa narovnala. Ľavou rukov si oprášila hlinu z prstov pravej ruky a potom na ňu znovu natiahla bielu, koženú rukavicu. Svoj pohľad chladných ľadovo-modrých očí obrátila na západ.
„Stopy vedú na západ!“
„Si si istá?“
Chcela potvrdenie jedna zo šiestich ďalších žien v rovnakých kombinézach ktoré stáli úhľadne zoradené na konských chrbtoch za prvou ktorá skúmala stopy. Táto sa iba máličko odlišovala. Na pravej strane hrude mala vsadený odznak v podobe malého čierneho anjela, aby bolo jasné, kto tu velí.
„Nielen to! Dva kône niesly dvoch jazdcov, a jeden bol bez jazdca. Lidiel je zjavne slabý a nevládze ísť sám na vlastnom koni.“
„Víborne, to by ich náskok pred nami malo čoskoro skrátiť.“
Usmiala sa veliteľka sebaisto a prstami sa dotkla dýky za opaskom. Pri pohľade obyčajného smrteľníka by to bola vlastne iba rukoväť dýky bez čepele, no itami, to nebola bežná zbraň a to už tobôž nie dýka! Ucítila blesk bolesti ostrej ako vybrúsený diamant ako jej okamžite vystrelil z končekov prstov a rozlial sa až do ramena. Anjeli smrti, elitné vražedné komando vládcu Darka Hodlema, však boly trénované aby dokázali vydržať mučenie a tým pádom aj pracovať s itami.
„Poďte sestri, cítim krv.“
Vyhlásila veliteľka len čo stopárka opäť vysadla do sedla, a všetkých sedem popohnalo kone ihneť do cvalu.
07
(GirappAWt, 6. 4. 2012 22:46)
„Ktože?“
Ospalo si pretierala oči.
„Pantheranka, tá mačkovitá žena.“
Vysvetlil Anteros zatiaľ čo Lidií pomáhal na nohy.
„Áno, áno. Matne si spomínam.“
Prisvedčila Lidia.
„A prečo vlastne?“
Pokúsil sa o niečo ako myknutie plecami zatiaľ čo ju podopieral.
„Akonáhle som vydal príkaz aby ju pustili zvrtla sa a zmyzla. Asi ju videsil fakt, že sa nám podarilo ju chytiť. Ono to vo všeobecnosti totiž vôbec nie je dva krát jednoduché. Sú takmer rovnako rýchly a mrštný ako elfovia.“
„Ááááha.“
Zazývala zatiaľ čo sa nechala odvádzať späť k ohňu.
„A dali ste jej nejaké jedlo na cestu?“
„Nie, už som to povedal, ušla. V momente ako ju Mart a Uir pustili už aj bola preč.“
Lidia iba krátko pokývala hlavou na znamenie, že rozumie. V zápätí ju musel Anteros podoprieť, pretože sa jej podlomili nohy. V podstate dvojdňová jazda ju vyčerpala viac než si dokázala predstaviť. Vpodstate sa posadila a takmer okamžite sa zvalila na bok pri ohni vedľa Uira tkorý teraz spal a po pár minútach ktoré venovala pohľadu do plápolajúcich plameňou znovu upadla do spánku.
-
Jej príchod však zobudil Marta, ktorý potom ako sa už nemusel zaoberať pridržiavaním neznámej ženy u zeme sa nakoniec dal zlomiť neústupným Anterosom a znova si ľahol spať.
„Choď sa vyspať, vystriedam ťa na hliadke, a tentokrát na tom trvám!“
Vyzval Anterosa. Skôr než mu však dovolil uložiť sa k spánku, prisadol si k nemu a teraz, keď ho Lidiel nemohol počuť sa konečne rozhodol vysloviť otázku ktorá ho na jazyku pálila od okamihu, kedy dostal od svojho pána rozkaz, nezabíjať ani neubližovať pantheranskej žene.
„Ja... smiem prehovoriť pane?“
Vypýtal si od svojho generála najprv povolenie.
„Hovor.“
„Obávam sa, že náš lord sa zmenil...“
„Zdieľam tvoje obavy. Kobky Tiberlahu vedia urobyť divy aj z takým mužom akým je náš lord.“
„Ale aj tak...“
Nedal sa Mart.
„Spomínate na bitku Azinillskej úžine? Veliteľ Golia tam prišiel o rozum, na čisto sa zbláznil a viete čo sa o ňom predtým hovorilo?“
Anteros iba znova prikývol.
