Nyárë - spoločné príbehy

V te chvili do pokoje vběhla Lantashova matka. Měla uslzene oči.
„Rhamante mohl bys nas nechat?“ Poprosila roztřesenym hlasem. Ten při pohledu na ni pokyval hlavou a bezeslov odešel. Undine počkala až se blonďák vzdalil a pak zaklapla dveře a opřela se o ně rukami a zady, jakoby za dveřmi měl byt nepřitel a ona ho nechtěla vpustit dovnitř. V tomto případě to ovšem bylo naopak.
„Ja tě nepustim.“ Vykřikla z ničeho nic.
Kyneth se zamračil, posadil se na postel a sklopil hlavu. Bolelo ho vidět matku se trapit.
„Osum let jsem tě neviděla.“ Zanařikala. „Nedovolim ti odejit, ne tak brzy.“
Muž se neodvažoval nic říct. Svou matku, dalo by se říct miloval. Lepši přirovnani by bylo, že si ji važil a ctil a hodně mu na ni zaleželo. Věděl čim všim musela projit a litoval každe této chvile, ale takovy je život a on s tim nemohl nic udělat a ona se s tim musela vyrovnat. Proto mlčel. Bal se ji ubližit ještě vic.
Undine se svezla na zem a ani se nepokoušela zastavit přival slz, který neměl konce. Ve chvili kdy jeji pozadi dotklo kamenné podlahy. Jeji syn najednou klečel u ni a pevně ji objímal. „Neplač.“ Žadal ji. Pokoušel se ovladnout svůj nelidsky hlas a skryt sve kočiči oči.
Šlo mu to velice špatně, jakmile jeho matka uslyšela první nelidskou hlasku, vzhledla. Prsty rukou jej chytila za hlavu a silou sklonila jeho tvař k sobě.
Musela obdivovat jak nadherne černe, dlouhe a huste řasy jeji syn ma.
„Prosim.“ Žadonila. „Otevři oči.“
Jakmile to uslyšel podruhe, nemohl to už snest. Jeho vička se začala pomalu zvedat. Když je zcela otevřel, bal se že jeho matka vykřikne jaky je jeji syn monstrum a uteče, ale nic takového se nestalo.
Undine nevypadala překvapeně. Dokonce se zdalo byt, že se začala uklidňovat.
Čim dele se vpijela pohledem do bledě modrych duhovek a úzkých kočičich zorniček, tim klidnějši byla. Až nakonec hlubokym hlasem promluvila.
„Tvuj otec se to přede mnou taky pokoušel skryt. Bal se, jak bych reagovala, kdybych zjistila, že je něco jineho než člověk.“
Odmlčela se a obejmula syna kolem hrudi. Zavřela oči a zaposlouchala se k tlukotu srdce. Místo jednoho, teď slyšela dvě.

-
Rhamanta našiel v izbe ako vybaľuje a triedi ich veci, pretože včera prišli na oslavu neskoro, doteraz na to nebol čas.
„Môžeš to zase znova zabaliť.“
„Čo, čože?“
„Odchádzame, ešte dnes po večery!“
„Veď sme iba včera prišli, a musím podotknúť, že včera tak neskoro, že to už bolo skoro dnes!“
Lantash Rhamanta umlčal tým, že mu do rúk miesto gatí ktoré sa práve snažil nejako rozumne poskladať strčil pergamen. Keď dočítal obrátil spýtavý pohľad na Lantasha.
„Kedy to sem prišlo?“
„Pred štyroma rokmi.“
„Vieš, že to môže byť nejaká pasca alebo...“
„Viem, no nemyslím si to!“
„A to už prečo?“
„Glaedr mal už niekoľko vyložených šancí ma zabiť ak by naozaj chcel!“
„Ale aj tak, nevidím dôvod prečo liezť priamo do dračej tlamy!?“
„Znieš rovnako ako môj otec!“
Rhamant nakrčil obočie.
„Nevlastný otec.“
Opravil sa Lantash.
„Buď pôjdem s tebou, alebo bez teba! To záleží na tebe.“
Rhamant sa teda lamentujúc čosi o tom, že Lantash ich raz obydvoch privedie do hrobu začal baliť veci späť do vakov.