„A lordom Amdisom to ani nepoholo.“
„Zabúdaš na pár podstatných detailov. Bitka v Azinillskej úžine netrvala tri mesiace a lorda Amdisa tam denno denne nemučili a neotravovali mu myseľ jedovatými kúzlami. Povedal by som, že na to, že sa z neho Hodlem pokúšal urobyť svojho poslušného psa, aby pred všetkými na námestí prisahal vernosť a odvolal vojnu ktorú vedie obstál ešte veľmi dobre.“
„To áno, ale zdá sa mi, že v ňom niečo zlomili, že zmäkol. Ak nebude silný ako vždy, ako môžeme Lyrské armády pozraziť?“
„Ak nebude silný lord Amdis, potom budú musieť byť jeho generály dvojnásobne silnejší aby sme doplnili jeho chýbajúcu silu. Ale som si istý, že akonáhle do dostane do rúk Waylin, vylieči jeho myseľ a bude to znovu náš starý dobrý lord Amdis!“
„Iste pane. Odpuste moje pochyby.“
Mart vstal. Nastala nie príliš obvyklá situácia kedy sa Anteros na svojho podriadeného díval zdola.
„Iba blázon nemá pochybnosti.“
Pohľadu a jeho slovám neubralo na vážnosti ani jeho neobvyklé postavenie.
„Áno. Tak teda dobrú noc pane.“
Zaželal Mart a išiel vykonať obhliadku tábora na začiatok svojej hliadky.
06
(Sheewa, 6. 4. 2012 22:46)
Nejspiš při te příležitosti i zadřimala. Zdaly se ji šilene sny o podivnych konich, libajich mužich a mluvicich kočkach a taky o ukrutne zimě. Otřasla se, probudilo ji to. Otevřela oči a narovnala se. Trochu se vylekala a trhla sebou, když v šeru noci spatřila Antera. Byl přičupnuty před ni a tiše ji pozoroval.
„Co? Už musime jit? Mam se chystat?“
„Ne, je ještě noc. Dlouho ses neobjevoval, tak jsem tě šel zkontrolovat. Nechci se aby tvemu tělo něco stalo. Měli bychom se vratit k tabořišti. Apropo ta pantheranka je pryč.“
05
(GirappAWt, 6. 4. 2012 22:45)
Zamračila sa, lebo nechápala, čo to má znamenať. Začala sa obávať, že sa jeho tichý hnev zmení a odrazí sa v nejakom fyzickom násilí voči nej. Nestalo sa. Ešte nejakú chvíľu tam len stál a díval sa než konečne prehovoril:
"Vieš koľko málo chýbalo aby som ťa zabil?"
Ten jeho pokojný tón bol asi tisíckrát horší, než keby na ňu začal vrieskať. Neodvážila sa vydať ani hláska.
"Nepokúšaj ma, mohlo by sa ti to raz stať osudným. A samozrejme, nerád by som zabil svojho pána a priateľa."
"Priateľa? Nehovoril si tam v cele, že si mu ubl..."
Jeden jediný ostrí pohľad ju donútil nepokračovať.
"Miesto toho si radšej ujasnime ako vysvetlíme tento tvoj výstup. Ako poznám Lidiela, a že ho poznám vinikajúco, on by ma nezastavil."
Ak bola Lidia predtým zaskočená, v tomto momente bola totálne ochromená.
"Čože?"
Anteros to ignoroval a pokračoval.
"Povedzme, že ťa zmenili podmienky vo väzení... alebo sa budem aj naďalej oháňať tvojim vymitím mozgu... Každopádne, ak ju stretnem ešte jeden jediný raz než sa stretneme s tvojim vojskom, príde o hlavu okamžite JE TO JASNÉ?"
Lidia naprázdno prehĺtla a zakývala hlavou, že rozumie. Anteros ju obyšiel a vydal sa späť k ohňu, zatiaľ čo ona sa zviezla na zem, objala si kolená a krátku chvíľku sa v tejto polohe spamätávala.
04
(Sheewa, 6. 4. 2012 22:44)
Anteros ji vedl pryč od skupinky dokud si nebyl naprosto jisty, že je neuslyši a neuvidi. Ignoroval Lidiny chabe omluvy a vymluvy a tom, že zabijet není zrovna nejlepši řešeni. Zastavili se. Anter začal kračet přimo k divce, která ustupovala dozadu do chvile než narazila zadama o strom. Naposledy ještě zkusila vyjit s argumentem, že pokud by tu neznamou zabil přimo před ni, tak by se pozvracela a to by mohlo narušit obraz veliciho.
Divka se zarazila v puli věty, Anetros byl podezřele tichy.
03
(GirappAWt, 6. 4. 2012 22:43)
"Nesssledujem!"
Zasyčala.
"Vážne? A ako by si to nazvala?"
Položil Uir ironickú otázku.
"Iba som sa snažila zohnať si niečo pod zub."
"A to ťa doma neučili, že kradnúť sa nemá?"
Lidia si pomyslela, že ironickejšiu myšlienku z úst profesionálneho vreckára počuť snáď ani nemohla.
Vyzeralo to ale, že Anterosa táto odpoveď ani trochu nepresvedčila.
"Ak si myslíš, že ti toto uverím, potom si veľmi naivné stvorenie."
Poznamenal bezvýrazne.
"Tak ešte raz, kto si a kto ti dal za úlohu sledovať nás?"
Neznáma anthro tigrica zrejme zvolila formu tichého vzdoru.
"Dobre, ako si želáš."
Tasil meč a takmer v zápätí oblúkovytým úderom vedeným z hora mal v úmysle zoťať jej hlavu. Náhle bol ale úder donútený zastaviť. Ostrie čepele sa ocitlo asi centimeter od Lidiinho nosa. Zľakla sa, že urobila najhoršiu a zároveň poslendú chybu vo svojom živote, Anteros sa však stihol zastaviť práve v čas. Lidia sa konečne nadýchla a vypätie situácie ju zložilo na kolená. V nasledujúcej sekunde ju však Anteros staval na nohy a odvádzal obďaleč.
"Rozkazujem vám, neopovážte sa jej ublížiť, ani jeden z vás!"
Kričala rozkaz na Marta a Uira ktorý naďalej uzemňovaly spútanú neznámu.
02
(Sheewa, 6. 4. 2012 22:41)
Jedine co nato Lidia v ten moment stihla udělat bylo překvapene zvolani typu „WOW!“
„Jak se ti to podařilo?“ Zeptala se Uira hned nato a pak se podivala na osobu ležici pod nim.
Byla to žena i kočkovita šelma zaroveň. Jinymi slovy anthro. Měla kratkou tygrovanou, bilou, hladkou srst a dlouhe vlasy stejne barvy utažene do koňského ohonu na temeni hlavy. Hezkyma zelenyma očima nenavistně Lidii protinala a přitom vydavala vrčivy zvuk.
„Děkuji…“ Usmal se a jeho brada diky tomu rozvinula do vějiře. „…Mám leta praxe.“ Pochvalil se Uir.
„Je to vidět.“ Zamumlal podezřivavě Anteros a přičupnul si k vzpouzejici se ženě.
„Kdo si a proč nas sleduješ?“ Zeptal se.
Mezitim už probuzeny Mart odběhl do mist odkud neznama objevila, aby zkontroloval zda-li byla sama a nebo s někym.
Lidia tu veškerou profesionalitu sledovala s velkym obdivem a otevřenou pusou.
01
(GirappAWt, 6. 4. 2012 22:41)
Teda vlastne ten Lidiin pohľad bol trochu dlhší, pretože si chcela jej neznámeho spoluväzňa a teraz spoluuprchlíka lepšie obzrieť. Zjavne strávil v kobke dosť času, pretože bol dosť vychudnutý a hustá brada pokrývala celú jeho spodnú čeľusť. Spoza špinavých dlhých rozstrapatených vlasov pravdepodobne pôvodne plavej farby sa z vpadnutých očných jamôk dívali tmavomodré oči. Pôsobil na ňu dojmom aký zanecháva úbožiak odkázaný na žobranie. Lidia ktorá sa snažila to všetko začať čo najskôr chápať. A ak nie aspoň chápať tak akceptovať nastalú situáciu a „poslúchať“ na meno Lidiel, aspoň že sa meno toho neznámeho, pravdepodobne nejakého vodcu, tak veľmi podobalo jej prostrednému menu si k nemu prisadla a zadívala sa do ohňa. Nevedela čo povedať, alebo skôr nechcela povedať nič čo by spôsobilo nejaké ďalšie problémy a tak iba mlčky hľadela do ohňa.