-
Lantash sa pobral do vnútra hlavnej časti panstva. No aby tam mohol vojsť musel prejsť popod istý strom. O tom, že Omanaya Adela na ňom znova sedí vedel už predtým než prehovorila, aj napriek tomu, že ju jej biely kožúšok na strome zasypanom bielym snehom veľmi dobre maskoval. Lantashove kynethské oči však videli viac než bežný smrteľník, dokonca aj viac než oči elfa, o čom sa na svojich cestách mal niekoľko možností presvedčiť. Už bol ku stromu chrbtom a tvárov k dverami keď na neho prehovorila:
„Ako to, že si sa vrátil z lovu skôr než otec?“
Lantash sa zastavil, usmial sa, ale neotočil sa.
„Vysedávaním na strome a špehovaním každého okolo trávyš celé dni?“
Otočil sa aby si doprial pohľad na našpúlené pery v mierne urazeno-nesúhlasnom výraze.
„Ja nešpehujem! Iba tu sedím. Nemôžem za to, že mám oči a uši a tak vidím a počujem čo sa deje naokolo!“
„No dobre, ale aj tak, nebolo by lepšie sa napríklad hrať?“
„Ale Katrin teraz nemá čas a aj tak som na hranie už veľká!“
Lantash sa nad tým podivil. Deväť ročná a veľká na hranie. Mimovoľne sa usmial keď si spomenul na to aký bol on v jej veku.
„Si si...“
Zohol sa nabral do rúk sneh a začal formovať snehovú guľu. Skôr než však dokončil svoju otázku, ktorú chcel podporiť hodením gule na sestru, dostal on prvú ranu.
„Týýýý!“
Oplatil jej to, čím vlastne začal nie veľmi dlhú ale intenzívnu snehovú vojnu, v ktorej nechal nevlastnú sestru vyhrať. Efekt bol však opačný, než očakával.
„Prečo si ma nechal vyhrať?“
Spýtala sa nasuptene, keď jej oprašoval sneh z kožúška.
„Myslel som, že ťa to poteší.“
„Neteší ma, keď sa niekto len tak vzdá!“
Oponovala keď už vchádzali do dverí.
„Dobre tak choď nájsť Katrin a zahrajte sa spolu. Ja teraz musím urobyť pár vecí...“
„Ale stále si mi ešte neodpovedal! Prečo si sa z lovu vrátil oveľa skôr než otec?“
Lantasha to prekvapilo. Toto dievča bolo vínimočné svojou inteligenciou a schopnosťou vnímať až nad tým žasol. Kľakol si k nej aby si mohli hľadieť do očí.
„Vieš Adela, nerád lovím spôsobom akým lovia páni. Som radšej, keď to má korisť rýchlo za sebou a nie ju dlhé hodiny štvať a desiť.“
Prikývla a v očiach sa jej zračilo porozumenie.
„A teraz už choď.“
„Dobre, idem za scholarom oznámiť mu, že som pripravená na ďalšiu hodinu dejín kráľovstva.“
Vybehla hore po schodoch a Lantash len zakrútil neveriacky hlavou.

„Pozvanie od Glaedra?“
Začudoval sa Ceowulf.
„To nebude len tak. V tom bude niečo viac to je jasné.“
„Kedy tu ten dopis pre mňa nechal?“
„Približne pred štyroma rokmi.“
Lantash sa otočil a zamyslený odkráčal. Jeho nevlastný otec ho ale dohnal a zrovnal s ním krok.
„Hádam len neuvažuješ o tom, že tam pôjdeš! Keď sa Glaedr vrátil s protilátkov nepovedal o tebe ani slovo. Ignoroval všetky naše otázky a odletel bez akéhokoľvek vysvetlenia, to myslím nenasvedčuje, že by voči tebe ešte prechovával nejaké priateľstvo...“
„Pokoj otče. Ešte som sa nerozhodol.“
„Ale ja áno. Zostaneš tu a hotovo!“
Lantash sa zastavil a obrátil na svojho nevlastného otca pohľad ktorý by sa dal vyjadriť vetou „To myslíš absolútne vážne?“
„Lantash, nechcem znova prísť o syna!“
„Syna? To myslíš ako Wolfa?“
„Vieš ako to myslím...“
„Ak som z tvojho pohľadu tvoj syn tak prečo som sa o tom, že mojim otcom bol hrdina prvej Seffesovej hrozby Alucard, dozvedel od tvojho bývalého draka, ktorý sa ťa zriekol potom, čo si môjho otca zabil!?“
Tieto slová Ceowulfovy vzali dych a očividne jeho šok zapôsobil aj na Lantasha ktorý dodal:
„To som všetko som ti odpustil, pretože keď som ten príbeh počul druhý krát od Glaedra, keď som ho prvý krát stretol, podal to menej zaujato než Severus. Ale prosímťa nenazývaj ma synom. Klameš sám seba!“
Potom sa znovu dal do kroku. Ceowulf zostal stáť na mieste, a chvíľu premýšľal nad slovami, ktoré mu pred chvíľou jeho nevlastný syn povedal.

„Lantashi!“ Zvolal elf dobíhaje za nim. Když se osloveny otočil, Ceowulf musel několikrát naprázdno polknout knedlik v krku, aby našel odvahu promluvit.
Předtim však zašatral pod teplou vestou a vytahl trochu zmačkany pergamen s ještě celou pečeti.
Kyneth nejistě natahl ruku pro dopis. Jakoby očekával, že jakmile se jej dotkne, tak dostane bleskem do těla. Ale nic takového se nestalo. Poděkoval Ceowulfovi a pak se zadival na pozlacenou pečeť s drakem.
„Glaedr se na Aelfleahu objevil v době kdy jsem byl nepřitomny na panstvi stejně jako ty. Ten dopis převzala tvoje matka. Pry nic neřikal, jen prosil abych ti jej předal až se tady objeviš. Slyšel jsem co se stalo, ale nemohl jsem nic udělat.“ Na chvili se několikrát nadechl a pokračoval.
„Když tě obvinili z pokusu o zabiti dcery Urilie a zavřeli v kobce.Chtěl jsem vyjet s našimi nejlepšimi bojovniky a magi a zachranit tě. Věř mi, toužil jsem po tom aby si byl zpatky doma, ale když jsme dorazili do Formenu. Kralovna mi oznamila, že si zmizel a rozkazala ať se do toho nepletu. Měla velice přesvědčive argumenty.“ Temny elf si vzpomněl jak se před nim rozčilena panovnice proměnila do nadherne, giganticke dračice a zcvakla zuby těsně u jeho nosu. Musel se odmlčet.
„ Když si zmizel z jejiho palace. Pani Severu poslala armadu do Aelfleahu aby se přesvědčila o tom, že tě neukryvame. Chtěl jsem ti dat čas. Věřil jsem, že si utekl, aby si dokazal svou nevinu a našel protilek….nevěděl jsem….že tě unesli…“ Elf ztišil hlas a sklopil zrak.
„Aelfleah byl oblehan, skoro pul roku. Urilie měla nejspiš stejny napad. Až moc ses ji libil na to aby bez pochyb věřila v to, že si ubližil jeji dceři. Chtěla mit ovšem jistotu, že do tveho hledani a hledani protileku nebudu nikdo zasahovat. Byla připravena zničit Aelfleah, pokud by si zklamal ty nebo ta skupina v čele s Rhamantem a Glaedrem, která tě vyrazila hledat.“
Musel polknout aby uklidnil hlas.
„Když se Rhamantus a Glaedr vratili bez tebe ale s protilátkou…Tva matka i ja jsme mysleli na to nejhorši. Že už možna nejsi mezi nami. Ale dozvěděli jsme se, že si zustal v Zapovězene temne zemi a byl si korunovan jejich kralem. Byl to pro nas všechny šok. Urilie dokonce odvolala oblehani a alarmovala i svého manžela na to aby se připravil na připadnou valku s tebou v čele smečky temnych… ale nic se nestalo. Uběhlo několik měsicu, nakonec rok a pak 8 dlouhych let.
Jedine informace, které jsme o tobě měli, byli od Kralovskych poslu a šlechticu, se kterymi si jednal a uzaviral smlouvy o rozšiřeni uzemi Aelfleahu a zabezpečeni jeho neutrality. Zjistili jsme, že ti Panovnice odpustila…“ Temny elf v tu chvili našel odvahu a vzhlednul.
Spatřil zamračenou, zmatenou tvař svého nevlastniho syna. Dopis od Glaedra už měl otevřeny a jak se zdalo, tak i přečteny.
„Co se děje? Něco se stalo? Co stoji v tom dopise?“
„Je to pozvani. Na Glaedrovu letajici pevnost. Pry mi nebude nijak ubliženo, jestli jej navštívím. Je to psane v starověkem jazyce.“