„Prečo si sa rozhodol ma vziať zo sebou miesto toho aby si ma zabil?“
Jej mozog prepadol panike. Prečo to vlastne urobila? Nerozmýšľala nad tým prečo to urobila, jednoducho jej to v tej chvíli pripadalo správne. Išla na to inak... čo by na túto odpovedala jedna z postáv v jej príbehu?
„A ty by si neurobil to isté?“
Rozosmial sa smiechom akým sa zvyknú smiať pomätený vedci vo filmoch, čo jej napovedalo, že to asi nebola najlepšia odpoveď.
„TICHO! Upútaš pozornosť a ak nás objavia tak ťa tu nechám aby si ju mohol pútať aj naďalej!“
Zahriakol ho Anter.
„Ach vy ušľachtilí blázni... nedivím sa, že si skončil tam kde ja ak rozmýšľaš takto. Ja byť na tvojom mieste, tak mi dám niečim po hlave a ešte ti prešacujem všetky kapsy.“
„Vážne?“
Lidia sa snažila aby to znelo tak, že nemá nejaký výrazný záujem zistiť viac.
„Ja som čierny kocúr!“
„Kto?“
Ozvali sa Lidia a Anter súčasne.
„Vy... asi... nebudete z Tirbelahu však?“
Keď videl ich zamračeno-nechápavé pohľady usúdil že zjavne nie.
„Hovorí sa, že ak v Tirbelahu niekomu niečo zmyzne z vrecka, má v tom packy čierny kocúr, teda moja maličkosť. Som zrejme najslávnejší kapsár v hystórií mesta!“
Hrdo vypol hruď.
„A to sa za žobráka iba vydávaš alebo má Tirbelah tých najúbohejších kapsárov na svete?“
Dovolil si Anter uštipačnú poznámku. Čierny kocúr si dal ruky v bok a zamračil sa.
„A zatvárali by žobráka do kráľovskej kobky?“
„To mi povedz ty.“
„Aké je tvoje pravé meno?“
Prerušila Lidia ich rozhovor.
„Prečo to chceš vedieť?“
Začudoval sa kapsár.
„No ak ťa budem chcieť osloviť, čierny kocúr nieje podľa môjho názoru práve najvhodnejšie. Pravdupovediac znie mi to trochu detinsky.“
Malú chvíľku si hľadeli do tváre, než sa muž rozhodol výsť z pravdou na svetlo.
„Od narodenia ma volajú Uir.“
Lidia pocítila v žalúdku nepríjemný kŕč. Telo toho Lidiela už asi dobrých pár dní nič nemalo v ústach. Doteraz si to nejako neuvedomovala, pretože bola z toho všetkého čo sa udialo dosť vyplašená, a hlavne pri všetkom tom trmácaní sa na koni bolo jedlo posledná vec na ktorú pomyslela. Ale teraz keď sedela v relatívnom pokoji pri ohni, pocit hladu ju dobehol.
„Nemáme niečo na zahryznutie, som ukrutne hladná... ný! Hladný.“
„Pozriem sa, či nemáme niečo v sedlových vakoch.“
Odvetil Anter a hneď sa vydal tak urobyť. Ku koňom sa priblížil zo strany a všimol si, že pri nich stojí nejaká postava. Mart to byť nemohol, ten spal a Lidia bola pri ohni spolu s Uirom. Teda Lidia tam určite bola, takže toto mohol byť Uir, alebo aj niekto iný. Potichu obyšiel oblúk aby sa prikradol z tej strany, z ktorej by neznámej postave zabránil v úteku do lesa, teda aspoň z jednej strany a už už sa ju chystal chytiť, keď si ho všimla a dala sa na útek a vybrala si na to smer okolo miesta kde táborili.
„Chyďte ho!“
Zavolal Anter. Ani nie o sekundu na to spoza krovia vyletela akási postava a chcela prebehnúť okolo. Lidia nestihla nijako zareagovať. Odrazu sa však neznáma postava rozplácla na zemi. Uir si k nej kľakol tak, že kolenom jej zatlačil na lopatky. Ozvalo sa podráždené vrčanie ako je skrížil ruky za chrbtom. Vo svetle ohňa sa objavil Anter.
„Niet za čo!“
Otočil na neho Uir hlavu.
13
(GirappAWt, 8. 4. 2012 23:41)