***

Pulkyneth nikdy neměl rad lov šlechticu. Hnusilo se mu honit jidlo přes pulku lesa jen pro pobaveni a po několika hodinovem nesmyslu nebohe zviře konečně usmrtit.
Podražděně zavrčel, když jeho kuň uklouzl na mokrem shnihlem listi. Zastavil jej a seskočil. Pohladil zviře až se uklidnilo a pak zkontroloval kopyto. Naštěsti bylo vše v pořadku. Ulehčeně vydechl. Jeho podražděni se trochu zmirnilo.
„Pane jste v pořádku?“ Zeptal se jeden z mladych panošu, co projížděl kolem. Mlady lord přitakal:
“ Toni mohl bys prosim vyřidit memu otci, že na něj budu čekat na Aelfleahu…“
Sotva odrostly mlady muž přitakal a popohnal koně aby vyřidil vzkaz co nejrychleji.
Jakmile se kynethovi ztratil z oči. Muž si vydechl a pěšky, vedouc koně za sebou, zamiřil zpět k obrovskemu panstvi.
-
Začalo sněžit.
Ceowulf vydal rozkaz aby divokého jelena připravili na večeři. Nasledně přes velky dvur zamiřil ke kovaři aby se optal na novy styl meče, na který kovař přišel. A zatím co s nim mluvil přemyšlel nad tim, kdy se konečně přestane vyhybat svemu nejstaršim nevlastnimu synovi.
Alucarduv potomek to vyřešil za něj, když se zjevil u zadni brany do zahrad.
Temny elf tedy rychle poděkoval a rozloučil se s mužem.

***
Dotěrne slunečni paprsky zašimraly Adelu na tvaři. Pomalu otevřela oči. Většinou v tuto dobu slyšela zvuky každodenního cvičeni vojaku, dneska bylo ovšem ticho.
Dveře od jejího pokoje se otevřely a vpustily dovnitř dvorni damu, která nesla v rukou čistou vodu a utěrky.
„Dobře rano Adelo, vyspala jste se dobře?“
„Ahoj Katrin, ano a ty?“
Služka které nemohlo byt vic než 40 let se usmala:“ Lepe než kdy předtím. „ Položila utěrky na stul a čekala až divenka se postavi a dojde k umyvadlu.
„Kde jsou všichni?“ Zajimala se Adela. Oplachla si obličej a zatím co si jej vytirala, chuva ji odpověděla.
„Vaš otec a bratři za usvitu vyrazili na lov. Vrati se až k obědu.“
„Mate dnes obzvlašť dobrou naladu, stalo se něco?“
„Ááále. Mlady pan Lantash…“ Katrin se začervenala a chytla si obličej dlaněmi, jeji bujne poprsi se tim ještě vic zvýraznilo, zasněně se rozpovídala. „Když jsem ho naposledy viděla, byl to utly a křehky mladik přimo jako divka. A krásnější než většina nejvyhlášenějších urozenych dam nebo panu z celeho Severu a Vychodu. Žadnou ženu ani muže nenechal jeho vzhled v klidu…několikrát se jej kvuli tomu pokusili unest….když si na to vzpominam….aaah….ale když ho vidite teď…. Je to nádherný muž! A když se na vas podiva….aaah kdybych tak byla mladši…“ Pak jeji rozněžněla nadšena nalada poklesla až se Adela zarazila.
„Co se děje, proč ten vyraz? „
„Připada mi, že pan Lantash je tak sam. Mohl by sobě konečně najit někoho, kdo by zahnal jeho samotu.“

„Jsi v pořadku?“ Zastrachoval se Rha a vysloužil si za to podražděne pokyvani hlavou.
„Nevzbudil jsem nikoho?“ Zeptal se Lant, když se posadil a protřel si obličej dlaněmi.
„Ne.“ Rhamantus se usadil vedle něj. „Co se ti zdalo?“ Zajimal se.
„Vzpominky z minulosti, doba korunovace.“
„Uh…taky na to nerad vzpomínám…. Ještě teď vidim jak na tebe miři Glaedruv plamen…Myslel jsem, že ho za to zabiju…drak ne drak…Dosud mi zustava zahadou, co se stalo.“
„Někdo zrušil to kouzlo, co mě znehybňovalo a poutalo k trunu. Pamatuji si jen černou ruku, jak mě odhodila stranou.“
„Diky za tu ruku, jestli se někdy usadim a budu mit vlastni hrad, tak te ruce vystavim památník a rozkažu ji uctivat.“
Oba dva se na sebe podivali, živě si každy z nich představil končetinu trčici ze země a tiše se rozesmali. Když se uklidnili. Demon prohrabl pulkynethovi vlasy, polibil jej na spanek a s city zastřenym hlasem pronesl:“Nikomu nedovolim aby ti ubližil braško. Dokonce ani tobě samotnemu. Už nikdy vice. Rozumiš mi?“
„Jestli si mě chceš vzit, musiš si o svoleni požadat Wolfa, ale ten raději sni svůj vlastní jazyk než by ti to dovolil.“
Rhae se naježil.“To je hovado.“ Zabručel a praštil svého přitele polštářem po hlavě. Lantash to nevydržel a vyprskl smichy, musel si přikryt usta rukou aby ztlumil srdečny zvuk pobaveni.
Blonďak se postavil a s bručivym: „Spi.“ Vypochodoval ze dveři.

Za ním nasledovali ešte Walniriny synovia Santhil a Sammael, dračí jazdec Gabriel a Wolfbraveov mladší brat Malif. Priatelia ho prišli zachrániť. Čierne vojská zostali zaskočené. Zjavne si všetci mysleli že do čierneho paláca sa nie je možné dostať. Temný generál okamžite vstal a otočil sa. Vykročil naproti Glaedrovi ležérne sebavedomým krokom a jeho vojaci mi ustupovali z cesty. Vzal meč do oboch rúk a zaútočil oblúkom zhora. Glaedr ešte počas toho ako dostával meč do obrannej pozície nad hlavou rozťal orka od rozkroku po krk. Čierny meč a dračí meč sa stretli v záplave iskier a odrazili sa od seba. Glaedr útok opätoval ale temný generál útok vykryl. Ich zbrane sa do seba opäť zakliesnili.
„Aké potešenie! Pred pár minútami som korunoval temného vládcu a teraz budem mať to potešenie zabiť dračieho pána!“
Glaedr sa zahľadel smerom na Lantasha. Ten pohľad Lantasha zmrazil a otriasol ním ako nič doteraz. V živote by si nebol pomyslel, že takú nenávisť voči nemu samému uvidí práve z týchto očí. Glaedr generála od seba odsotil a v okamihu sa zmenil svojej podoby zlatého draka s čiernymi krčno-hrudnými šupinami a čiernymi blanami na krídlach. Generálov čierny meč chytil medzi dva drápy a zo škripotom, ako kĺzali po čepeli mu ho vytrhol z rúk. Následne rýchlejšie než žmurknutie oka, chňapol tlamou po generálovi a neminul. Generálovo brnenie proti dračím čeľustiam nemalo ani absolútne najmenšiu šancu. Glaedr ho požul a z odporom vypľul. Potom otočil hlavu k Lantashovi, zhlboka sa nadýchol, a vychrlil jeho smerom prúd belasého plameňa.
-
Lantash sa s výkrikom prebral, siahol po dýke ktorú si uložil pod vankúš a tasil. Jeho ruku zachytila iná ruka.
„Pokoj, to som iba ja!“
Ozval sa Rhamantov hlas.
„Rha...“
„Počul som ťa vykríknuť, tak som sem pribehol, skontrolovať ťa!“
Vysvetlil Rhamant.

Ale tento Lantash, Lantash ktorý videl Rhamantovo telo zaniknúť v plameňoch, Lantash ktorý prežil niekoľko dlhých týždňov mučenia, ktoré mu malo zdehonestovať myseľ aby sa ľahšie podvolil, sa na čierny oblak nad svojou hlavou díval dosť ľahostajne. Pieseň skončila dlhým, vysokým, ťahavým tónom a čierny oblak sa cez ústa, nos a uši nahrnul do Lantashovej hlavy. Uvedomoval si, že sa pokúša kričať. Sám nechápal prečo, a zároveň vedel, že z jeho hrdla nevychádza žiaden zvuk. Bolo to ako pád do hĺbky. Odrazu všetko zmizlo a on sa ocitol namieste tvorenom celým farebným spektrom. Cez farbu sa pomaly prevaľovali kúdoly čierneho dymu, ako keby sa im nechcelo, alebo ich niečo brzdilo. Náhle sa ozval hlas, ktorý znel ako desiatky súčasne hovoriacich hlasov.
„Ako sa opovažuješ predstúpiť pred Kynethiu ty nečistý, nesvätý tvor!“
Všetky farby prežiarilo ostré biele svetlo a prevaľujúci sa dym sa okamžite prehnal okolo Lantasha späť odkiaľ prišiel. Lantasha niečo odmrštilo smerom dozadu. Návrat do reálneho sveta, bol ako keby chrbtom prerazil kamennú stenu. Ocitol sa opäť v trónnej sieni. Pred ním kľačal temný generál a práve mu prednášal svoj sľub oddanosti. Lantash na hlave cítil váhu obsidiánovej koruny, no netušil ako vie, že práve ju má na hlave. Z chodby sa ozval akýsi hluk. Smerom od dverí priletela guľa tekutého plameňa ktorá sa rozprskla o stenu a okrem toho podpálila aj niekoľko vojakov. Ich rady sa okamžite rozostúpili, lebo tekutý oheň zapáli všetko čo sa ho dotklo. Do vzniknutého zmätku dverami vbehol muž, ktorý v podstate nebol mužom. Lantash ho okamžite poznal a spomenul si aj na to, kde ho naposledy videl. Všetci draci sa mu vtedy ukláňali. A teraz bol tu. Jeho čierne vlasy, cez ktoré bolo vidno špičky uší, svečiacich o jeho čiastočne elfskom pôvode nešlo nepoznať. Bol to sám nový dračí pán Glaedr. A v rukách držal zbraň ktorá jeho titulu patrila. Dračí meč, ktorý bol ukovaný v dračom plameni. Rukoväť mala tvar dračej hlavy a čepeľ tvar plameňa, takže to vyzeralo akoby rukoväť chrlila strieborný oheň. V tesnom závese za ním vbehol dovnútra niekto ešte nepravdepodobnejší. Lantash chcel vyskočiť na nohy keď spoznal Rhamanta, ale kúzlo Seffesovej kňažky ho pevne prikovalo k trónu. Z Rhamantovich rúk sršali blesky, plál oheň.

***
Lantash ako ten, na koho počesť sa hostina usporiadala bol medzi poslednými ktorý hodovnú sieň opustili. Undine ho odprevadila až do jeho starej izby ktorú pred ôsmimi rokmi opustil ešte ako chlapec a ignorovala jeho námietky, že je z neho už muž, keď ho uložila do postele a zababušila do deky. Nakoniec sa predsa len podvolil pretože si uvedomoval akým ťažkým muselo to obdobie pre ňu byť. A teraz keď sa stratený syn vrátil... Naproti tomu jeho nevlastný otec sa správal takmer ako keby tam Lantash ani nebol a aj to dokázal pochopiť, keďže vedel o svojom skutočnom pôvode aj o tom čo sa medzi jeho vlastným a nevlastným otcom odohralo. Potom čo matka opustila jeho izbu mu na dvere ešte zaklopal Rhamant ktorý mu oznámil, že aj on bude vo svojej starej izbe hneď vedľa, ak by niečo potreboval. Vzájomne si popriali dobrú noc a uložili sa ku spánku. Lantasha ale čakala ťažká noc, lebo ho v sne mali dobehnúť spomienky na minulosť:
Znovu sa ocitol v trónnej sieni čierneho paláca. Kráčal po červenom koberci a pred sebou videl chrbát Seffesovej kňažky. Bola odená v čiernej, brokátovej róbe s vysokým golierom. Po oboch stranách od neho stáli v pozore vojaci zložený naozaj z pestrej zmesi. Našli sa medzi nimi orkovia, goblini, dokonca aj niekoľko ľudí a nemalú časť tvorili drakoniáni, či dračí démoni ako ich nazýval prostý ľud. Boli to tí ktorých z ukradnutých dračích vajec vytvorili Seffesovy prisluhovači ešte v časoch, keď žil jeho otec Alucard. V miestnosti horeli ohne v misách postavených na malých pilieroch po obvode. Lantash na krku znovu cítil tú neviditeľnú reťaz ktorou bol ku kňažke pripútaný. Špinavé kúzlo, no nedokázal sa mu brániť. Vtedy pred niečo vyše siedmimi rokmi ešte nie. Začali vystupovať po nahrubo vytesaných schodoch k podivne formovanému trónu z čierneho, hladkého, sopečného skla. Vyzeral ako pľuvanec nejakého netvora zo zemských hlbín. Vedľa neho stál vysoký, bledý muž s ostro rezanými rysmi, dlhými čiernymi vlasmi a nosom, ktorý zo všetkého najviac pripomínal hadie nozdry. Mal na sebe čierne, blískavé brnenie a v rukách držal dvojručný meč s rovnako čiernou čepeľou, ktorého špičku opieral o podlahu. Seffesova kňažka ho prinútila posadiť sa na trón. Spomedzi vojakov vystúpilo ďalších šesť žien, tie však mali na sebe už iba jednoduché čierne róby. Všetky, vrátane tej čo ho sem doviedla sa zoradili pred trónom a každá vzala dlaň svojej susedky do svojej dlane. Začali spievať niečo v Lantashovi neznámom jazyku. Dym ktorý stúpal z ohňov sa začal zhlukovať nad Lantashovou hlavou. Starý Lantash, ten Lantash ktorý sa vydal do Formenu aby sa tam stal panošom v Rhamantovej spoločnosti, by pustil do nohavíc.

Divenka vytřeštila oči a se začervenanim sklopila pohled.
Rhamant se natahl pro kompot a postavil před ni a ukazal na něj:“Budeš to? Jak se vůbec jmenuješ?“ Vzal si jeji pohar a nalil do něj sladkou šťavu s ovocem.
„Omanaya Adela.“ Zamumlala a poděkovala.
Rhamant si všiml, že divka znovu vzpomněla o dobrem vychovani „No vidiš, Adelo, když se chovaš jako dama, hned je s tebou jina řeč.“
Děvčatko si na něj vyplazlo jazyk. Muž se rozesmal a prsty ji rozcuchal vlasy.

Chvíľu sa tvárila ako urazené malé dievčatko až kým si v periférnom videní nevšimla, že sa zase začal venovať hovoru znovu sa k nemu obrátila trochu sa na stoličke vytiahla aby videla, pôvod toho lesku. Keď Rha opäť otočil tvár približne jej smerom, rýchlo sa pohľadom vrátila do svojho taniera kde na ňu čakal takmer nedotknutý zákusok. Znova sa odvrátil a ona znova natiahla krk ale stále nedokázala nič poznať. Tento krát však nebola dostačone rýchla, pri maskovaní toho, že ho sleduje a Rhamantovi neušlo, že sa na ňu díva.
„Čo je na mne také zaujímavé mladá dáma?“
„Nič.“
„Nič? Naozaj? Fíha, na to že ide o nič, si mi v posledných niekoľkých minútach venovala už druhý dlhý pohľad.“
„Len…“
„Len?“
„Snažím sa príjsť na to, aký šperk máš na krku.“
Vyrukovala s pravdou von.
„Takže aj taký privandrovalec ako som ja je zaujímavý?“
„Nie privandrovalec, privandrovalcove šperky.“
Chytila sa toho pohotovo. Rhamant sa zvonivo zasmial.
„Už ti niekto povedal mladá dáma, že na svoj vek máš rozumu viac než dosť a mimo to aj líščiu prefíkanosť?“
„Nehovor mi tak! Znie to hlúpo.“
Zamračila sa. Pochopil, že jej zjavne vadí oslovenie „mladá dáma“. Nadzdvihol obočie.
„Prosím.“
Vystrelilo z Adely. Rha si s úsmevom z krku odopol jednoduchú reťaz, avšak každý jej článok bol ukovaný z iného kovu.
„Nastav ruku.“
Vyzval ju. Keď tak urobila reťaz jej položil na dlaň.
„Verím, že na chvíľu bude u teba v bezpečí.“